Ludas page

Když jsem s blížícími se prázdninami přemýšlel, kdy bychom mohli tento rok vyrazit s Míšou na náš společný výlet, začal jsem tušit problém. Celé ty dva měsíce se nám začínaly skládat tak, že bylo skoro nemožné najít nějaký víkend, kdy nebudeme na společné rodinné dovolené nebo kdy nebude Míša sám pryč.

A tak vznikl nápad, odjet už v červnu. Vzít si v práci den volna, protáhnout víkend a zapomenout na práci i na školu. Nechat prostě všechno za sebou.

Už zde nebudu znovu říkat, jak úžasné je vyhradit si na své dítě čas a odjet někam, kde není elektrika, signál mobilního telefonu, ani davy lidí. Letos byl tento fakt umocněn ještě tím, že jsme vyjeli v červnu, chvíli po povodních a jedním z těch dnů bylo pondělí. Měli jsme spoustu času na povídání a vzájemné sdílení. Sdílení, to zní tak nějak agitačně, jako z nějakého komunikačního kurzu. Ale nenechte se mýlit, pokud s někým chcete opravdu mluvit, ne jen klábosit, pak potřebujete čas. A ten jsme měli.

Znovu jsme se rozjeli do Novohradských hor, zapomenutého kouta republiky, a znovu se dostali na místa z minulého roku. Tentokrát jsme ale při naší cestě nekopírovali hranice, ale rovnou zamířili k prameni Lužnice v Rakousku. V obavě z přicházející bouřky jsme zrychleným krokem stoupali do prudkého kopce a po “dobití pramene” se otočili a nechali za sebou několik dalších možných cílů na někdy přístě. Z lesovny Žofín se vydali podívat na Huťský rybník a neúspěšně hledali zbytky sklářské pece. Vylezli na Kraví i Kuní horu a úspěšně nalezli zdejší “kešky”, vylezli odemčeným průlezem rozhledny až nahoru k vysílačům a dobrodili se podmáčeným areálem k vodopádu v Terčině údolí. Také jsme se stihli poprvé v tomto roce vykoupat v ledovém horském rybníce, nachytat hejno pulců, postavit několik přehrad v potůčcích a v neposlední řadě načapat zloděje na chatě.

U té poslední věci, která udělala náš letošní výlet ještě o něco dobrodružnější, bych se rád zastavil. Po noci strávené ve stanu, jsme s obavou poslouchali předpověď počasí o velkých bouřkách, které večer a v noci mají příjít. A tak vznikl nápad, přespat následující noc v naší opuštěné lesní chatičce. Z několika objektivních důvodů, mezi něž patří nejvíce operace nebo táhnoucí se nemoci v naší rodině, je letošní duben a květen opravdu vyjímečný tím, že chata je opuštěná. A my tam přijeli v neděli v osm hodin večer. Což je asi nejméně pravděpodobný čas příjezdu. Nebudu to protahovat, prostě jsme po úklidu listí a větví kolem chaty vešli s Míšou dovnitř a našli rozbyté okno, kudy zloděj vnikl a vyházené jídlo a oblečení a několik detailů naznačovalo, že zloděj je pravděpodobně stále v podkroví chaty. A jelikož jsem nechtěl zahnat někoho zoufalého do kouta a tím si říct o jeho ještě zoufalejší reakci, opustili jsme chatu, dali čas zloději utéct, zavolali posily a po půl hodině prohledali chatu a uklidili ji. Nic se neztratilo, nic nebylo znečistěné a kromě okna se nic nerozbilo. Ale spát jsme tam, zvlášť s tím rozbitým oknem, nechtěli. Azyl jsme našli u našich na chatě, hned ve vesnici o pár kilometrů dál. Popsal jsem celou událost, jako by se stala s klidem a pohodou, ale tak to úplně nebylo. Míša byl opravdu vyděšený, mě do smíchu taky moc nebylo, do toho se rychle stmívalo, začalo hřmít a samotná prohlídka chaty s přivolanými posilami probíhala za deště, blýskání a zvuků hromu. Ale naštěstí se nikomu nic nestalo a my s Míšou vyrazili druhý den znovu na cestu.

Když se ohlédnu a položím si otázku, zda mě na těch třech dnech s Míšou něco překvapilo, odpovím si, že asi ne. A myslím si, že je to dobře. Pořád je nám spolu hezky. Pořád chce se mnou Míša být, povídat si, chce ode mě vyprávět. To jsou věci, které za několik let už nemusí fungovat. A tak, více než kdy dřív, jsem se snažil radovat se z přítomných okamžiků. Jako když auto klouzalo při nekolikakilometrovém klesáním z Černého údolí k Horní Stropnici a my měli otevřená okna a hráli nám Daft Punk a my chtěli zažít to všechno, co bylo za námi, “One more time” (ještě jednou). Nebo, když jsem seděl na vyhřáté hrázi, máchal si nohy v ledovém potoce a sledoval Míšu, jak si staví přehrady z písku. Nebo, když jsme seděli večer u ohně a on se ke mně choulil. To byly jedny z chvil, kdy jsem si znovu uvědomoval, že “je můj” a to je něco, co se nedá sdělit slovy, nebo možná dá, ale musel bych toho hodně popsat a stejně bych to nenapsal tak, jak cítím. 

Znovu jsem si prožil a připomněl, jak těžko se mi odjíždí od holek, jak jsme spolu všichni srostlí. Uvědomil jsem si taky, že stejně jako teď s Míšou, potřebujeme celá rodina společně prožívat podobné věci. Objevovat spolu nová místa, ochutnávat nová jídla, přípisovat si do svých životů nové zkušenosti a zážitky, psát nové příběhy do našich vzpomínek. Společně. Dohromady.

Kdy jindy, než v právě nadcházejících dvou měsících na to bude mít více času?