Ludas page

Rád bych napsal něco o nedávné události, která prošla naší rodinou a vychýlila ji na několik týdnů z obvyklého kurzu a zaběhlých zvyků.

Co se vám vybaví pod slovem “neštovice”? Velkou část z vás asi nezaplaví množství vlastních vzpomínek, protože jde převážně o nemoc předškolního věku. Spíše než na vlastní neštovice si pamatujeme na neštovice svých mladších sourozenců nebo svých vlastních dětí. A pokud přece jen nějaké osobní vzpomínky máme, pak se většina z nich smrskne do vět typu “Vzpomínám si na to, jak to svědilo a na to, že jsem byl celý zapudrovaný, s bílými tečkami...”.

Neštovice, o kterých se bavíme, jsou neštovice plané. Jde o infekční virové onemocnění z čeledi Herpesviridae, který se dokáže při své budoucí reaktivaci projevit také třeba jako pásový opar nebo jako infekční mononukleóza. Naštěstí se nebavíme o pravých neštovicích, protože v tom případě bych tyto řádky pravděpodobně už nikdy nenapsal :-).

Ještě před dvěma měsíci bych řekl, že naše děti zatím neštovice neměly. Přesto, že je tato nemoc vysoce nakažlivá a řádila už několikrát ve školkách, kam chodily. Přesto, že byly několikrát ve společnosti nemocných dětí. Obecně je známý fakt, že čím je člověk starší, tím hůře průběh této nemoci snáší a tak jsme si říkali, že by bylo dobré, aby naše děti měly už tuto nemoc za sebou.

Když jsem na pozvání jedněch kamarádů dostal odmítavou odpověď s tím, že jejich holčička má neštovice, neváhal jsem a řekl, že nám to nevadí. A tak se dostal virus k nám domů. Počítali jsme s variantou, že se nakazí Verunka, která si s holčičkou Sárinkou hrála ve svém pokojíčku. A protože inkubační doba od kontaktu s nemocným nejčastěji trvá od 14 do 16 dní, trpělivě jsme čekali. A po 16 dnech čekání se objevily první příznaky. Překvapivě u našeho Míši, Verunka byla zdravá jako rybička.

Začala tak fáze horeček, puchýřů, svědění. Míša se osypal hodně, puchýře měl všude a několik prvních dní to bylo hodně nepříjemné. Po prvním týdnu ožil a druhý týden se spokojeně, s vědomím, že nemusí do školy, zotavoval. A protože jsme věděli, že Verunka s Míšou spí ve stejném pokoji, dávají si pusu, při pití si pletou skleničky, považovali jsme za jisté, že za dalších 14-16 dní dostane neštovice Verunka.

A tak jsme trpělivě čekali. A po 16 dnech se objevily první příznaky. A konečně dostala neštovice … Iva! Bum a prásk. Jak to? Vždyť Iva neštovice už jednou měla? Jak je to možné? Ale zpět k vyprávění. 

Den před vypuknutím neštovic prohlížíme Verunku, kroutíme hlavou, že pořád nic nenacházíme. A Iva mi říká: “Bolí mě klouby, necítím se dobře, něco na mě leze.” “Co by prosím tě, na tebe lezlo?”, odpovídám a přemýšlíme, kde nastydla nebo kde mohla chytit nějakou virózu a NIC nás nenapadá. Druhý den se Iva probudí a nejen, že má teplotu, ale na obličeji se začínají dělat puchýře. Napočítali jsme jich 18 a mysleli si, že to nějak půjde. Dalších den jich jen v obličeji bylo dalších 30! A k tomu jen tak mimochodem dostala neštovice i Verunka. O den později, než Iva. Ukázalo se, jak těžké je dostat neštovice v dospělosti. Zatímco Ivě bylo 4. den nemoci stále hodně mizerně a objevovaly se další puchýře na těle, Míša se ve 4. den nemoci již začal uzdravovat a Verunka, nejmladší, v tento den už živě skotačila a my ji museli uklidňovat a neustále vyhánět ze sluníčka na zahradě.

Jak je ale možné, že Iva dostala neštovice podruhé? Iva opravdu měla podezření, že neštovice jako dítě nedostala. Možná vás napadne, že se stačí podívat do očkovacího průkazu, ale to není tak jednoduché. Museli byste znát Ivy rodiče a jejich specifický přístup ke zdravotní osvětě, který bych nazval slovem nonšalatní :-) (slovník cizích slov toto slovo vysvětluje jako projevující okázalou, vědomou a přezíravou lhostejnost, nedbalost, nenucenost). Při přímé otázce, zda Iva už neštovice jako dítě měla, jsme se dočkali jen neurčitých odpovědí, potvrzujících mnou výše použité cizí slovo. Proto jsme byli při těhotenství s Míšou nervózní, když někdo v okolí neštovice měl (virus může způsobit poškození plodu). Když pak při těhotenství s Verunkou začaly neštovice řádit u Míši ve školce a mezi známými, došla si Iva k doktorovi a ten jí poslal na krevní testy. Krevní testy ukázaly, že Iva má v těle protilátky, což vedlo doktory k závěru, že neštovice prodělala. A tak jsme zbytek druhého těhotenství strávili v klidu, obklopeni neštovicemi, v klamné představě, že Iva je před nimi chráněna.

Díky Bohu, že Iva tehdy nic nechytla a všechno bylo v pořádku. Vysvětlení? Snad, že měla v dětství nějakou nemoc, kterou tento kmen viru vyvolává a tak měla v sobě protilátky. Ty ale nebyly dostatečně účinné k tomu, aby zabránily nákaze neštovic. Vždyť i v každém článku na internetu, který se této nemoci věnuje je napsáno, že i když jsou dvakrát prodělané neštovice velmi ojedinělé a vzácné, přesto takové případy existují. Ale jistě nám nikdo nic neřekne.

Tolik naše zážitky s neštovicemi, které provázely naší rodinu skoro 5 týdnů  a já zůstal jediný, který nepodlehl. Ještě teď cítím vůni pudru. Bylo mi líto dětí a hlavně Ivanky, která se tou nemocí opravdu protrápila.

Naštěstí jsem už neštovice jednou měl. A tak mohu být naprosto v klidu, že už je nikdy nedostanu.

I když ...;-)