Ludas page

Kam až se podívám, kam až dohlédnu, vidím tě. Už v mých klukovských snech jsi byla. Vždy jsem ve všech představách, naivních i hloupých, vždy jsem po všech diskuzích, které jsme kdy s naší klukovskou partou vedli, nakonec dospěl k představě, že moje holka bude “holkou do deště”. Kde jsem tenkrát ten příměr vzal, to dnes už netuším. Jen vím, že vyjadřoval někoho, kdo se mnou zůstane, i když se mi nebude zrovna dařit. Že ono “do deště” symbolizovalo všechny možné nepřízně osudu, které jsem si jako mladý kluk dokázal představit. 

V mých představách jsi více než modelka vypadala jako žena s přirozenou krásou, která se neokouká, ale naopak časem se objevují její nové a nové aspekty. V mých tehdejších představách jsi na sobě měla, spíše než výstřelky poslední módy, obnošené jeansy a maskáčovou bundu. Představoval jsem si tvůj smích, naše objetí a jeden deštník, do kterého bubnují velké kapky nad námi. Tím vším asi mé podvědomí vyjadřovalo touhu po někom blízkém. Natolik blízkém, nakolik je to jenom možné. Tím asi mé podvědomí vyjadřovalo to, co jsem už dávno věděl. Že nestojím o nějaké chození pro chození, že chci někoho, kdo to bude se mnou myslet stejně vážně. Někoho, pro koho to bude taky “navždy”. 

A myšlenky běžely hlavou. Jak budeš vypadat? A odkud budeš? A kde tě potkám? A hlavně kdy? Už tento rok? Nebo ten příští? Ve třídě, v obchodě za kasou, na tréninku, na vesnické zábavě, na prázdninách u rybníka?

Letos tomu bude 20 let, co jsem tě poprvé políbil. Ne při předávání dárku, ne protože jsi odjížděla na prázdniny. Ne jako kamarád, ale jako tvůj kluk. A všechno se změnilo. Rty se setkaly, srdce se rozbušilo, adrenalin vystoupal na maximum, a ta pusa, ta první pusa, která  trvala nesrovnatelně déle, než ta kamarádská, byla znamením velkých změn. Naše životy se změnily a už nikdy nebylo nic takové, jako předtím.

Prý jsme nevyrovnaný pár, říkali nám mnozí. Prý nám to nevydrží. Vezměte si příklad z těchto párů, ukazovali. A já tě tehdy uslzenou povzbuzoval a říkal, že se pravda nakonec ukáže. A ona se ukázala.

Kdybychom tehdy ve své krásné nezralosti a sympatické naivitě viděli, jak náš příběh bude pokračovat, jak se bude vyvíjet, možná bychom se hned na začátku uklidnili. Co kdyby nám někdo ukázal, jak ti čtu knížku na terase našeho domu a kolem nás běhají naše děti. Věřili bychom tomu? Padl by na nás strach z odpovědnosti, kterou by ten obraz přinášel nebo by vedl k uvolnění, že vše půjde dobře? Kdo ví. My jsme to ale nevěděli a bojovali za nás, za náš vztah přes nepřízeň okolí, přes různorodost našich povah i přes vlastní chyby a sobectví.

Jestli máme vyhráno, to bych se bál říct, že ano. Pýcha předchází pád. Ale velký důvod k oslavě a k velké radosti to určitě je!

PS.

Posílám poděkování Bohu, potom Tobě, má lásko a všem, kteří nás podporovali, když jsme to nejvíce potřebovali.