Ludas page

Září, takové staré unavené léto, které se ještě tu a tam vzchopí k nějaké aktivitě, jinak už jen tak posedává a jeho vrásky jsou vidět už z dálky. Uvidíme, jaké letos bude. Zatím ukazuje svou přívětivější tvář a nese s sebou spíše srpnové teploty, takže i dnes odpoledne pojedeme k řece a budeme si hrát na to, že jsou prázdniny a že nic nekončí.

Tento týden znovu začal ten kolotoč všech možných i nemožných povinností. Kdysi dávno, když jsme ještě neměli děti, jsme seděli s Ivou na zahradě u rodičů a její brácha mluvil o tom, jak je úžasné, že jsou prázdniny. Chvíli jsem ho poslouchal a pak se ho zeptal, proč je to i pro něj takový rozdíl, když on sám přeci prázdniny nemá a chodí pořád dál do práce. Podíval se na mě, takovým tím způsobem, který by se dal přeložit slovy “ty nic o životě nevíš” a začal vyprávět o všech odváženích a přiváženích do školy a ze školy, o mazání svačin, o učení se s dětmi, o odvážení a přivážení na kroužky, o večerním zahánění dětí do postelí a kdoví o čem ještě. 

Jak já mu dnes rozumím!

Je zajímavé, jak člověk v různých životních situacích předpokládá, že ostatní vnímají věci stejně a mají pro ně pochopení. Vzpomínám si, jak jsem jednou v neděli ráno v půl desáté volal svému kamarádovi. Já mladý bezdětný a on, ženáč se třemi dětmi. Těsně před tím, než mi zvedl telefon, jsem se lekl, že volám třeba moc brzo. Vždyť je neděle. A tak jsem se ho hned na začátek zeptal, zda jsem ho nevzbudil. Následovalo dvouvteřinové ticho a pak hlasitý smích, načež se ze sluchátka ozvalo: “Luďo, já mám děti…”. A já jsem měl problém to hned pochopit. Až po pár vteřinách mi došlo, že ho vzbudí děti každý víkend tak brzo, že vstávání po desáté hodina mu přijde absurdní a vtipné.

Jak já mu dnes rozumím!

******************************************************************************************************

Najeli jsme znovu na pracovní režim a musím říct, že nejen pro děti, byl ten prázdninový určitě lepší. Ale hned první víkend mezi pracovními týdny působil prázdninově.  V letních teplotách jsme strávili víkend s kamarády v Plzni. Je to už rok, co jsme se neviděli, a tak bylo o čem povídat. Užívali jsme si jejich pohostinost a takové ty výhody, které jako host máte. Jako třeba že nemusíte vařit, ale jen přijdete ke stolu, když už je vařeno a připraveno na stole. 

Hlavním bodem víkendu byla návštěva Dinoparku. Snad každé dítě si v průběhu svého dětství prožije “pravěkou mánii”. V mém dětství mi musela stačit Zemanova Cesta do Pravěku a pár obrázků od Karla Buriana. Dnes jsou pro děti připraveny celé regály knih, zábavné parky, televizní pořady a seriály a samolepky s dinosaury vám přibalí v Bille k nákupu. Takže jsme procházeli parkem, děti lezly po všech možných i nemožných příšerách a s chutí sledovaly 3D film v malém kině, které bylo součástí parku. Vtipné bylo, že děti několikrát za návštěvu litovaly, že ta velká zvířata chcípla a tak si s nimi nemůžou hrát. Nechal jsem si pro sebe komentář, že kdyby ta zvířata ožila, už se z Plzně nevrátíme a snažil se vmísit do všeobecného dětského nadšení.

Tak pravěku zdar a Plzni taky!