Psáno v sobotu 26.10.2013
Když jsem do svého pracovního notebooku v září vymýšlel nové heslo pro přihlášení do systému, obsahovalo slova “hektický říjen”. Až teď vidím, že to byla prorocká slova. Celý říjen jen proběhl domem a za pár dní bude končit. Nejprve jsem byl na několik dní pryč já, potom čekaly služební cesty i Ivu, jedna dokonce letecky, a dohromady z toho byly skoro dva týdny na cestách. Do toho se mi pomalu rozjížděl zánět v těle, takže den za dnem byl namáhavější, až jsem zůstal doma a v tu chvíli se čas stal ještě více relativnějším pojmem. Když totiž zůstanete doma, schoulíte se do bezpečí a soukromí vašeho bytu či domu, ztrácíte postupně kontakt s okolím.
Najednou máte více času sledovat, co se děje ve světě, v republice, v politice i ekonomice, ale nevíte, jak moc za ty 3 nebo 4 dny opadalo listí ze stromů u hlavní silnice. Najednou máte čas otevřít knížku, pustit si film, ale nevíte, že je ještě ráno v půl sedmé tma. Když jsem po několika dnech musel ráno vstávat a dojít do práce a oběhnout doktory, tak mě takové detaily překvapily.
První týden jsem to nevnímal. To je příliš krátká doba. Ale od druhého, až třetího týdne pomalu začínám ztrácet krok s životem, který se odehrává za plotem našeho pozemku. A ať chci nebo nechci, pomalu jsem opustil starosti o to, jak to beze mně půjde v práci a všude tam, kde někdy mylně přeceňuji svou nenahraditelnost. Spolu s dlouhodobou únavou, ve stavu částečného dlouhodobého půstu přichází pro mě těžko vysvětlitelné zklidnění. Najednou se dostávám do stavu jakéhosi očekávání a smíření se s mnoha variantami budoucího vývoje. Více se upínám na Toho, na kterého v dobách pohody zapomínám. A všechno ve mně se zpomaluje. Více si vážím věcí, kterých si jindy nevšímám. Vracím se ke svým vzpomínkám, které najednou vidím v trochu jiné perspektivě. A i když se to zdráhám, vzhledem k nepříjemným souvislostem, říct, jsem za tento úhel pohledu moc vděčný.
Zrovna včera jsem šel na ultrazvuk a překvapil mě v parku chodník plný zlatého listí. Jindy bych si ho nevšiml, ale teď jsem z něj měl radost. A protože jsem šel pomalu, schválně jsem zavíral oči. A po chvíli jsem tak silně vnímal, jak to listí voní a jak šustí. Loudal jsem se tím dlouhým rovným chodníkem a zavíral oči jako malý kluk. S radostí nad tím krásným slunečným dnem, který je v tuto domu tak netypický. S radostí nad tím, že jsem právě na tom krásném místě, přesně v tu chvíli.
Vracím se k práškům, které mi zabraly před osmi lety a pomohly mi dostat se znovu na nohy. Driáky, které v tuto chvíli představují to menší zlo. Beru je třetí den a je mi o trochu lépe ...
Žádné komentáře:
Okomentovat