Zapadá slunce a další den končí. Takový ten den, který už voní létem. Tráva začíná být dlouhá a listů tolik, aby oblékly pokroucené nahé větve stromů do bohatých plnoštíhlých postav ve všech možných odstínech zelené. Přichází nejhezčí období v roce a já nevím, jak nazvat období, která právě prožívám já. Do uší mě hraje nová deska Coldplay, je to už jejich třetí. Začínají být slavní. I když tu kapelu ostatní moc neznají, určitě jednou znát budou.
Už měsíc jsem doma, marodím na zahradě, kam jsme se všichni přesunuli a sám v sobě řeším jednu z nejzásadnějších otázek mého života. Co se mnou bude? A co bude s námi? Před sebou tlačím kočárek a dvouměsíčního Míšu v něm. I když jsem ho už uspal, nechce se mi jít hned zpět. Když chodím, mám pocit, že něco nechávám za sebou. Škoda, že nemohu za sebou nechat i slova doktorky. Prý nejsou absolutně schopni mi říct, jak bude moje nemoc probíhat. Možnosti jsou nekonečné - od jednoho extrému naprosté pohody, až ke druhému - zkrácení střev a umělé výživě. Ale prý budu pravděpodobně někde mezi tím. Jak si mám její slova přebrat? Jak si mám jen tak lusknutím prstů přiznat, že jsem nemocný a že to je napořád. Ještě pořád začíná můj věk číslicí “2” a patří mi svět. To já vím, co můžu a co nemůžu. To já tady mám svého syna a celý jeho život před sebou. To já tady mám svou ženu a malujeme si budoucnost v pastelových barvách.
Visím ve vzduchu, existuje jen naše zahrada a na ní malý domeček. Jen ty, malý Míša a já. Za plotem končí země a vidíme jen černou tmu a hvězdy svítící do noci. Náš pozemek pluje tmou a tichem vesmíru a jeho pouť nikdy neskončí. Je jako planeta Malého prince. Týdny a měsíce ubíhají a nic se nemění. Stále jen mi tři a ticho za okny. Jen Míša roste před očima, prožívá své první léto a první koupání, první sluneční paprsky. Já na ně moc nechodím, cítím, že mi poprvé v mém životě nedělají dobře. Postupně je mi lépe a léto zatím pomalu odchází.
Měsíce utíkají a podzim je v plném proudu. Stále jsme na zahradě a listí přepadává do tmavého a studeného vesmíru. Padá z okrajů a donekonečna bude putovat kdoví kam. Podzim se blíží do stavu, kdy začne připomínat spíše zimu. A s tímto obdobím se neskutečné stane skutečným. Vrátíme se do města, do života, do práce, do reality. Po šesti měsících nemocenské. A po prvních dnech se zdá, že by to mohlo jít. Jsem napumpovaný kortikoidy a cítím se po všech stránkách lépe než před několika měsíci. Ale stejně jsou začátky těžké. Po příchodu z práce vyčerpaně padám do postele a usínám, zatímco Iva zabavuje Míšu, který se dožaduje mé přítomnosti.
Týdny a měsíce utíkají a věci se pomalu dávají do pořádku. A já se cítím najednou tak živý. Jako kdybych měl další šanci dodělat věci, které jsem odkládal. Stavíme dům, studuji školu, vychováváme Míšu a k tomu nám příbývá další člen rodiny, naše malá princezna. Začínám se věnovat muzice, začínám si dělat seznam věcí, které chci ještě ve svém životě stihnout, začínám brát svou práci vážně. A do toho všechny korálky všech odpolední, víkendů, dovolených, bezpočet krásných chvil s rodinou i s lidmi, kteří jsou nám blízcí..
8 let od začátku mojí nemoci byly neuvěřitelnou životní kapitolou. Plnou, z hluboka dýchající, vášnivou s bušícím srdcem.
Těch osm let jsem se snažil zapomenout. Zapomenout na to, že uvnitř mě čeká něco, co se dere na povrch, kdykoliv se k tomu naskytne příležitost. Něco, co se jednoho dne znovu probudí a dá o sobě vědět. A to “něco” se probudilo. Nejprve koncem června, potom na chvíli ustoupilo, aby na začátku záři zaútočilo s větší silou. Zatím jen nakukuje do mého světa, neprodralo se, neroztrhlo mě, držím to zoufale rukama a ty ruce mě tak zebou a jsou více a více hubené. Zatím jen nakukuje, i to stačilo na to, že jsem na neschopence a snažím se odolat prvnímu soustředěnějšímu útoku.
Znovu visím ve vzduchu. Znovu nevím, co se mnou bude. Co bude s námi. Znovu existuje jen náš dům a naše zahrada kolem něho. Znovu začínám plout tichým vesmírem...
Žádné komentáře:
Okomentovat