Dny běží, týdny utíkají a já jsem stále doma. Počasí se pomalu mění. Zažil jsem krásná slunečná odpoledne, kdy jsem se zabalil do deky, vzal si dobrou knížku a sedl si na chvíli pod pergolu. Vychutnával si poslední paprsky a radoval se z těch chvil. Teď už mě nic neláká k tomu, aby trávil čas venku. Tma ráno, tma večer, šero přes den, vlezlá zima, kterou ještě podporuje nepříjemný vítr. Teploty jen pár stupňů nad nulou. Když se přes týden překvapivě objevilo na chvíli slunce, působilo po několika dnech toho nevlídného počasí jako pohádkový přelud. A příští týden hlásí předpověď sněžení a v noci několik stupňů pod nulou. Zima přichází a já to vše sleduji jinak, než kdykoliv předtím. Ne přes čelní sklo auta, když ráno jedu do práce. Ne přes okno mé kanceláře s výhledem na řeku. Ale přes balkónová okna našeho obýváku. Přes podobu naší zahrady a jinovatky na ni. Všechno je jinak, než jsem si ještě před měsícem či dvěma představoval.
Přestávám mít úplně přesně přehled, jak dlouho už zůstávám doma. Ano, stačil by jen pohled do kalendáře a zjistil bych to přesně. Ale, … tak nějak nechci. Pořád si v sobě udržuji pocit, že tohle mé marození je jen dočasná záležitost, která netrvá moc dlouho a už za chvíli skončí. Ještě před 14 dny jsem si myslel, že příští týden budu už v práci. Po čtvrteční kontrole u doktora jsem zjistil, že tak rychle to zase nepůjde. Prý mají strach, že bych se po pár dnech či týdnech plné zátěže vrátil zpět na nemocenskou a začínalo by se od znova.
A tak zůstávám ve svém útočišti, které opouštím jen zřídka. Mám napsané vycházky, které využívám většinou na příležitostný odvoz dětí do školy a školky a k zařízení nejpotřebnějšího, čím bych mohl Ivě trochu odlehčit. Třeba když někdy odvážím ráno děti, tak potom se stavím cestou domů v obchodě a nakoupím, vyhodím plasty do tříděného odpadu, stavím se u babičky pro buchtu, kterou mi napekla nebo dojedu načerpat benzín do auta. Prostě takové kolečko, kdy spojím několik zastávek na jedné trase. Většinou ale zůstávám doma a je mi tam dobře. Čas utíká rychleji, než jsem si myslel. Když mi není špatně nebo mě únava nesráží do postele, mám neustále nutkání něco tvořit a podnikat. Stříhat rodinné video, cvičit na kytaru, psát, číst celou tu frontu knih, které na mě čekají, dívat se na filmy, jejichž zhlédnutí neustále odkládám. Taky jsem často na netu, sleduju víc politiku i světové události, sdílím více informací po sociálních sítích, prostě dělám věci, na které není jindy čas. Hmatatelným výsledkem pro rodinu je třebo to, že většinu všech dárků pro celou rodinu máme už nakoupených. Domluvili jsme se doma, co by bylo dobré koupit a já měl čas to všechno prozkoumat, ověřit a objednat. A pak během jednoho či dvou týdnů dorážely k našemu domu nejrůznější dovážkové služby a my už teď víme, že prosinec pro nás bude, z hlediska nákupu dárků, o mnoho klidnější než minulý rok.
Dnes dopoledne jsme všichni vylezli ven a udělali poslední přípravy zahrady na zimu. Děti pobíhaly kolem a po 15 minutách chtěly z nevlídného šedého počasí dovnitř. Byli jsme venku jen chvilku. Ivanka přikrývala růže a jahody chvojím a spolu jsme balili magnolii a rododendrony do bílé zahradní fólie. To, aby byly s příchodem zimy alespoň trochu chráněné a mráz z nich nevysál život.
Kéž by se člověk mohl připravit na všechno, co život přináší, tak jednoduše, jako na zimu a na Vánoce...
Žádné komentáře:
Okomentovat