Rozednívá se. Prosincová rána jsou ta nejospalejší v celém roce. Spí klidně skoro až do osmi hodin. Obzor začíná zpočátku jen šedivět. Potom se objevují tu a tam náznaky světlejších pruhů. Spektra šedé a tmavě modré dominují a někdy se přidají i odstíny světlejších barev. To ale jen někdy, když je slunci dovoleno podívat se pod těžké mraky.
Před chvíli odešla Iva s dětmi. Dům ztichnul a čeká, až se odpoledne nebo až večer zase rozezní hlasy, smíchem, hudbou, pláčem a nejrůznějšími dalšími zvuky. A já ztichnul s celým domem. Zalezlý v jeho rohu, v Míšově posteli, v pokojíčku plném hraček a titěrností, s peřinou pod bradou, počítám dny, které jsou za mnou a které přede mnou. Čekám, až se i můj život znovu rozezní svých ruchem a životem. Do té doby splynu s tichem našeho domu a jako výraz poděkování za jeho pohostinnost dlaní pohladím chladivou zeď.
Je tady prosinec. Dvanáctý a poslední měsíc v roce. Proč prosinec? Možná kvůli staročeskému “prosiněti” (problesknouti), což odkazuje na nedostatek slunečního svitu a tím i na začátek dnešního zápisu do blogu. Vždyť také slovo “siný” znamená modravý či šedý. Prosinec byl ale také možná odvozen od slova “prosit”, což by zase mohlo souviset s vánočním koledováním. Kdo ví, jak to kdysi bylo.
Důležité je to, že s koncem tohoto měsíce přichází i konec roku a že to celé je zvláštní doba jakéhosi vybočení z rutiny ostatních měsíců. My jsme se začali tento týden na tuto dobu připravovat. Začali jsme péct cukroví a na naše túje v zahradě obmotali decentní ledková světélka, která k radosti našich dětí i nás samotných večer rozsvěcujeme. Když děti večer usnuly, sundali jsme v obýváku obraz a na prázdnou skobu zavěsili adventní kalendáře, ručně dělané s 24 kapsičkami, každou nacpanou nějakým malým dárečkem nebo sladkostí. Každé ráno teď děti běží a těší se na maličkost, kterou tam najdou. Je to moc milé i pro nás, každé ráno prožívat malou radost z dávání.
Rozloučím se částí písničky, kterou nám neustále zpívá Verunka, protože jí nacvičuje a bude zpívat na vánočním koncertě. Napsal jí Jaroslav Uhlíř:
Je prosinec a vrabec prosí,
mějte lásku v duších,
a listonoši klapky nosí,
na promrzlých uších.
Spí včelí úl,
spí bílá zahrada,
spí světa půl,
mráz řeku opřádá...
Žádné komentáře:
Okomentovat