Ludas page

Po delší době bych rád zachytil pár detailů o našich dětech. Nakonec jsou to právě ony, které nejvíce formují a ovlivňují naše současné životy. Většinou si v pátek, po celém hektickém týdnu, zalezeme všichni společně do postele a já, po pravidelném čtení knížek, vytáhnu svůj telefon a čtu z tohoto blogu. Snažím se vybírat zápisy, kde se mluví o dětech. A najednou se objevují detaily, které byly kdysi tak známé, ale teď už jsou dávno zapomenuté. Běžné a obyčejné se najednou mění na překvapivé a nostalgické.

Veronika. Říkáme, že je to naše “žena”. Definujeme tím její vlastnosti, tak jiné, než na jaké jsme byli zvyklí při výchově našeho Míši. Museli jsme se za ty čtyři roky přizpůsobit její ženské duši a pokusit se ji respektovat. Někdy to jde samo, někdy je to těžké, někdy snad až nemožné. Je s ní těžší vyjít než s Míšou. Je nevypočitatelná ve svých emocích a náladách. Její temperament vykresluje oproti Míšovo lehce se zvedající a klesající přímce nálady vysoce kmitající křivku. Ale jak je někdy těžké přežít její velké smutky a zvraty nálad, tak je krásné zažívat její radosti a lásku, kterou naplno projevuje. Ano, ona totiž prožívá události kolem sebe více naplno. Jako kdyby vám někdo na vašem životním monitoru zvýšil kontrast a vše bylo najednou ve výraznějších barvách. Smutné události by byly ještě smutnější a bezvýchodnější, to pozitivní byste prožívali v v silné euforii se smíchem a s písničkou na rtech.

Je krásné dívat se na její něhu a ladnost, kterou má už od začátku v sobě. Pozorujeme, že kreslí lépe než většina jejích vrstevníků. Z podobných obrázků, které v jejím věku kreslil Míša, jsme jásali nadšením a ukazovali je širokému okolí, tady se usmějeme a pochválíme jí, že je moc šikovná. Prostě druhé dítě v pořadí, které to nemá jednoduché. Verunka nezavře pusu. Ne, že by pořád mluvila, ale zpívá. A když řeknu, že zpívá pořád, stejně to nevystihuje podstatu věci, protože si většina lidí pod slovem “pořád” představí slovo “hodně” nebo “často”. Zpívá tak často, že ji někdy něžně a taktně prosíme, aby na chvilku zavřela pusinku. Naštěstí zpívá hezky, objektivně řečeno velmi hezky, ve čtyřech letech se silnou intonační jistotou. Jen nám někdy hrabe z toho, že když neví text, tak ho vymýšlí. Vzniká z toho jakýsi specifický hiphopový text, který chvíli smysl má a chvíli ne :-).

Z nějaké důvodu chce být Verunka v určitém pohledu nezávislá. Děsím se, co z této vlastnosti vzejde v období puberty, ale v tuto chvíli se to projevuje silným důrazem na svobodnou volbu rozhodování. Prostě připravíte večer oblečení, které si má ráno vzít na sebe a můžete si být jistí, že si ho ráno nevezme. Zkuste jí připravit jídlo bez toho, abyste se zeptali, co chce. Máte velkou šanci, že se ho nedotkne, protože si právě tohle jídlo nevybrala. Zatímco Míša byl za každou takovou službu spíše vděčný, dostat všechno až “pod nos”, Veronika v tom vidí nějaký způsob manipulace, způsob, jak je obcházena.

Je silně motivovaná Míšou, už od malička za ním vlaje. Kromě princezen kreslí i meče. Z Lega staví nejen domečky, ale také s Míšou vesmírnou stanici. Hraje si nejen před domem se svým hračkami, ale také za domem v “laboratoři”. Ale jinak zůstává “ženou” do morku kostí. Vybírá si oblečení podle toho, jak se k sobě hodí barvy, z barev dominují zářivé barvy, obzvlášť růžová a červená. Miluje všechno, co je určené na krášlení, pokud jí dovolíte nalakovat si nehty, učiníte ji šťastnou. Má své parfémy a ráda je používá. 

Ráda spí. O mnoho déle, než Míša. Ráda jí, překonává snad i Míšu. Má ráda sladké i slané. Zajímavé je, jak moc jí chutná maso. Kuře obírá, kouše chrupavky, kouše i kosti. Sedíme celá rodina u stolu, já s Míšou se v tom příborem trochu povrtáme a jsme spokojení. Naproti nám sedí holky, obírají maso rukama, chroupají chrupavky, mastnou pusu i ruce.

Když se někam chystáme, na návštěvu, na výlet, dovolenou nebo když jde spát k našim rodičům, říkáme, že “se stěhuje”. Začne vybírat tašku a balit si část svých hraček, potřeb pro malování, knížek a plyšáků. Převážíme tak mezi sebou neustále různé tašky s nejrůznějším obsahem. Verunka si totiž od prarodičů odváží kromě svých věcí další artefakty: blýskavé obaly od jídla, své výkresy, kamínky, bonbóny nebo letáky. Když pak přijede na domeček, ohlásí, že má pro nás dárky. Musíme všeho nechat a shromáždit se v jedné místnosti. Pak rozdává ze své tašky každému dárky. Je pečlivá, mnoho z věcí a věciček má zabaleno a vše pečlivě připravené. Dáváme najevo překvapení a radost a na ní je vidět, jak moc ji to těší. Právě kvůli tomu o ní říkáme, že je “přací typ” :-).

Když Verunku ráno budím, vlezu si k ní do vyhřáté postele a přitulím se. Začnu ji budit, pohladím, polechtám, zpívám a pusinkuju a ona dělá dál, že spí, i když už je dávno vzhůru. Vezmu ji do náruče a odnáším dolů. Nahlas si stěžuji, že je to hrozné, o kolik zase za tu noc vyrostla. Směje se a věří, že je zase o kus větší, dospělejší a starší. Kdyby tak věděla, jak moc chci, aby se čas zastavil a všichni jsme zůstali takoví, jací jsme teď. My stejní a ona pořád ta malá holčička...

A o Míšovi zase někdy příště ...