Zítra to bude měsíc, co jsem začal chodit do práce. Už měsíc jsem v pracovním poměru. Sice z toho byly týden vánoční svátky a další volný den na Nový rok, ale kalendářně to tak je. K mé radosti se za ten měsíc protáhl den a tak se stává, že nechodím za tmy do práce a za tmy z práce. Hlavně odpoledne, když odcházím, je ještě vidět, slunce zapadá a maluje barevné obrazy. To mi dělá rádost.
Pokud si položím otázku, zda mě nějak ty podzimní měsíce změnily, pak odpovídám, že si vážím běžného fungování věcí. Předtím jsem si zvykl na to, že je všechno to všední fungování samozřejmou věcí. Teď, po dlouhých týdnech, které jsem doma trávil, považuji každý den, kdy chodím do práce, starám se o chod rodiny, vydělávám peníze, jak bonus. Najednou vnímám, že ani to běžné fungování není samozřejmé, někým zaručené, něčím zabezpečené, pojištěné. Další změna nastala ve vztahu k našemu domu. Ještě více mi přirostl k srdci. Asi tím, jakým útočištěm pro mě byl v době, kdy mi nebylo do smíchu. Vážím si samozřejmě také toho, že se mohu najíst a ochutnat věci, které jsem ještě před několika týdny nemohl ani vidět. Třeba kávu, zmrzlinu, nebo kachnu s knedlíkem a se zelím :-). No a jsou ještě další věci, kterých si moc vážím … třeba, když jdu do sprchy a podívám se na sebe v zrcadle a vidím, že se moje proporce vrací do normálu. Vystupující se kosti se schovávají, břicho už trochu vystupuje, přestávají mě chytat křeče a je mi už teplo; nemusím spát v tlustých ponožkách a s extra mikinou. A takových věcí je víc a víc. Jsou to maličkosti, které dohromady dávají celý obraz. Raduji se z každého dne a týdne, kdy mám pocit, že celý podzim je jen jednou zmatenou myšlenkou, špatným vtipem, zlým snem, ze kterého jsem se probudil a na který si za chvíli už nevzpomenu. Snad to tak bude.
Celá podzimní situace mě zastavila, zpomalila, a já dnes více než dřív miluju večery, kdy nikam nemusíme. Kdy jsou obě děti doma a jsme všichni pohromadě. Jsme rodina. Každý se svými vlastními rituály, zvyky a vlastnostmi, přesto schopni spolupracovat ke společné symbióze. Někdy je to těžší, někdy to jde samo. Ale je to dar. A já si ho vážím čím dál tím víc, čím se blíží doba, kdy děti vyrostou a budou na dlouhou dobu hledat svou individualitu. Vážím si našeho společného přebývání tím víc, čím jsme s Ivou starší a nikdo z nás neví, jak dlouho bude tahle pohádka ještě trvat…
*********************************************************************************
Na závěr dnešního zápisu se musím zmínit o extrémní průběhu letošní zimy. Tím extrémním myslím, že extrémní zimní počasí probíhá na stejné rovnobězce, ale na druhé straně světa. Spojené státy trápily v minulých týdnech arktické mrazy, někdy i pod 30 stupnů C, v New Yorku vybírali lidé nejlepší místa na bobování a běžkařské trasy, ale u nás, u nás bylo vlídné jaro. Minulý týden dokonce rekordních 14 stupňů s modrou oblohou. Znamená to, že už od předváčnoční oblevy trvá počasí, kdy je přes den stále nad nulou, často k deseti stupňům a v noci mrzne jen někdy a to velmi mírně. Zemědělci úpí nad naklíčenými obilovinami a napučenými stromy, botanici trnou nad kvetoucími jarními rostlinami a houbami v lese, vlekaři na horách šílí nad zavřenými sjezdovkami a úvěry, které musí splatit. Na druhou stranu silničáři se radují nad ušetřenými milióny, za které opravují neplánovaně silnice, lidé jezdí dál do práce na kolech a sem tam je vidět i motorka nebo skůtr. Ano, je škoda, že jsou nám, či spíše našim dětem, odepřeny všechny zimní radovánky, ale na druhé straně je ve měste tohle jarní počasí praktické. Žádné plískanice, zasolené auta, ale čistá silnice a krásné západy slunce. Procházky, sezení pod pergolou, slunečné dny. To vše nám vynahrazuje stavění sněhuláka nebo iglů na naší zahradě. Uvidíme, jak se situace s počasím ještě vyvine. Zatím předpovědi nějakou velkou zimu neslibují. Tak uvidíme, zda si letos vůbec zalyžujeme ...
Žádné komentáře:
Okomentovat