Vánoce, které díky své letošní poloze v kalendáři nabídly spoustu volného času, jsou nenávratně pryč. Společně s Járou Cimrmanem můžeme konstatovat, že s tím můžeme nesouhlasit, můžeme proti tomu protestovat, ale to je asi tak jediné, co proti tomu můžeme dělat. Čas prostě nezastavíme, jen zíráme, jak otáčíme kalendář.
Pokud bych chtěl nějak zachytit letošní Vánoce a to, jak je naše rodina prožila, pak ústředním motivem bylo “žádné změny, co největší klid”. Asi se v tom odrážela hlavně neukotvená situace letošního podzimu. Nejprve Ivy a moje služební cesty, kdy jsme se od konce září doma spíše jen potkávali a pak moje následná dlouhodobá pracovní neschopnost, kdy jsme nevěděli, jak se vlastně situace se mnou vyvine a jak dlouho ještě potrvá jakési rodinné provizorium.
Týden před Vánoci jsem se vrátil do práce. Bylo to trochu testování toho, zda to půjde, zda se nemoc zpátky nevrátí. Nevrátila a já moc doufám, že se dlouho nevrátí. Doktorka sice chtěla, abych nastoupil do práce až od ledna, ale mě přišlo dobré, hlavně pro mou psychiku, začít pracovat s tím, že přede mnou budou Vánoce a pak několik rozdrobených volnějších pracovních dnů, oddělených mezi sebou víkendy a volným Novým rokem. Zbýval mi už jen jeden den dovolené, v těch ostatních dnech jsem chodil do práce. Do práce, která mě najednou více bavila a do které jsem neodjížděl s nechutí. Můj návrat do práce byl jakýmsi znamením, že se věci dávají do pořádku a tento pocit snad prostoupil celkovou atmosféru letošních Vánoc a vše bylo díky tomu optimističtější.
Zatímco my jsme si užívali pocit, že “nikam a nic nemusíme”, děti se radovaly hlavně z dárků. Dostaly jich jako vždy mnoho, od celého příbuzenstva, a to na několikrát. Jelikož v poslední době doma zažíváme “období LEGA”, stala se tato stavebnice velkou inspirací pro vánoční nákupy. Stále platí, že Verunka se na rozdíl od Míši raduje i z “měkkých” dárků :-). Míša dostal své první hodinky. Hrdě je nosí na ruce a není to jen můj pocit, že s nimi vypadá více starší (což mi dělá spíše než radost, vrásku na čele … zase jsme u toho času, o kterém jsem psal už na začátku). Už je potřeboval, chodil se dívat na hodiny po domě, kdy začne pohádka v televizi, chodil se nás ptát, kolik je hodin, kdy přijede ta či ona návštěva a tak jsme usoudili, že už je čas. Já sám si vzpomínám, že jsem ve třetí třídě dostal první digitálky, modré a byl jsem na ně náležitě hrdý.
V průběhu vánočních svátků jsme přespali u našich a měli možnost si popovídat a mít na sebe více času, navštívili jsme několik svých milých kamarádů a někteří navštívili zase nás. Jako minulý rok jsme strávili jeden den na Šumavě u Kovářů a skoro jsme podlehli tomu, že všude kolem nás je zima a k ní patří sníh a led (bylo to zatím naše jediné setkání s alespoň trochu zimní krajinou). Silvestr jsme strávili po dvou letech sami, asi hlavně kvůli mně a doporučenému klidovému režimu a bylo to moc fajn. Společně s dětmi jsme pekli “americké” muffiny s pořádnými kousky čokolády, nakoupili spoustu dobrot a ty postupně s nadšením ujídali, zúčastnili se večerního dětského ohňostroje v naší čtvrti a dívali se společně na hezkou pohádku. Verunka v průběhu večera usnula, Míša vydržel bez problémů. Sledovali jsme pak společně novoroční ohňostroj. Divili se tomu, kolik peněz lidi do toho všeho pozlátka kolem museli dát a kolem jedné hodiny už spokojeně spali.
Přál bych si, aby byl klid a pokoj letošních Vánoc předobrazem celého nového roku …
Žádné komentáře:
Okomentovat