Máme za sebou další jarní prázdniny. Rok utekl jako voda a opět je tu únor a s ním týdenní volno ve škole a naše plánovaná dovolená. Znovu možnost se nadechnout, odpočinout si od práce a všedních povinností. Setkat se s partou lidí, na které nemáme tolik času, kolik bychom si přáli. Být s dětmi a společně prožívat nové zážitky na zasněžených kopcích.
Znovu jsme byli v Jizerských horách, na tom samém místě, s tou samou partou lidí. Přesto byly tyto hory letos minimálně ve dvou aspektech jiné. Tím prvním bylo počasí a tím druhým mé očekávání, či spíše neočekávání. Ale pěkně popořadě.
Počasí.
O letošní zimě jsem se již zmiňoval. Je prostě teplotně i srážkově podprůměrné. Tedy u nás. Pro vzdálenější oblasti to neplatí. V jiných částech Evropy (o jiných částech světa ani nemluvím) je to jinak. Ale my zde máme letos zimu, jakoby se Česká republika posunula o mnoho stovek kilometrů na jih. Naštěstí se, před více než dvěma týdny, na jeden týden ochladilo. A právě toto ochlazení zachránilo i naše lyžování o jarních prázdninách. Teploty klesly na několik dní pod 5 nebo 6 stupnů pod nulou, sněhová děla se rozběhla a sněžila nonstop. Na sjezdovkách se objevilo během několik dní 30-60 cm technického sněhu a sjezdovky a lyžarské areály, do té doby zavřené, se otevřely všem nedočkavým lyžařům. A tak jsme, navzdory našim skeptickým představám o letošní zimní dovolené plné procházek, nakonec každý den lyžovali. Neříkám, že byly podmínky ideální, ale vzhledem k okolnostem považuji naše týdenní lyžování skoro za malý zázrak.
Neočekávání.
Protože jsem ještě před dvěma až třemi měsíci nevěděl, co se mnou v blízké budoucnosti bude, zda dokážu zvládat návrat do práce, zda se mi moje zdraví zase nezhorší, nečekal jsem od této dovolené vůbec nic. Vlastně jsem si ani nebyl jistý, zda letos na hory vůbec pojedeme. A tak všechno, co se letos dělo, bylo jaksi “nad to”. Z mé strany tedy nebylo žádné dlouhé předchozí těšení, spíše doufání, že všechno vyjde. Letos jsem snad poprvé ani ve své hlavě vůbec neřešil, zda a jak si zalyžuji já. Zda se těším na lyže. Prostě jsem bral, že se jede a že mým úkolem je zdokonalit lyžování Verunky a snad najít i trochu času na Míšu a jeho styl. Vše ostatní bylo jen jako jakýsi bonus. Více než kdy jindy jsem se těšil na náš malý pokoj v podkroví, kde si srazíme postele dohromady a vytvoříme na jeden týden společné útočiště. Těšil jsem se na společné večerní povídání a večery s ostatními, na hraní na kytaru a zpívání, na společné vaření a jedení, na snídaně s čerstvým pečivem z místní pekárny, na cestu přes republiku a návštěvu Ikei při cestě nazpátek. A když jsem nakonec zjistil, že k tomu všemu se přidá i lyžování a zasněžené sjezdovky, byl jsem spokojený nad očekávání - či spíše neočekávání.
Když jsem tedy napsal o dvou aspektech, které dělaly tyto hory jiné, rád bych ještě napsal něco o lyžování dětí. Vrhl jsem se na Verunku, kterou jsem minulý rok naučil lyžovat, ale protože už zima pomalu končila, bylo mi jasné, že toho moc nenalyžovala a že si bude muset tento rok na všechny ty motorické pochody ve své malé čtyřleté hlavičce znovu vzpomenout. První dvě jízdy dolů byly takové, jako by snad na lyžích pořádně minulý rok nestála. A tak jsem znovu jezdil pozadu, držel jí špičky lyží u sebe, tlačil jí na kolínka, mluvil a pokřikoval až přišla třetí jízda a ona si vzpomněla a začala točil na jednu stranu. Hned jsme trénovali jen tento jeden pohyb a ten druhý, zatáčení i na druhou stranu, přišel za malou chvíli. A s ním i razance, kterou znovu našla, aby dokázala i z větší rychlosti zastavit. Čtvrtou jízdu už zatáčela a já věděl, že máme vyhráno. Pátou jízdu už si u jízdy zpívala a radovala se ze znovu nabyté svobody pohybu a možnosti ovládat směr a rychlost, se kterou zdolávala kopec. Následující dny jsme jen trénovali, zdokonalovali stabilitu a získávali zkušenosti. Výsledkem bylo to, že jsme už v průběhu týdne sjížděli “velké” sjezdovky ve velkých areálech i s Verunkou a jediné, na co bylo potřeba dávat pozor, byli ostatní lyžaři, kteří by ji mohli přehlédnout a srazit ji. Občas kontrolovat a limitovat její snahu jezdit rychleji a podle mé představy až příliš nebezpečně.
Míša měl tento rok ztíženou situaci. Shodou okolností jsme dostali lyže, které bych označil jako zánovní a které jsou v poměru k Míšovo postavě stejně velké jako ty moje k mé postavě. A tak jsem vzal ty nové, nechal ještě před horami seřídit vázání na Míšovo aktuální lyžařské boty a postavil Míšu na kopec. Ukázalo se, že jsem trochu zapomněl v poměrech mezi lyžemi a našimi postavami na lyžařské schopnosti. Já ty své, relativně delší bez problému zvládám, protože jsem zkušený lyžař. Míša je zkušený lyžař v pohledu na dětské lyžování, ale samozřejmě, že se těžko může měřit s dospělými. A tak musel od začátku bojovat. Lyže hůře točily, hůře se ovládaly, rychleji se rozjížděli. Ale Míša bojoval, jezdil, nestěžoval si ani jediným slovem a postupně se s tím vyrovnával a zlepšoval se. Příští rok budou tyto lyže ideální ve velikosti a ani tento rok to nebylo nic hrozného, jen, že to nebylo ideální. To, co mě trochu deptalo, byl nedostatek času, který jsem mu mohl věnovat. Když jsem se věnoval Míšovi, znamenalo to, že Verunka nejezdí, protože na některých vlecích jsem ji vyvážel na svých nohou a na sjezdovkách jsem ji chtěl mít pod kontrolou. Několikrát jsem ji chytal v rychlosti, když se až příliš rozjela a blížila se k nebezpečnému pádu nebo když jsem ji svážel v těch nejprudších pasážích červených sjezdovek v náručí. Obojí je pro Ivu obtížné a na takové akrobatické kousky se necítí. Když jsem se věnoval Verunce, Míša spokojeně jezdil. Jen jsem pozoroval, jak by bylo potřeba, aby tu a tam zkusil posunovat těžiště, dát větší důraz na hrany lyží, rychleji jel v této části sjezdovky a naopak v této si dával pozor. A tak jsem jen sledoval Míšu, když kolem nás projel nebo když jsem na něj koukal z vleku a říkal si, jaká je to škoda, že nemůžu být na dvou místech zároveň. Zprvu jsem si myslel, že Verunka bude lyžovat hodinu až dvě a pak budu moct jezdil s Míšou, ale k našemu překvapení Verunka jezdila 3 a dokonce i 4 hodiny a když končila, chtěl už samozřejmě končit i unavený Míša.
Proto jsme využili nabídky a přidali Míšu k několika dětem, které tam s námi byly a na poslední den mu zaplatili kurz lyžování - tedy spíše kurz, ve kterém se snaží zlepšit styl lyžování a naučit děti využívat curvingový oblouk, který jejich vykrojené lyže nabízí. Míša i ostatní děti byly z instruktora nadšení, a my ostatně taky. Zvlášť když nám po skončení dvouhodinového kurzu každému vysvětloval specifika každého dítěte a radil, na co si u nich máme dávat pozor. Tak snad tento kurz alespoň trochu pomohl a eliminoval mou nepřítomnost. Příští rok už to bude jiné. Veru se zlepšila a ještě zlepší a už nebude potřeba má neustálá přítomnost.
Kdo si nejvíce užil lyžování? Děti. Velkou část lyžovaly spolu na sjezdovkách. A ani po příchodu na chatu, kde jsme byli ubytování, jejich hry nekončily. Sešlo se zde nakonec asi dvanáct dětí nejrůznějšího věku. Vezly se sebou kopice nejrůznějších deskových her, které do noci hrály. Děti si ale našly také jiné herní hity: honily se, schovávaly, stavěly domečky z matrací, kreslily, malovaly si a malovaly se :-) atd. atd. Večer jsme je museli zahánět do postele s důrazností, jinak by snad ani nešly spát.
Na příští rok už máme s majitelkou zamluvený termín. Tak ahoj zase za rok v Jizerských horách !!!
Znovu jsme byli v Jizerských horách, na tom samém místě, s tou samou partou lidí. Přesto byly tyto hory letos minimálně ve dvou aspektech jiné. Tím prvním bylo počasí a tím druhým mé očekávání, či spíše neočekávání. Ale pěkně popořadě.
Počasí.
O letošní zimě jsem se již zmiňoval. Je prostě teplotně i srážkově podprůměrné. Tedy u nás. Pro vzdálenější oblasti to neplatí. V jiných částech Evropy (o jiných částech světa ani nemluvím) je to jinak. Ale my zde máme letos zimu, jakoby se Česká republika posunula o mnoho stovek kilometrů na jih. Naštěstí se, před více než dvěma týdny, na jeden týden ochladilo. A právě toto ochlazení zachránilo i naše lyžování o jarních prázdninách. Teploty klesly na několik dní pod 5 nebo 6 stupnů pod nulou, sněhová děla se rozběhla a sněžila nonstop. Na sjezdovkách se objevilo během několik dní 30-60 cm technického sněhu a sjezdovky a lyžarské areály, do té doby zavřené, se otevřely všem nedočkavým lyžařům. A tak jsme, navzdory našim skeptickým představám o letošní zimní dovolené plné procházek, nakonec každý den lyžovali. Neříkám, že byly podmínky ideální, ale vzhledem k okolnostem považuji naše týdenní lyžování skoro za malý zázrak.
Neočekávání.
Protože jsem ještě před dvěma až třemi měsíci nevěděl, co se mnou v blízké budoucnosti bude, zda dokážu zvládat návrat do práce, zda se mi moje zdraví zase nezhorší, nečekal jsem od této dovolené vůbec nic. Vlastně jsem si ani nebyl jistý, zda letos na hory vůbec pojedeme. A tak všechno, co se letos dělo, bylo jaksi “nad to”. Z mé strany tedy nebylo žádné dlouhé předchozí těšení, spíše doufání, že všechno vyjde. Letos jsem snad poprvé ani ve své hlavě vůbec neřešil, zda a jak si zalyžuji já. Zda se těším na lyže. Prostě jsem bral, že se jede a že mým úkolem je zdokonalit lyžování Verunky a snad najít i trochu času na Míšu a jeho styl. Vše ostatní bylo jen jako jakýsi bonus. Více než kdy jindy jsem se těšil na náš malý pokoj v podkroví, kde si srazíme postele dohromady a vytvoříme na jeden týden společné útočiště. Těšil jsem se na společné večerní povídání a večery s ostatními, na hraní na kytaru a zpívání, na společné vaření a jedení, na snídaně s čerstvým pečivem z místní pekárny, na cestu přes republiku a návštěvu Ikei při cestě nazpátek. A když jsem nakonec zjistil, že k tomu všemu se přidá i lyžování a zasněžené sjezdovky, byl jsem spokojený nad očekávání - či spíše neočekávání.
Když jsem tedy napsal o dvou aspektech, které dělaly tyto hory jiné, rád bych ještě napsal něco o lyžování dětí. Vrhl jsem se na Verunku, kterou jsem minulý rok naučil lyžovat, ale protože už zima pomalu končila, bylo mi jasné, že toho moc nenalyžovala a že si bude muset tento rok na všechny ty motorické pochody ve své malé čtyřleté hlavičce znovu vzpomenout. První dvě jízdy dolů byly takové, jako by snad na lyžích pořádně minulý rok nestála. A tak jsem znovu jezdil pozadu, držel jí špičky lyží u sebe, tlačil jí na kolínka, mluvil a pokřikoval až přišla třetí jízda a ona si vzpomněla a začala točil na jednu stranu. Hned jsme trénovali jen tento jeden pohyb a ten druhý, zatáčení i na druhou stranu, přišel za malou chvíli. A s ním i razance, kterou znovu našla, aby dokázala i z větší rychlosti zastavit. Čtvrtou jízdu už zatáčela a já věděl, že máme vyhráno. Pátou jízdu už si u jízdy zpívala a radovala se ze znovu nabyté svobody pohybu a možnosti ovládat směr a rychlost, se kterou zdolávala kopec. Následující dny jsme jen trénovali, zdokonalovali stabilitu a získávali zkušenosti. Výsledkem bylo to, že jsme už v průběhu týdne sjížděli “velké” sjezdovky ve velkých areálech i s Verunkou a jediné, na co bylo potřeba dávat pozor, byli ostatní lyžaři, kteří by ji mohli přehlédnout a srazit ji. Občas kontrolovat a limitovat její snahu jezdit rychleji a podle mé představy až příliš nebezpečně.
Míša měl tento rok ztíženou situaci. Shodou okolností jsme dostali lyže, které bych označil jako zánovní a které jsou v poměru k Míšovo postavě stejně velké jako ty moje k mé postavě. A tak jsem vzal ty nové, nechal ještě před horami seřídit vázání na Míšovo aktuální lyžařské boty a postavil Míšu na kopec. Ukázalo se, že jsem trochu zapomněl v poměrech mezi lyžemi a našimi postavami na lyžařské schopnosti. Já ty své, relativně delší bez problému zvládám, protože jsem zkušený lyžař. Míša je zkušený lyžař v pohledu na dětské lyžování, ale samozřejmě, že se těžko může měřit s dospělými. A tak musel od začátku bojovat. Lyže hůře točily, hůře se ovládaly, rychleji se rozjížděli. Ale Míša bojoval, jezdil, nestěžoval si ani jediným slovem a postupně se s tím vyrovnával a zlepšoval se. Příští rok budou tyto lyže ideální ve velikosti a ani tento rok to nebylo nic hrozného, jen, že to nebylo ideální. To, co mě trochu deptalo, byl nedostatek času, který jsem mu mohl věnovat. Když jsem se věnoval Míšovi, znamenalo to, že Verunka nejezdí, protože na některých vlecích jsem ji vyvážel na svých nohou a na sjezdovkách jsem ji chtěl mít pod kontrolou. Několikrát jsem ji chytal v rychlosti, když se až příliš rozjela a blížila se k nebezpečnému pádu nebo když jsem ji svážel v těch nejprudších pasážích červených sjezdovek v náručí. Obojí je pro Ivu obtížné a na takové akrobatické kousky se necítí. Když jsem se věnoval Verunce, Míša spokojeně jezdil. Jen jsem pozoroval, jak by bylo potřeba, aby tu a tam zkusil posunovat těžiště, dát větší důraz na hrany lyží, rychleji jel v této části sjezdovky a naopak v této si dával pozor. A tak jsem jen sledoval Míšu, když kolem nás projel nebo když jsem na něj koukal z vleku a říkal si, jaká je to škoda, že nemůžu být na dvou místech zároveň. Zprvu jsem si myslel, že Verunka bude lyžovat hodinu až dvě a pak budu moct jezdil s Míšou, ale k našemu překvapení Verunka jezdila 3 a dokonce i 4 hodiny a když končila, chtěl už samozřejmě končit i unavený Míša.
Proto jsme využili nabídky a přidali Míšu k několika dětem, které tam s námi byly a na poslední den mu zaplatili kurz lyžování - tedy spíše kurz, ve kterém se snaží zlepšit styl lyžování a naučit děti využívat curvingový oblouk, který jejich vykrojené lyže nabízí. Míša i ostatní děti byly z instruktora nadšení, a my ostatně taky. Zvlášť když nám po skončení dvouhodinového kurzu každému vysvětloval specifika každého dítěte a radil, na co si u nich máme dávat pozor. Tak snad tento kurz alespoň trochu pomohl a eliminoval mou nepřítomnost. Příští rok už to bude jiné. Veru se zlepšila a ještě zlepší a už nebude potřeba má neustálá přítomnost.
Kdo si nejvíce užil lyžování? Děti. Velkou část lyžovaly spolu na sjezdovkách. A ani po příchodu na chatu, kde jsme byli ubytování, jejich hry nekončily. Sešlo se zde nakonec asi dvanáct dětí nejrůznějšího věku. Vezly se sebou kopice nejrůznějších deskových her, které do noci hrály. Děti si ale našly také jiné herní hity: honily se, schovávaly, stavěly domečky z matrací, kreslily, malovaly si a malovaly se :-) atd. atd. Večer jsme je museli zahánět do postele s důrazností, jinak by snad ani nešly spát.
Na příští rok už máme s majitelkou zamluvený termín. Tak ahoj zase za rok v Jizerských horách !!!
Žádné komentáře:
Okomentovat