Noc je černá, tmavá jako inkoust, jako noční nebe bez hvězd.
Nebojím se už tmavých stínů, jako když jsem byl dítě.
Teď se bojím úplně jiných věcí.
Že ztratím ty, které mám nejraději. Že se stane něco, co nás rozdělí. Cokoliv.
Že zbude jen naděje, která vždy stojí ve frontě jako poslední. Nedoceněná. Jen naděje, protože nic jiného mít nebudu.
A noc je stále tmavá a úsvit nepřichází.
Rád bych teď byl jinde a v jinou dobu. Třeba v létě. Horká letní noc. Když už musí být tma, tak ať v ní vidím měsíc a souhvězdí, kde budeme jednou společně žít. Ať slyším, jak les žije svým vyrovnaným životem. Přes všechna všední dramata jeho obyvatel vypadá les pořád tak vyrovnaně a důstojně. Jak moc se toho od něj musím ještě naučit? Stihnu to? Vidím, jak se stromy jemně pohupují v mírném větru. Cítím vůni jehličí a smůly, která vytváří zlatavé kapičky na staré kůře vysokých smrků. Ať je moje kůže bílá, jak jen může v měsíčním svitu být. Prohlížím si svoje ruce. Kde jsou všechny ty detaily, které my lidé pozorujeme? V měsíčním světle neexistují vrásky a drobné vady. Nestárneme. Všechno je ztichlé, i moje myšlenky. I tikání hodin, které nám odměřuje čas.
Neležím teď ve své posteli. Ležím na tmavě šedé louce. Přes den bude zářit zelení a barvami lučního kvítí.
Není vlastně rozdíl mezi nocí a dnem rozdílem mezi našimi představami, nadějemi, doufáním a realitou, kterou nakonec prožíváme?
Není rozdíl mezí nocí a dnem rozdílem mezi tím, jací bychom chtěli být a jací nakonec jsme? Jaký život bychom chtěli vést a jaký život nakonec vedeme?
Někomu se třeba podaří vykouzlit ve svém životě několik odstínů pastelových barev, jiný má svůj život beznadějně bezbarvý.
Noc je tmavá, jako inkoust, jako noční nebe bez hvězd.
Nebojím se už tmavých stínů, jako když jsem byl dítě.
Teď se bojím úplně jiných věcí.
Bojím se, že těch několik barev, které v mém životě jsou, můžou vyblednout ...
Nebojím se už tmavých stínů, jako když jsem byl dítě.
Teď se bojím úplně jiných věcí.
Že ztratím ty, které mám nejraději. Že se stane něco, co nás rozdělí. Cokoliv.
Že zbude jen naděje, která vždy stojí ve frontě jako poslední. Nedoceněná. Jen naděje, protože nic jiného mít nebudu.
A noc je stále tmavá a úsvit nepřichází.
Rád bych teď byl jinde a v jinou dobu. Třeba v létě. Horká letní noc. Když už musí být tma, tak ať v ní vidím měsíc a souhvězdí, kde budeme jednou společně žít. Ať slyším, jak les žije svým vyrovnaným životem. Přes všechna všední dramata jeho obyvatel vypadá les pořád tak vyrovnaně a důstojně. Jak moc se toho od něj musím ještě naučit? Stihnu to? Vidím, jak se stromy jemně pohupují v mírném větru. Cítím vůni jehličí a smůly, která vytváří zlatavé kapičky na staré kůře vysokých smrků. Ať je moje kůže bílá, jak jen může v měsíčním svitu být. Prohlížím si svoje ruce. Kde jsou všechny ty detaily, které my lidé pozorujeme? V měsíčním světle neexistují vrásky a drobné vady. Nestárneme. Všechno je ztichlé, i moje myšlenky. I tikání hodin, které nám odměřuje čas.
Neležím teď ve své posteli. Ležím na tmavě šedé louce. Přes den bude zářit zelení a barvami lučního kvítí.
Není vlastně rozdíl mezi nocí a dnem rozdílem mezi našimi představami, nadějemi, doufáním a realitou, kterou nakonec prožíváme?
Není rozdíl mezí nocí a dnem rozdílem mezi tím, jací bychom chtěli být a jací nakonec jsme? Jaký život bychom chtěli vést a jaký život nakonec vedeme?
Někomu se třeba podaří vykouzlit ve svém životě několik odstínů pastelových barev, jiný má svůj život beznadějně bezbarvý.
Noc je tmavá, jako inkoust, jako noční nebe bez hvězd.
Nebojím se už tmavých stínů, jako když jsem byl dítě.
Teď se bojím úplně jiných věcí.
Bojím se, že těch několik barev, které v mém životě jsou, můžou vyblednout ...
Žádné komentáře:
Okomentovat