Když jsem v minulém příspěvku do blogu psal o našich dětech, dostalo se nakonec jen na Veroniku. Chtěl bych teď napsat něco i o Míšovi, zachytit ty drobné detaily, na které po letech zapomeneme. Ty drobné detaily a rituály, které dělají z každého z nás jedinečnou osobnost.
Tak v první řadě, Míša začíná být veliký. Všechny ty staré zápisy do blogu o něm mi připadají vzdálené a neskutečné. Když si čtu o tom, jak Miša říká poprvé některá slova, jak se učí jezdit na lyžích nebo na kole, cítím se vnitřně rozpolcen. Na jednu stranu si snad ani nevzpomínám, kdy se to stalo. Přijde mi to jako před sto lety. Na stranu druhou mám zároveň pocit, že to bylo teprve nedávno, kdy byl Míša malý a že ten čas utekl hrozně rychle. A tato vnitřní rozpolcenost je mi natolik vlastní, že nejsem schopen se rozhodnout, jaký pocit je skutečný, jaký je ten reálný, protože vycházím z předpokladu, že nelze mít k jedné skutečnosti dva různé emocionální přístupy. Ale asi se očividně mýlím.
Míša je už veliký a má své zájmy, záliby a osobité přístupy k různým věcem. Čím větší je, tím více je to vidět. Od malička měl svá “období fascinace”. Vždy se upnul na nějaký předmět pozornosti a věnoval mu mnoho času a energie. Namátkou vzpomenu jeho bubnovací období. Několik týdnů, spíše měsíců, bubnoval. Okolo druhého či třetího roku. Přijel k mým rodičům a ti vytáhli hrnce a kýble, připravili vařečky (později měl už profi paličky) a on bušil “do bubnů”. Stejně tak doma. Nedávno jsme si pustili domácí video a znovu si připomněli, jak Míša sedával na schodech našeho domu a bubnoval na ně. A pak taky na zdi a tak na všechno, co viděl kolem sebe. V nějakém starém zápisu mám, jak jezdíme s Míšou v autě a když zapnu rádio, což vyžadoval, tak do rytmu mlátí do oken nebo do střechy auta. Další období fascinace byla písmena, která se učil a poté i uměl ještě před třetím rokem. Stejné to bylo s čísly. Období, kdy jsme museli psát čísla a následně je číst, kdy jsme čísla četli při procházkách na domech, poštovních schránkách nebo poznávacích značkách, až na to sám přišel a četl je on nám. Nejprve dvoumístná, později vícemístná. Nebo vlajky států. Vzpomínám na výkresy plné vlajek, na atlas s vlajkami a nekonečný čas strávený nad neustálým opakování, jaká patří kterému státu. Ale “období fascinace” se týkají také nejrůznějších her. Když jsem dostal v práci Iphone a vyšla hra Angry Birds, vzpomínám na mánii, která u nás vypukla. Vzpomínám nejen na nutnost odměřovat Míšovi čas strávený u této herní hříčky, ale i divadelní představení, která Míša pro rodinu uspořádával a pro která vyráběl z tvrdých kartonů kulisy. V poslední roce se nadchl pro strategickou hru Minecraft, u které nejen, že se snažil trávit spoustu času, ale třeba vyráběl ze sešitů nebo papíru, které sešívačkou secvakoval, návody, manuály ke hře nebo nákresy nových úrovní.
Jaký je Míša? Napadá mě slovo “můj”, ale tím bych asi čtenáři blogu nic moc neřekl. V plno vzorcích chování se v něm poznávám. Poznávám se také v některých jeho gestech, posuncích a ta podobnost s mými 30 let starými fotkami je nesporná. Ale zároveň vidím, jak moc je v některých věcech jiný. Tak například bude určitě více nebojácný vrhat se do nových věcí, podstupovat riziko a čelit změnám. Už od malička byl takový. Já byl spíše takové to opatrné dítě, které dvakrát zváží, zda se vydat po vysokém schodišti, zatímco Míša ho s radostí sjížděl po zadku. Pokud by mu to vydrželo i do dospělosti, bylo by to asi dobře, protože právě tohle není má silná stránka a neustálé dělání si starostí mi komplikuje život. Někdy se stává, že vyjádřím pochyby, zda to či ono dělat nebo tam či onam jít, a on mě povzbudí nebo uklidní, že to bude fajn a tak se nechám přemluvit. Je to legrační, osmiletý kluk mě uklidňuje. Těžko jsem schopen někoho detailně popsat a už vůbec ne na tomto krátkém a veřejném prostoru, ale musím říct, že Míšu neznám tak, jak bych čekal a předpokládal. Někdy se chová lítostivě, když očekávám jeho odhodlání a odvahu, jindy je zase tvrdý a nelítostný, když čekám soucit. Ale je to až tak překvapivé? Nejsme mi sami často pro ostatní kolem nás ve svém chování velkým překvapením? Kdo vidí do naší hlavy, jakými pocity a emocemi jsme v té chvíli ovlivněni?
Řekl bych, že na svůj věk je vyspělý a i když se ho snažíme chránit před špínou světa, postupně ji poznává a zatím se s ní vyrovnává dobře. Každý den přichází s mnoha otázkami a já na ně většinou s radostí odpovídám. Například typu "co znamená android", jak funguje "procesor" nebo "co znamená globální oteplování". Na některé otázky znám odpověď, na některé slibuji společné internetové hledání odpovědí.
V poslední době vnímám, že vyhledává moji přítomnost. Těší mě to a naplňuje. Snažím se si to maximálně užít. Vím dobře, že tahle doba za pár let pomine. Zrovna včera se mnou s takovou radostí trávil čas nakládáním lyžařského vybavení do auta. Povídali jsme si u toho, pak si sedli do auta a já mu pouštěl jednu písničku a on se ptal, jak se vytvářejí elektronické zvuky, které v té písni zazněly. A pak jsme si sedli, já na místo spolujezdce a on na místo řidiče. Chytil volant a já mu vyprávěl, jak úžasná věc to je - řidit auto. Vyprávěl jsem mu, jak úžasný pocit je řídit tu tunu železa, která vás poslouchá na slovo, jak úžasný pocit je mít pod kontrolou více než sto koňských sil a letět po dálnicí rychlostí, kterou ještě v devatenáctém století považovali všichni odborníci pro člověka za smrtelnou. A on byl šťastný a já vlastně taky.
Musím ale říct, jak moc je důležité, že pro něj představuji otcovskou úlohu, stejně tak, jako ji pro mě představoval můj táta. A jak je pro něj nepostradatelná i ta mateřská. Když má nějaký smutek, trápení, bolest, odchází v první řadě za Ivou. Za mnou si chodí "pokecat" :-). Což je někdy vůči Ivce trochu nespravedlivé. Ale tak to prostě je a je ale potřeba říct, že se tyto role různě překrývají a v průběhu jeho věku různě vzájemně zesilují a zeslabují.
Míša má také svou sestřičku. Považuje to za něco samozřejmého, milovat i soupeřit s někým, kdo do naší rodiny patří kratší dobu, přesto v ní má stejně pevné místo. Usíná vedle ní a někdy je najdu, jak se k sobě spící choulí nebo se drží za ruku. Zrovna teď jsou ve věku, kdy si spolu dokáží hrát nebo jen tak blbnout. Někdy je to náročné. Běhají po domě, "dávají si babu, přitom řvou a shazují věci. Padají, brečí, že se bouchli a vzápětí se znovu smějí. Často si spolu hrají s legem. Kreslí a vzájemně se inspirují.
Stále je ještě mazlivý, stále ještě touží po naší přítomnosti a dotyku. Nejradši by byl, kdybychom s ním byli večer v posteli až do doby, kdy usne. Zdědil po mně menší potřebu spánku a horší spaní, a tak je už pravidlem, že v sobotu a v neděli ráno “hospodaří” ve svém pokojíku dříve, než zbytek rodiny vstává. Většinou je to tak, že jsme s Míšou ráno spolu (povídáme, čteme si, hrajeme si, jedeme pro čerstvé pečivo) a holky zatím spí.
Nemá problém se školou. Většinu úkolů si dělá sám a my je jen kontrolujeme. Když se v minulosti objevily náznaky lajdáctví nebo většího zlobení, stačilo důrazně domluvit a dohodnout se na nějakém trestu (např. zákaz přístupu na počítač) a během krátké doby se to dalo do pořádku. Je přirozeně snaživý a soutěživý, více než jsem byl já.
Míša rád spí u prarodičů. Když může, nikdy neváhá a využije téhle možnosti. Nemá problémy s nějakým odloučením, pokud není nějak výrazněji delší. Když jel minulý víkend se “skautem” poprvé na víkendovou výpravu, uklidňoval mě, abych se nebál, že to bude v pořádku a také říkal, že doufá, “že to tady bez něj zvládnu” :-).
Možná, že za pár let budeme vzpomínat a říkat si, kolik jsme toho zapomněli, právě u tohoto dnešního zápisu. Možná to bude zase v pátek v posteli. Všichni společně. Nic jiného si nepřeji ...
Tak v první řadě, Míša začíná být veliký. Všechny ty staré zápisy do blogu o něm mi připadají vzdálené a neskutečné. Když si čtu o tom, jak Miša říká poprvé některá slova, jak se učí jezdit na lyžích nebo na kole, cítím se vnitřně rozpolcen. Na jednu stranu si snad ani nevzpomínám, kdy se to stalo. Přijde mi to jako před sto lety. Na stranu druhou mám zároveň pocit, že to bylo teprve nedávno, kdy byl Míša malý a že ten čas utekl hrozně rychle. A tato vnitřní rozpolcenost je mi natolik vlastní, že nejsem schopen se rozhodnout, jaký pocit je skutečný, jaký je ten reálný, protože vycházím z předpokladu, že nelze mít k jedné skutečnosti dva různé emocionální přístupy. Ale asi se očividně mýlím.
Míša je už veliký a má své zájmy, záliby a osobité přístupy k různým věcem. Čím větší je, tím více je to vidět. Od malička měl svá “období fascinace”. Vždy se upnul na nějaký předmět pozornosti a věnoval mu mnoho času a energie. Namátkou vzpomenu jeho bubnovací období. Několik týdnů, spíše měsíců, bubnoval. Okolo druhého či třetího roku. Přijel k mým rodičům a ti vytáhli hrnce a kýble, připravili vařečky (později měl už profi paličky) a on bušil “do bubnů”. Stejně tak doma. Nedávno jsme si pustili domácí video a znovu si připomněli, jak Míša sedával na schodech našeho domu a bubnoval na ně. A pak taky na zdi a tak na všechno, co viděl kolem sebe. V nějakém starém zápisu mám, jak jezdíme s Míšou v autě a když zapnu rádio, což vyžadoval, tak do rytmu mlátí do oken nebo do střechy auta. Další období fascinace byla písmena, která se učil a poté i uměl ještě před třetím rokem. Stejné to bylo s čísly. Období, kdy jsme museli psát čísla a následně je číst, kdy jsme čísla četli při procházkách na domech, poštovních schránkách nebo poznávacích značkách, až na to sám přišel a četl je on nám. Nejprve dvoumístná, později vícemístná. Nebo vlajky států. Vzpomínám na výkresy plné vlajek, na atlas s vlajkami a nekonečný čas strávený nad neustálým opakování, jaká patří kterému státu. Ale “období fascinace” se týkají také nejrůznějších her. Když jsem dostal v práci Iphone a vyšla hra Angry Birds, vzpomínám na mánii, která u nás vypukla. Vzpomínám nejen na nutnost odměřovat Míšovi čas strávený u této herní hříčky, ale i divadelní představení, která Míša pro rodinu uspořádával a pro která vyráběl z tvrdých kartonů kulisy. V poslední roce se nadchl pro strategickou hru Minecraft, u které nejen, že se snažil trávit spoustu času, ale třeba vyráběl ze sešitů nebo papíru, které sešívačkou secvakoval, návody, manuály ke hře nebo nákresy nových úrovní.
Jaký je Míša? Napadá mě slovo “můj”, ale tím bych asi čtenáři blogu nic moc neřekl. V plno vzorcích chování se v něm poznávám. Poznávám se také v některých jeho gestech, posuncích a ta podobnost s mými 30 let starými fotkami je nesporná. Ale zároveň vidím, jak moc je v některých věcech jiný. Tak například bude určitě více nebojácný vrhat se do nových věcí, podstupovat riziko a čelit změnám. Už od malička byl takový. Já byl spíše takové to opatrné dítě, které dvakrát zváží, zda se vydat po vysokém schodišti, zatímco Míša ho s radostí sjížděl po zadku. Pokud by mu to vydrželo i do dospělosti, bylo by to asi dobře, protože právě tohle není má silná stránka a neustálé dělání si starostí mi komplikuje život. Někdy se stává, že vyjádřím pochyby, zda to či ono dělat nebo tam či onam jít, a on mě povzbudí nebo uklidní, že to bude fajn a tak se nechám přemluvit. Je to legrační, osmiletý kluk mě uklidňuje. Těžko jsem schopen někoho detailně popsat a už vůbec ne na tomto krátkém a veřejném prostoru, ale musím říct, že Míšu neznám tak, jak bych čekal a předpokládal. Někdy se chová lítostivě, když očekávám jeho odhodlání a odvahu, jindy je zase tvrdý a nelítostný, když čekám soucit. Ale je to až tak překvapivé? Nejsme mi sami často pro ostatní kolem nás ve svém chování velkým překvapením? Kdo vidí do naší hlavy, jakými pocity a emocemi jsme v té chvíli ovlivněni?
Řekl bych, že na svůj věk je vyspělý a i když se ho snažíme chránit před špínou světa, postupně ji poznává a zatím se s ní vyrovnává dobře. Každý den přichází s mnoha otázkami a já na ně většinou s radostí odpovídám. Například typu "co znamená android", jak funguje "procesor" nebo "co znamená globální oteplování". Na některé otázky znám odpověď, na některé slibuji společné internetové hledání odpovědí.
V poslední době vnímám, že vyhledává moji přítomnost. Těší mě to a naplňuje. Snažím se si to maximálně užít. Vím dobře, že tahle doba za pár let pomine. Zrovna včera se mnou s takovou radostí trávil čas nakládáním lyžařského vybavení do auta. Povídali jsme si u toho, pak si sedli do auta a já mu pouštěl jednu písničku a on se ptal, jak se vytvářejí elektronické zvuky, které v té písni zazněly. A pak jsme si sedli, já na místo spolujezdce a on na místo řidiče. Chytil volant a já mu vyprávěl, jak úžasná věc to je - řidit auto. Vyprávěl jsem mu, jak úžasný pocit je řídit tu tunu železa, která vás poslouchá na slovo, jak úžasný pocit je mít pod kontrolou více než sto koňských sil a letět po dálnicí rychlostí, kterou ještě v devatenáctém století považovali všichni odborníci pro člověka za smrtelnou. A on byl šťastný a já vlastně taky.
Musím ale říct, jak moc je důležité, že pro něj představuji otcovskou úlohu, stejně tak, jako ji pro mě představoval můj táta. A jak je pro něj nepostradatelná i ta mateřská. Když má nějaký smutek, trápení, bolest, odchází v první řadě za Ivou. Za mnou si chodí "pokecat" :-). Což je někdy vůči Ivce trochu nespravedlivé. Ale tak to prostě je a je ale potřeba říct, že se tyto role různě překrývají a v průběhu jeho věku různě vzájemně zesilují a zeslabují.
Míša má také svou sestřičku. Považuje to za něco samozřejmého, milovat i soupeřit s někým, kdo do naší rodiny patří kratší dobu, přesto v ní má stejně pevné místo. Usíná vedle ní a někdy je najdu, jak se k sobě spící choulí nebo se drží za ruku. Zrovna teď jsou ve věku, kdy si spolu dokáží hrát nebo jen tak blbnout. Někdy je to náročné. Běhají po domě, "dávají si babu, přitom řvou a shazují věci. Padají, brečí, že se bouchli a vzápětí se znovu smějí. Často si spolu hrají s legem. Kreslí a vzájemně se inspirují.
Stále je ještě mazlivý, stále ještě touží po naší přítomnosti a dotyku. Nejradši by byl, kdybychom s ním byli večer v posteli až do doby, kdy usne. Zdědil po mně menší potřebu spánku a horší spaní, a tak je už pravidlem, že v sobotu a v neděli ráno “hospodaří” ve svém pokojíku dříve, než zbytek rodiny vstává. Většinou je to tak, že jsme s Míšou ráno spolu (povídáme, čteme si, hrajeme si, jedeme pro čerstvé pečivo) a holky zatím spí.
Nemá problém se školou. Většinu úkolů si dělá sám a my je jen kontrolujeme. Když se v minulosti objevily náznaky lajdáctví nebo většího zlobení, stačilo důrazně domluvit a dohodnout se na nějakém trestu (např. zákaz přístupu na počítač) a během krátké doby se to dalo do pořádku. Je přirozeně snaživý a soutěživý, více než jsem byl já.
Míša rád spí u prarodičů. Když může, nikdy neváhá a využije téhle možnosti. Nemá problémy s nějakým odloučením, pokud není nějak výrazněji delší. Když jel minulý víkend se “skautem” poprvé na víkendovou výpravu, uklidňoval mě, abych se nebál, že to bude v pořádku a také říkal, že doufá, “že to tady bez něj zvládnu” :-).
Možná, že za pár let budeme vzpomínat a říkat si, kolik jsme toho zapomněli, právě u tohoto dnešního zápisu. Možná to bude zase v pátek v posteli. Všichni společně. Nic jiného si nepřeji ...
Žádné komentáře:
Okomentovat