Čtenářský deník
Vladislav Vančura - Markéta Lazarová
Středověk, příběh dvou znepřátelených rodin, a láska, která se objevila v nepravou chvíli v nepravých srdcích. Klasika, která na mně, jako na fanouška filmu a tím tedy i neuvěřitelně "syrového" a uhrančivého filmu Markéta Lazarová, čekala a volala po přečtení. Nikdy jsem od V. Vančury nic nečetl, znám jen Menzlem zfilmované Rozmarné léto, ale to je opravdu málo.
Vůbec nevím, jak zhodnotit tuto útlou knihu, protože mám pocit, že více než příběh samotný, zápůsobil na mně způsob, jakým je napsán. Pro mě jde jednoznačně o fascinující setkáním s bohatostní českého jazyka, s výběrem slov a jejich používáním, s neotřelými vyprávěčskými postupy. Orginální mi přijde i způsob, kterým je čtenář v průběhu románu oslovován a vytrhován tak z děje.
Pro ty, kteří se považují za vášnivé čtenáře, nutnost. Krásu jazyka doložím jen tím, že budu pár vět citovat. Namátkou třeba text, který by se dal normálně napsat tak, že “je velký mráz a na koni jede tryskem Mikoláš, loupežník”.
Orginál:
“Myslete si však, že je bystrý den a že věje vítr do sněhového mračna. Unáší je, zmítá jím, trhá je a rozptyluje, až nebesa a čas opět září. Led na rybnících praská a na kalužinách zvoní tříšť. Je slyšeti v keříčcích zmrzlé chřeštění, neboť větévky se lámou. Sníh je sypký jako sůl a práší se za koňskými kopyty a ulpívá na chomáčcích srsti, ztužuje ji v ledové bodliny. Mráz splétá hřívu v copany. Mráz, mráz, mráz! Mráz či léto, loupežník nemyslí, leč jak by prolil krev. Podobá se bubeníkovi, jemuž se v trysku samovolně rozezní buben, podobá se bubeníkovi, který neudeřil k bubnování a přece slyší svůj nástroj.
Loupežníci! Což nejsou všechna jejich podnikání krvavá?
Mikoláš jede opět na výboj a hřebci, které pohání, jsou pouhý stín jeho zuřivosti.
Je k tomu ještě potřeba cokoliv dodávat? Krásu tohoto jazyka, v tomto případě až středověce znějícího, určitě ještě vyhledám. Na shledanou pane Vančuro … třeba v létě, trochu rozmarném…
http://www.kosmas.cz/knihy/139112/marketa-lazarova/
Středověk, příběh dvou znepřátelených rodin, a láska, která se objevila v nepravou chvíli v nepravých srdcích. Klasika, která na mně, jako na fanouška filmu a tím tedy i neuvěřitelně "syrového" a uhrančivého filmu Markéta Lazarová, čekala a volala po přečtení. Nikdy jsem od V. Vančury nic nečetl, znám jen Menzlem zfilmované Rozmarné léto, ale to je opravdu málo.
Vůbec nevím, jak zhodnotit tuto útlou knihu, protože mám pocit, že více než příběh samotný, zápůsobil na mně způsob, jakým je napsán. Pro mě jde jednoznačně o fascinující setkáním s bohatostní českého jazyka, s výběrem slov a jejich používáním, s neotřelými vyprávěčskými postupy. Orginální mi přijde i způsob, kterým je čtenář v průběhu románu oslovován a vytrhován tak z děje.
Pro ty, kteří se považují za vášnivé čtenáře, nutnost. Krásu jazyka doložím jen tím, že budu pár vět citovat. Namátkou třeba text, který by se dal normálně napsat tak, že “je velký mráz a na koni jede tryskem Mikoláš, loupežník”.
Orginál:
“Myslete si však, že je bystrý den a že věje vítr do sněhového mračna. Unáší je, zmítá jím, trhá je a rozptyluje, až nebesa a čas opět září. Led na rybnících praská a na kalužinách zvoní tříšť. Je slyšeti v keříčcích zmrzlé chřeštění, neboť větévky se lámou. Sníh je sypký jako sůl a práší se za koňskými kopyty a ulpívá na chomáčcích srsti, ztužuje ji v ledové bodliny. Mráz splétá hřívu v copany. Mráz, mráz, mráz! Mráz či léto, loupežník nemyslí, leč jak by prolil krev. Podobá se bubeníkovi, jemuž se v trysku samovolně rozezní buben, podobá se bubeníkovi, který neudeřil k bubnování a přece slyší svůj nástroj.
Loupežníci! Což nejsou všechna jejich podnikání krvavá?
Mikoláš jede opět na výboj a hřebci, které pohání, jsou pouhý stín jeho zuřivosti.
Je k tomu ještě potřeba cokoliv dodávat? Krásu tohoto jazyka, v tomto případě až středověce znějícího, určitě ještě vyhledám. Na shledanou pane Vančuro … třeba v létě, trochu rozmarném…
http://www.kosmas.cz/knihy/139112/marketa-lazarova/
Žádné komentáře:
Okomentovat