Stejně jako minulý a předminulý rok jsme i v letošním únoru strávili týden v Jizerských horách. Tentokrát vycházel termín na týden před oficiálními jarními prázdninami v našem okresu, což děti přivítaly s neskrývanou radostí a dojetím z vidiny 14denních prázdnin. Jeli jsme opět s tou samou partou, na to samé místo. Nevím, zda je tohle normální, ale nám tady dole na jihu to normální přijde. Máme rádi jistotu a známé věci. Pokud vše funguje a my jsme spokojení, není důvod cokoliv měnit. Chápu argument, že změna může přinést nové obzory a další zkušenosti, ale ihned mě napadá protiargument každého jihočeského Hobita, že stejně tak může přinést i nové nepříjemnosti a problémy. A tím se dostáváme zpět na začátek. Byli jsme znova tam, kde každý rok, ubytovaní v tom samém pokoji, lyžovali většinou na těch samých sjezdovkách, nakupovali v těch samých obchodech a protože se střídáme po rodinách ve společném vaření, jedli jsme skoro to samé jako minulý rok :-). A světe div se, bylo to skvělé!
Ale protože život je přes všechnu naši snahu až příliš nestálý a neustále se měnící, samozřejmě všechno stejné nebylo :-). Počasí nám oproti minulému roku přálo a my zažili zimní dovolenou, ne jarní jako minulý rok. Verunka už lyžuje tak dobře, že už spíše ona lyžuje s námi, než my s ní. Už to není o neustálé péči a starosti, ale spíše jen o kontrole a případné ochraně na sjezdovce. To mi trochu uvolnilo ruce a mohl jsem se po prvních dvou dnech soustředit i na Míšu a na jeho styl jízdy. Máme takovou radost, kdy je oba vidíme, jak sviští po sjezdovce a radují se z toho. Po několika letech práce přichází doba, kdy z nás čtyřech budou na sjezdovce parťáci a ne učitelé a žáci.
Po letech jsem si konečně našel čas a vyndal snowboard. Stál jsem na něm asi po pěti nebo šesti letech. A kupodivu, po opravdu velké obavě, že nebudu schopen sjet sjezdovku, jsem si velmi rychle vzpomněl, jak to všechno funguje, jak přenášet váhu, a už jsem jel. “Super, ještě nejsem taková vykopávka!”, říkal jsem si nadšeně. A vydrželo mi to chvíli. Přesně řečeno do chvíle, než jsem spadl :-). Právě při pádech vidím, jak léta běží. A na následné regeneraci to vidím ještě víc. Ještě dva dny potom mě bolely svaly. Ale celkově to stálo za to a těším se, že zase znovu někde to prkno záludný vytáhnu.
Po loňském děsivém zážitku z ledového království na plovárně v Jablonci nad Nisou, jsme letos zavítali znovu do libereckého Babylóna s jeho nevkusným, avšak teplotně přijatelným akvaparkem. Děti byly spokojené, řádily hlavně s maminkou, protože já jsem díky nataženým břišním svalům ze snowboardu projížděl tobogánem jen s největším sebezapřením a zaťatými zuby. Prostě každá sranda něco stojí a člověk nemůže mít všechno :-).
To nejlepší jsme ale zažili ještě před vstupem do akvaparku. Na doporučení Ivy kolegyně z práce jsme si vyhradili několik odpoledních hodin pro IQlandii, nacházející se také v Liberci. Je to zábavný vědecký park a musím ho všem doporučit. Nenudil se tam nikdo. Včetně nejmenší Verunky. Celá moderní stavba je rozdělena na různé oddělení (přírodní živly, lidské tělo, vědecké objevy, atd.) a skoro vše je interaktivní - hrajete si a tím poznáváte a chápete, jak co funguje. Ať už jde o lidských sluch nebo o výrobu elektřiny, vše je zajímavě pojato. Byli jsme tam 4 hodiny a nestihli jsme všechno projít a vyzkoušet tak, jak by se nám líbilo. Už jsme museli běžet na domluvenou schůzku s ostatními v akvaparku.
V sobotu jsme po obědě dali ještě odpolední procházku. Asi dostatečně nepoučeni minulým ročníkem, kdy jsme nakonec šli o hodně déle, i letos jsme šli nakonec dál, než jsme zprvu chtěli. Ale hluboké závěje sněhu a pohádkový les jako v bílé Narnii plné ledu a sněhu byl úžasný!
No, ... a protože jsme, jak už jsem v úvodu napsal, milovníci dobrých rituálů, na zpáteční cestě jsme nemohli vynechat pravidelnou návštěvu IKEy. Čekal nás nákup toho, co jsme už dlouho potřebovali a také samozřejmě toho, co jsme vůbec nepotřebovali, ale máme to! A k tomu dobrou večeři.
Byl to fajn týden. Tak zase za rok … ahoj!
Ale protože život je přes všechnu naši snahu až příliš nestálý a neustále se měnící, samozřejmě všechno stejné nebylo :-). Počasí nám oproti minulému roku přálo a my zažili zimní dovolenou, ne jarní jako minulý rok. Verunka už lyžuje tak dobře, že už spíše ona lyžuje s námi, než my s ní. Už to není o neustálé péči a starosti, ale spíše jen o kontrole a případné ochraně na sjezdovce. To mi trochu uvolnilo ruce a mohl jsem se po prvních dvou dnech soustředit i na Míšu a na jeho styl jízdy. Máme takovou radost, kdy je oba vidíme, jak sviští po sjezdovce a radují se z toho. Po několika letech práce přichází doba, kdy z nás čtyřech budou na sjezdovce parťáci a ne učitelé a žáci.
Po letech jsem si konečně našel čas a vyndal snowboard. Stál jsem na něm asi po pěti nebo šesti letech. A kupodivu, po opravdu velké obavě, že nebudu schopen sjet sjezdovku, jsem si velmi rychle vzpomněl, jak to všechno funguje, jak přenášet váhu, a už jsem jel. “Super, ještě nejsem taková vykopávka!”, říkal jsem si nadšeně. A vydrželo mi to chvíli. Přesně řečeno do chvíle, než jsem spadl :-). Právě při pádech vidím, jak léta běží. A na následné regeneraci to vidím ještě víc. Ještě dva dny potom mě bolely svaly. Ale celkově to stálo za to a těším se, že zase znovu někde to prkno záludný vytáhnu.
Po loňském děsivém zážitku z ledového království na plovárně v Jablonci nad Nisou, jsme letos zavítali znovu do libereckého Babylóna s jeho nevkusným, avšak teplotně přijatelným akvaparkem. Děti byly spokojené, řádily hlavně s maminkou, protože já jsem díky nataženým břišním svalům ze snowboardu projížděl tobogánem jen s největším sebezapřením a zaťatými zuby. Prostě každá sranda něco stojí a člověk nemůže mít všechno :-).
To nejlepší jsme ale zažili ještě před vstupem do akvaparku. Na doporučení Ivy kolegyně z práce jsme si vyhradili několik odpoledních hodin pro IQlandii, nacházející se také v Liberci. Je to zábavný vědecký park a musím ho všem doporučit. Nenudil se tam nikdo. Včetně nejmenší Verunky. Celá moderní stavba je rozdělena na různé oddělení (přírodní živly, lidské tělo, vědecké objevy, atd.) a skoro vše je interaktivní - hrajete si a tím poznáváte a chápete, jak co funguje. Ať už jde o lidských sluch nebo o výrobu elektřiny, vše je zajímavě pojato. Byli jsme tam 4 hodiny a nestihli jsme všechno projít a vyzkoušet tak, jak by se nám líbilo. Už jsme museli běžet na domluvenou schůzku s ostatními v akvaparku.
V sobotu jsme po obědě dali ještě odpolední procházku. Asi dostatečně nepoučeni minulým ročníkem, kdy jsme nakonec šli o hodně déle, i letos jsme šli nakonec dál, než jsme zprvu chtěli. Ale hluboké závěje sněhu a pohádkový les jako v bílé Narnii plné ledu a sněhu byl úžasný!
No, ... a protože jsme, jak už jsem v úvodu napsal, milovníci dobrých rituálů, na zpáteční cestě jsme nemohli vynechat pravidelnou návštěvu IKEy. Čekal nás nákup toho, co jsme už dlouho potřebovali a také samozřejmě toho, co jsme vůbec nepotřebovali, ale máme to! A k tomu dobrou večeři.
Byl to fajn týden. Tak zase za rok … ahoj!
Žádné komentáře:
Okomentovat