Tento zápis bude věnován záležitosti, která je moc důležitá pro naši Veroniku a tím i pro nás.
Oproti minulých letům se nás opět týkaly letošní zápisy do prvních tříd základních škol a my z toho vůbec neměli radost. Už před rokem jsme přemýšleli, jak se v případě naší holčičky rozhodneme. S Verunky datem narození je to totiž tak, že pokud do školy půjde, bude ve třídě nejmladší. Když k tomu ještě přidáme fakt, že spolu s ní nastoupí do třídy mnoho dětí s odkladem, které budou třeba i o rok starší, vzniká otázka, zda nemáme také přemýšlet o odkladu. Na jedné straně víme, že Veronika je v mnoha věcech jedinečná a v některých určitě nadprůměrná. Stejně tak ale víme, že ne vždy je s ní lehké pořízení, a že ne vždy je ochotná se přizpůsobit. Na jedné straně je úžasně samostatná, tedy pokud chce :-), na druhé je to pořád naše malá holčička, naivní, křehká a na nás závislá.
A najednou člověk znovu stojí před rozhodnutím, které není vůbec jednoduché, do kterého se míchají nejen fakta, ale i emoce a subjektivní preference. Abychom se rozhodli opravdu dobře a nic nepodcenili, ani nepřecenili, domluvili jsme si několik měsíců dopředu návštěvu vyhlášeného dětského psychologa.
Nechali jsme naše rozhodnutí na dvou věcech. Na tom, co nám řekne psycholožka a na tom, jak dopadne samotný zápis. Říkali jsme si, že potom uvidíme a rozhodneme se. V koutku duše jsme ale doufali, že to bude tak nějak nerozhodně a my necháme naší holčičku ještě jeden rok doma.
A jak to celé dopadlo?
Jak od návštěvy psycholožky, tak ze zápisu znělo jasné "ANO". Psycholožka nám řekla některé věci, které nás překvapily. I když jsme o nich věděli, nikdy jsme si je neuvědomili. Děkovala nám za to, že mohla potkat tak šikovné a připravené dítě na školní docházku. K tomu Veronika přímo v ordinaci bez jakékoliv naší motivace několikrát vyjádřila přání a touhu do školy jít. U zápisu to bylo podobné. Když jsem se ptal po úspěšném zápisu učitele, který s Verunkou pracoval, na jeho osobní názor, byl očividně zaskočen, že vůbec tímto směrem přemýšlíme.
Jak jinak, než že naše Veronika nastoupí v září do první třídy, jsme se měli rozhodnout? Kdybychom v této chvíli trvali na odkladu, neznamenalo by to v první řadě, že odklad chceme více kvůli nám samotným, než kvůli ní? Kvůli touze trochu uměle prodloužit čas? Mít ještě jeden rok klidnější a méně náročný? Mít ještě jeden rok doma naší malou holčičku?
A tak máme na jedné straně radost, že nám všichni naše dítě chválí, ale na druhé straně smutek z toho, že v naší rodině skončí další část jedné kapitoly a z naší malé holčičky se stane školačka. Přibude více povinností jí i nám a vlak, do kterého naskočí, se jen tak nezastaví. A až se jednou zastaví, bude už velká a dospělá a my budeme čekat, až si na nás najde ve svém životě trochu času.
Tak to prostě je a nic s tím neuděláme. My chceme čas zastavit a ona netouží po ničem jiném, než aby byla starší a větší. Svět je plný paradoxů....
Oproti minulých letům se nás opět týkaly letošní zápisy do prvních tříd základních škol a my z toho vůbec neměli radost. Už před rokem jsme přemýšleli, jak se v případě naší holčičky rozhodneme. S Verunky datem narození je to totiž tak, že pokud do školy půjde, bude ve třídě nejmladší. Když k tomu ještě přidáme fakt, že spolu s ní nastoupí do třídy mnoho dětí s odkladem, které budou třeba i o rok starší, vzniká otázka, zda nemáme také přemýšlet o odkladu. Na jedné straně víme, že Veronika je v mnoha věcech jedinečná a v některých určitě nadprůměrná. Stejně tak ale víme, že ne vždy je s ní lehké pořízení, a že ne vždy je ochotná se přizpůsobit. Na jedné straně je úžasně samostatná, tedy pokud chce :-), na druhé je to pořád naše malá holčička, naivní, křehká a na nás závislá.
A najednou člověk znovu stojí před rozhodnutím, které není vůbec jednoduché, do kterého se míchají nejen fakta, ale i emoce a subjektivní preference. Abychom se rozhodli opravdu dobře a nic nepodcenili, ani nepřecenili, domluvili jsme si několik měsíců dopředu návštěvu vyhlášeného dětského psychologa.
Nechali jsme naše rozhodnutí na dvou věcech. Na tom, co nám řekne psycholožka a na tom, jak dopadne samotný zápis. Říkali jsme si, že potom uvidíme a rozhodneme se. V koutku duše jsme ale doufali, že to bude tak nějak nerozhodně a my necháme naší holčičku ještě jeden rok doma.
A jak to celé dopadlo?
Jak od návštěvy psycholožky, tak ze zápisu znělo jasné "ANO". Psycholožka nám řekla některé věci, které nás překvapily. I když jsme o nich věděli, nikdy jsme si je neuvědomili. Děkovala nám za to, že mohla potkat tak šikovné a připravené dítě na školní docházku. K tomu Veronika přímo v ordinaci bez jakékoliv naší motivace několikrát vyjádřila přání a touhu do školy jít. U zápisu to bylo podobné. Když jsem se ptal po úspěšném zápisu učitele, který s Verunkou pracoval, na jeho osobní názor, byl očividně zaskočen, že vůbec tímto směrem přemýšlíme.
Jak jinak, než že naše Veronika nastoupí v září do první třídy, jsme se měli rozhodnout? Kdybychom v této chvíli trvali na odkladu, neznamenalo by to v první řadě, že odklad chceme více kvůli nám samotným, než kvůli ní? Kvůli touze trochu uměle prodloužit čas? Mít ještě jeden rok klidnější a méně náročný? Mít ještě jeden rok doma naší malou holčičku?
A tak máme na jedné straně radost, že nám všichni naše dítě chválí, ale na druhé straně smutek z toho, že v naší rodině skončí další část jedné kapitoly a z naší malé holčičky se stane školačka. Přibude více povinností jí i nám a vlak, do kterého naskočí, se jen tak nezastaví. A až se jednou zastaví, bude už velká a dospělá a my budeme čekat, až si na nás najde ve svém životě trochu času.
Tak to prostě je a nic s tím neuděláme. My chceme čas zastavit a ona netouží po ničem jiném, než aby byla starší a větší. Svět je plný paradoxů....
Žádné komentáře:
Okomentovat