Byl jednou jeden malý chlapec, který žil se svými rodiči v malém bytě, v malém městě, stranou od všech velkých událostí světa. Jako tisíce a milióny jiných chlapců v jeho věku, i on měl nespočet různých přání, snů a plánů.
Jedno přání bylo ale největší. Chtěl vidět Prahu. V jeho očích to bylo město plné hradů a zámků, majestátné město plné čestných rytířů v lesklé zbroji toužících po dobrodružství a krásných urozených dam a princezen, toužících po záchraně a vysvobození.
A tak o tomto snu neustále vyprávěl svým rodičům. A protože se tento příběh odehrál na počátku šedesátých let minulého století, byl pro rodiče problém, jen tak skočit do auta a vypravit se do Prahy. Za prvé to nebylo moc zvykem, jezdit si jako dnes po výletech, za druhé na to nebyly peníze a za třetí chybělo i to auto.
Ale malý chlapec nepřestával a básnil o Praze, o tom městě měst, o jeho kráse a touze ho vidět. Až to rodiče nevydrželi a dostali nápad. Posadili se jednoho dne do vlaku, mezi sebe vzali svého malého chlapce a řekli mu, že jedou do Prahy. Chlapec skákal radostí a objímal rodiče. "Taková zpráva, takové štěstí! Konečně uvidím Prahu!", řekl si malý chlapec.
A pak procházeli městem a rodiče ukazovali, jak je to město veliké. Chlapec se nadšeně rozhlížel. Nikdy v životě v tak velkém městě nebyl. Po chvíli mu ale přišlo, že domy nejsou tak vysoké, jaké by měly být, hrady a zámky taky úplně nepřipomínají a začaly v něm hlodat pochybnosti, zda je tohle město opravdu Praha. Ale pak mu rodiče ukázali červenou tramvaj. Nepopiratelný důkaz toho, že je v Praze. Pochybnosti byly rázem pryč a malý chlapec vesele poskakoval po chodníku.
Součástí návštěvy Prahy byla i návštěva ZOO. Zahrada se chlapci zdála být obrovská. Jak pak by ne, vždyť chlapec žádnou jinou zoologickou zahradu nikdy nenavštívil. Vše se zdálo ideální až do jedné chvíle. To když jeden ze zaměstnanců zahrady na nějakou všetečnou otázku omluvně vypustil z úst větu “to víte, tady jste v Jihlavě”. A svět se v tu chvíli zastavil a všechny jistoty se zhroutily. Chlapec se prudce otočil na své rodiče a s hrůzou ve tváři chtěl vyslovit onu zásadní a klíčovou otázku. Ale ještě než stačil říct první slovo, vzpamatoval se tatínek a trpělivým a laskavým výrazem ve tváři vysvětlil malému znervóznělému kloučkovi, že “Jihlava je přeci součást Prahy, jedna ze čtvrtí...to jsi nevěděl?”. Klouček nevěděl, ale rád si nechal věci vysvětlit a rád pokračoval v prohlídce krásné ZOO.
Celý výlet se moc povedl. Malý předškoláček večer usínal v posteli s pocitem splněného snu, s pocitem spokojenosti a štěstí. Konečně se podíval do Prahy!
Co na tom, že to byla Jihlava.
PS:
Miluji prosté lidské příběhy, které sem tam zaslechnu. Tohle je jeden z nich. Přemýšlím, co si z něho vzít. Přemýšlím, proč mě oslovuje.
Bude to asi tou rolí malého chlapce. Tolikrát jsem se ve svém životě cítil nějak podveden a ošizen a tolikrát jsem si řekl, že to nevadí a že to třeba ti lidé ani tak nemysleli. To, protože se mi pak lépe žilo se sebou samým i s těmi lidmi.
Možná mě ten příběh zaujal i rolí rodičů, kteří dělali vše pro to, aby splnili dítěti sen, i když přesahoval jejich možnosti a ono “plnění snů dětí” je mi hluboce sympatické.
V tomto příběhu jsem dítětem i rodičem. Přesně tak to cítím. A nejen v tom příběhu...
Žádné komentáře:
Okomentovat