Stejně jako Míša, který byl díky své zálibě z dětství předurčen pro konkrétní hudební nástroj, tak i Verunka začala na začátku tohoto školního roku pravidelně docházet na “lidové školy umění”. Na co? Na housle!
Už někdy kolem 4 roku věku se nám poprvé Veronika svěřila, že by chtěla hrát na housle. Považovali jsme to tehdy za rozmar a trochu nechápali, kde na tento nápad přišla nebo kdo ji inspiroval. Že by nějaká pohádka? A jaký známý hraje na housle? Když ani po roce tato touha nepolevovala, zkoušeli jsme jemně navést Veroniku jinam. “Verunko, a co takhle flétnička? Skoro všechny děti začínají na flétničku. A nebo kytara, hrála bys jako tatínek na kytaru. A co takhle klavír. Na ten hrávala i maminka…”. Prostě jsme zkoušeli všechno možné, jakýkoliv nástroj, ke kterému máme nějaký vztah. Kombinace bicích s houslemi nám přišla trochu náročná. Obecně lidé tvrdí, že bicí jsou hlučné, že je to rachot a housle že skřípou, vržou. Tato představa nás trochu znepokojovala.
Ale protože Veronika si stála za svým, oddalovali jsme toto rozhodnutí, jak to jen šlo. Několik měsíců před začátkem školního roku a tedy ideálním termínem pro případný začátek výuky na housle, měla Veronika neplánovaně možnost dostat jedny housle do ruky. Jen tak je podržet a přiložit. Spolu s dalšími dětmi a jedním trpělivým a nadšeným houslistou. Vůbec jsme o tom nevěděli, dokud tento houslista při náhodném setkání nezastavil Ivu a neoslovil jí. “Víte, já už na housle hraju dlouho, ale musím vám něco říct. Ta vaše holčička to má v sobě. Dlouho jsem neviděl dítě, které by na poprvé v životě chytlo do ruky housle s takovou přirozenou jemností, s takovým citem. Prosím vás, vy ji musíte dát na housle!” Když mi pak tento zážitek Iva sdělovala, měl jsem pocit, že si z nás někdo dělá legraci. Podobné to bylo i u Míši. I tehdy jsme se snažili utéct před představou bicích v domě, ale pod tíhou argumentů nakonec rezignovali. Vypadalo to, že se situace opakuje.
Vybrali jsme si hodného pana učitele s dobrými referencemi, který při seznámení s Verunkou doslova zaplesal. Na první pohled bylo vidět, že hrát na housle byl její nápad. Byla nadšená a motivovaná. První hodiny jsou určeny jen na jakési seznamování s nástrojem, poznávání jeho částí a tak. Ty jsme museli přeskočit, protože Veru se panu učiteli od prvního okamžiku doslova sápala po nástroji. Stejné to bylo se začátkem hraní. Nejprve se totiž pravou rukou jen brnká a soustředí se na ruku levou. Veru ale neustále chtěla mít v pravé smyčec. Ptala se na to tak vytrvale, že i v tomto případě se měniliy zaběhlé plány pana učitele.
Pro mě bylo překvapením, že musím být na každé hodině přítomen, abych věděl, jak s ní cvičit doma. Při jejím věku je to v případě hry na housle běžná praxe, ale mě to trochu překvapilo. Přeci jen jsem byl zvyklý, že Míšu odvedu na hodinu bicích a pak ve městě nakupuji nebo si někde v kavárně čtu. Místo toho sleduji, jaké je správné postavení rukou nebo jak se správně hraje to či ono cvičení.
Každé další cvičení, které Veronika zahraje, je důvodem k radosti. Stále nás překvapuje, jak rychle dělá pokroky. Podobné je to i s Míšou. I on nás překvapuje, jaké složitosti na bicích začíná hrát a jaké rychlé rytmy se při jeho cvičení ozývají domem. Máme z toho dobrý pocit. Snažíme se je do toho netlačit, jen pomáhat. Věříme, že investovaný čas není zbytečný.
PS. O to posezení v kavárně jsem nakonec nepřišel. Naopak, chodí nás do ní více. Ale o tom až příště...
Už někdy kolem 4 roku věku se nám poprvé Veronika svěřila, že by chtěla hrát na housle. Považovali jsme to tehdy za rozmar a trochu nechápali, kde na tento nápad přišla nebo kdo ji inspiroval. Že by nějaká pohádka? A jaký známý hraje na housle? Když ani po roce tato touha nepolevovala, zkoušeli jsme jemně navést Veroniku jinam. “Verunko, a co takhle flétnička? Skoro všechny děti začínají na flétničku. A nebo kytara, hrála bys jako tatínek na kytaru. A co takhle klavír. Na ten hrávala i maminka…”. Prostě jsme zkoušeli všechno možné, jakýkoliv nástroj, ke kterému máme nějaký vztah. Kombinace bicích s houslemi nám přišla trochu náročná. Obecně lidé tvrdí, že bicí jsou hlučné, že je to rachot a housle že skřípou, vržou. Tato představa nás trochu znepokojovala.
Ale protože Veronika si stála za svým, oddalovali jsme toto rozhodnutí, jak to jen šlo. Několik měsíců před začátkem školního roku a tedy ideálním termínem pro případný začátek výuky na housle, měla Veronika neplánovaně možnost dostat jedny housle do ruky. Jen tak je podržet a přiložit. Spolu s dalšími dětmi a jedním trpělivým a nadšeným houslistou. Vůbec jsme o tom nevěděli, dokud tento houslista při náhodném setkání nezastavil Ivu a neoslovil jí. “Víte, já už na housle hraju dlouho, ale musím vám něco říct. Ta vaše holčička to má v sobě. Dlouho jsem neviděl dítě, které by na poprvé v životě chytlo do ruky housle s takovou přirozenou jemností, s takovým citem. Prosím vás, vy ji musíte dát na housle!” Když mi pak tento zážitek Iva sdělovala, měl jsem pocit, že si z nás někdo dělá legraci. Podobné to bylo i u Míši. I tehdy jsme se snažili utéct před představou bicích v domě, ale pod tíhou argumentů nakonec rezignovali. Vypadalo to, že se situace opakuje.
Vybrali jsme si hodného pana učitele s dobrými referencemi, který při seznámení s Verunkou doslova zaplesal. Na první pohled bylo vidět, že hrát na housle byl její nápad. Byla nadšená a motivovaná. První hodiny jsou určeny jen na jakési seznamování s nástrojem, poznávání jeho částí a tak. Ty jsme museli přeskočit, protože Veru se panu učiteli od prvního okamžiku doslova sápala po nástroji. Stejné to bylo se začátkem hraní. Nejprve se totiž pravou rukou jen brnká a soustředí se na ruku levou. Veru ale neustále chtěla mít v pravé smyčec. Ptala se na to tak vytrvale, že i v tomto případě se měniliy zaběhlé plány pana učitele.
Pro mě bylo překvapením, že musím být na každé hodině přítomen, abych věděl, jak s ní cvičit doma. Při jejím věku je to v případě hry na housle běžná praxe, ale mě to trochu překvapilo. Přeci jen jsem byl zvyklý, že Míšu odvedu na hodinu bicích a pak ve městě nakupuji nebo si někde v kavárně čtu. Místo toho sleduji, jaké je správné postavení rukou nebo jak se správně hraje to či ono cvičení.
Každé další cvičení, které Veronika zahraje, je důvodem k radosti. Stále nás překvapuje, jak rychle dělá pokroky. Podobné je to i s Míšou. I on nás překvapuje, jaké složitosti na bicích začíná hrát a jaké rychlé rytmy se při jeho cvičení ozývají domem. Máme z toho dobrý pocit. Snažíme se je do toho netlačit, jen pomáhat. Věříme, že investovaný čas není zbytečný.
PS. O to posezení v kavárně jsem nakonec nepřišel. Naopak, chodí nás do ní více. Ale o tom až příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat