A je po Vánocích a všem tom shonu, který k tomu každoročně patří. Vše se tak nějak postupně zklidní, všechna ta světélka zase zhasnou, náměstí plná stánků se vyprázdní, koledy nám začnou znít tak nějak nepatřičně, na kapra a bramborový salát má chuť jen málokdo a vše se vrátí do starých kolejí.
Je v tom určitý smutek, je v tom poznání, že k životu potřebujeme nějaké pravidelné rituály. A také, že potřebujeme připomínku něčeho nebo někoho vyššího, než jsme my sami. Že alespoň jednou za rok máme blíže tomu uvěřit, že se zázraky můžou stát a že dobro zvítězí. A žel také poznání, že život není jen o svátcích a slavení a proto je potřeba se znovu vrátit do všedních dnů. Proto ten smutek.
Týden před Vánocemi dostala Verunka horečku, ale naštěstí šlo jen o běžnou virózu a tak se neopakovala situace z minulého roku, kdy Míša ulehl v průběhu svátků. My, zmožení prosincovým hektickým rytmem, různými koncerty, zpíváním na ulici a mnoha dalšími akcemi, jsme od ulehnutí neměli daleko, ale nakonec jsme to s různými vitamíny, šátky a zábaly na krk, zvládli. Proto jsme využili volné dny a dovolenou hlavně k tomu, abychom se dali fyzicky do pořádku. A to se, myslím, docela povedlo. Kromě společného rodinného trávení času a domácího lenošení jsme strávili krásné dva dny na Šumavě a také jeden den v Krumlově. Klasikou byla i husa na Štěpána, tedy oběd u rodičů 26. prosince a také obvyklá rituální rodinná kolečka :-), jejichž cílem bylo nějak logisticky vyřešit rozdání dárků mezi celou rodinou v jednoduché zkratce “my zde, vy tam, my tam, vy tady”.
Malou změnou byla návštěva kamaráda na Štědrý den přímo v nemocnici. Místo krmení zvířat v lese, jsme došli nakrmit jeho (tak jsme mu to řekli při vstupu, smál se, až ho bolela jizva). Další změnou byla přítomnost Ivy bratrance u naší středrovečerní večeře. Představa, že bude doma sám, nás netěšila natolik, že jsme ho pozvali a bylo to po všech stránkách milé a příjemné. Počasí až tak velkou změnou nebylo. Připomínalo spíše jaro nebo začátek vlídného listopadu s modrou oblohou a sluncem. Na druhou stranu se dali dělat procházky, lidé vytahovali kola a čas se mohl trávit venku aktivně i bez zimního vybavení.
Vánoce rychle přišly a rychle utekly. Ten pocit mám asi vždycky. Je fajn si připomenout, že přes tu rychlost s sebou tento čas přinesl spoustu toho dobrého a my jsme vděční, že jsme je strávili spolu. O tom to nakonec vlastně celé je.
Je v tom určitý smutek, je v tom poznání, že k životu potřebujeme nějaké pravidelné rituály. A také, že potřebujeme připomínku něčeho nebo někoho vyššího, než jsme my sami. Že alespoň jednou za rok máme blíže tomu uvěřit, že se zázraky můžou stát a že dobro zvítězí. A žel také poznání, že život není jen o svátcích a slavení a proto je potřeba se znovu vrátit do všedních dnů. Proto ten smutek.
Týden před Vánocemi dostala Verunka horečku, ale naštěstí šlo jen o běžnou virózu a tak se neopakovala situace z minulého roku, kdy Míša ulehl v průběhu svátků. My, zmožení prosincovým hektickým rytmem, různými koncerty, zpíváním na ulici a mnoha dalšími akcemi, jsme od ulehnutí neměli daleko, ale nakonec jsme to s různými vitamíny, šátky a zábaly na krk, zvládli. Proto jsme využili volné dny a dovolenou hlavně k tomu, abychom se dali fyzicky do pořádku. A to se, myslím, docela povedlo. Kromě společného rodinného trávení času a domácího lenošení jsme strávili krásné dva dny na Šumavě a také jeden den v Krumlově. Klasikou byla i husa na Štěpána, tedy oběd u rodičů 26. prosince a také obvyklá rituální rodinná kolečka :-), jejichž cílem bylo nějak logisticky vyřešit rozdání dárků mezi celou rodinou v jednoduché zkratce “my zde, vy tam, my tam, vy tady”.
Malou změnou byla návštěva kamaráda na Štědrý den přímo v nemocnici. Místo krmení zvířat v lese, jsme došli nakrmit jeho (tak jsme mu to řekli při vstupu, smál se, až ho bolela jizva). Další změnou byla přítomnost Ivy bratrance u naší středrovečerní večeře. Představa, že bude doma sám, nás netěšila natolik, že jsme ho pozvali a bylo to po všech stránkách milé a příjemné. Počasí až tak velkou změnou nebylo. Připomínalo spíše jaro nebo začátek vlídného listopadu s modrou oblohou a sluncem. Na druhou stranu se dali dělat procházky, lidé vytahovali kola a čas se mohl trávit venku aktivně i bez zimního vybavení.
Vánoce rychle přišly a rychle utekly. Ten pocit mám asi vždycky. Je fajn si připomenout, že přes tu rychlost s sebou tento čas přinesl spoustu toho dobrého a my jsme vděční, že jsme je strávili spolu. O tom to nakonec vlastně celé je.
Žádné komentáře:
Okomentovat