Jako děti jsme měli zakázáno hrát si na kolejích. Kdo z rodičů by taky něco takového dovolil? Je ale zajímavé, jak moc rodičů něco takového svým dětem zakazuje a jak moc lidí má vzpomínky, jak si u kolejí v dětství hrálo. Něco tady nesedí.:-)
Kousek od zahrady naší babičky byla železniční trať a naše rodiče tato část okolí, ve kterém jsme se s bratránci při svých hrách pohybovali, pochopitelně děsila. Vzpomínám si, že už jako malý kluk jsem docela dobře chápal, co je v sázce a jak je to nebezpečné a nějak mě jejich důraz, vyhnout se kolejišti, nepopouzel. Zároveň si dobře vzpomínám, jak moc mě právě tohle místo přitahovalo.
Nejprve musel člověk překonat první protivenství. Vysoký násep, který byl vidět široko daleko a tak bylo možné, že nějaký dospělý člověka uvidí a celou akci zmaří. Proto bylo třeba vybrat příhodnou část náspu, kde rostlo vysoké rákosí a tudy se proplížit. A pak přicházelo ono napětí. Člověk nikdy nevěděl, z jaké strany vlak pojede. Vzpomínám si, jak jsem se neustále rozhlížel. Navzdory tomu, že jsme viděli stovky metrů na každou stranu, měl jsem jako dítě pocit, že se může objevit každou vteřinu a ihned nás smést. Asi z filmů jsme znali, že vlak lze slyšet nejprve uchem položeným na koleje, tak jsme to zkoušeli. Většinou jsme neslyšeli nic a návrh jednoho z party, že vlak lze slyšet uchem na kolejích až ve chvíli, kdy se k vám viditelně blíží, jsme zamítli jako “fakt hodně blbej”.
Poskládali jsme na kolejnice různé věci - kamínky, víčka od limonád nebo od piva, větvičku, hřebík, deseti nebo dvaceti halířovou minci (větší peníze stejně nikdo z nás neměl) a utíkali se schovat dolů za násep. Pak jsme čekali, dlouho čekali, až se zdálo, že na této trati snad žádné vlaky už nikdy nepojedou.
Ale jely. Nakonec jely. Z dálky se skoro neslyšně přibližoval velký nákladní kolos, který postupně nabýval na hlučnosti a vypadalo to, že i na rychlosti. Kolem nás pak projížděl s takovou vervou, až se země, na které jsme leželi, chvěla. Pak zmizel stejně rychle, jako se objevil a my utíkali nahoru na násep plni očekávání. Vlak totiž naše předměty nejen přejel, ale také rozházel všude okolo. Hledali jsme ty předměty, které jsme na kolejnice dávali a to nejzábavnější na tom bylo, že často změnily tvar, takže nebylo tak jednoduché je najít. Z víček od piva nebo mincí se staly hladké plechové kotoučky a z hřebíku meč. Hledali jsme kolem trati, v kamenech mezi pražci a často i pod náspem. Dlouhou chvíli jsme si pak ukazovali nalezené předměty a trumfovali se, který z nich je hezčí a zajímavější.
Vše se stalo tak dávno, že mi to někdy přijde až neskutečné. Ten vlak je jako moje dětství. Z počátku se zdá, že se skoro nehýbe, skoro stojí a člověk tak silně chce, aby se rozjel, aby se konečně rozpohyboval. A on se rozjede a nabírá tak moc na rychlosti, že kolem vás jen proletí, až se trochu pod člověkem třese zem a některé detaily jsou rozmazané. Stačí pár okamžiků a už se vzdaluje. Ta energie, ten neustálý shon a neklid mládí je stále menší a menší, až není slyšet ani když přiložíte ucho na koleje.
Tyto vzpomínky jsou kdesi uvnitř mé hlavy, nehmotné, neuchopitelné. Lidé kolem mě často říkají, že věci, které nelze zvážit a změřit, nemůžete dokázat. Ano, to je pravda, ale neznamená to, že neexistují. Je to tak s mými myšlenkami a je to tak i s mnohem důležitějšími věcmi. A říká se tomu víra.
Kousek od zahrady naší babičky byla železniční trať a naše rodiče tato část okolí, ve kterém jsme se s bratránci při svých hrách pohybovali, pochopitelně děsila. Vzpomínám si, že už jako malý kluk jsem docela dobře chápal, co je v sázce a jak je to nebezpečné a nějak mě jejich důraz, vyhnout se kolejišti, nepopouzel. Zároveň si dobře vzpomínám, jak moc mě právě tohle místo přitahovalo.
Nejprve musel člověk překonat první protivenství. Vysoký násep, který byl vidět široko daleko a tak bylo možné, že nějaký dospělý člověka uvidí a celou akci zmaří. Proto bylo třeba vybrat příhodnou část náspu, kde rostlo vysoké rákosí a tudy se proplížit. A pak přicházelo ono napětí. Člověk nikdy nevěděl, z jaké strany vlak pojede. Vzpomínám si, jak jsem se neustále rozhlížel. Navzdory tomu, že jsme viděli stovky metrů na každou stranu, měl jsem jako dítě pocit, že se může objevit každou vteřinu a ihned nás smést. Asi z filmů jsme znali, že vlak lze slyšet nejprve uchem položeným na koleje, tak jsme to zkoušeli. Většinou jsme neslyšeli nic a návrh jednoho z party, že vlak lze slyšet uchem na kolejích až ve chvíli, kdy se k vám viditelně blíží, jsme zamítli jako “fakt hodně blbej”.
Poskládali jsme na kolejnice různé věci - kamínky, víčka od limonád nebo od piva, větvičku, hřebík, deseti nebo dvaceti halířovou minci (větší peníze stejně nikdo z nás neměl) a utíkali se schovat dolů za násep. Pak jsme čekali, dlouho čekali, až se zdálo, že na této trati snad žádné vlaky už nikdy nepojedou.
Ale jely. Nakonec jely. Z dálky se skoro neslyšně přibližoval velký nákladní kolos, který postupně nabýval na hlučnosti a vypadalo to, že i na rychlosti. Kolem nás pak projížděl s takovou vervou, až se země, na které jsme leželi, chvěla. Pak zmizel stejně rychle, jako se objevil a my utíkali nahoru na násep plni očekávání. Vlak totiž naše předměty nejen přejel, ale také rozházel všude okolo. Hledali jsme ty předměty, které jsme na kolejnice dávali a to nejzábavnější na tom bylo, že často změnily tvar, takže nebylo tak jednoduché je najít. Z víček od piva nebo mincí se staly hladké plechové kotoučky a z hřebíku meč. Hledali jsme kolem trati, v kamenech mezi pražci a často i pod náspem. Dlouhou chvíli jsme si pak ukazovali nalezené předměty a trumfovali se, který z nich je hezčí a zajímavější.
Vše se stalo tak dávno, že mi to někdy přijde až neskutečné. Ten vlak je jako moje dětství. Z počátku se zdá, že se skoro nehýbe, skoro stojí a člověk tak silně chce, aby se rozjel, aby se konečně rozpohyboval. A on se rozjede a nabírá tak moc na rychlosti, že kolem vás jen proletí, až se trochu pod člověkem třese zem a některé detaily jsou rozmazané. Stačí pár okamžiků a už se vzdaluje. Ta energie, ten neustálý shon a neklid mládí je stále menší a menší, až není slyšet ani když přiložíte ucho na koleje.
Tyto vzpomínky jsou kdesi uvnitř mé hlavy, nehmotné, neuchopitelné. Lidé kolem mě často říkají, že věci, které nelze zvážit a změřit, nemůžete dokázat. Ano, to je pravda, ale neznamená to, že neexistují. Je to tak s mými myšlenkami a je to tak i s mnohem důležitějšími věcmi. A říká se tomu víra.
Žádné komentáře:
Okomentovat