Když chceme lidi kolem nás rozdělit do nějakých skupin, máme mnoho možností. Pohlaví, věk, národnost, vzdělání, IQ a sociální třída budou patřit mezi ty úplně základní. Mě ale spíše zajímá dělení lidí podle nějaký vnitřních, na první pohled neviditelných znaků. Mohli bychom použít rozdělení podle hodnotících postojů (optimista nebo pesimista) nebo podle temperamentu (flegmatik, cholerik, sangvinik, melancholik). Existuje spousta psychologických dělení podle povahových profilů. Slyšel jsem také přednášku o profilech lidí podle toho, jak vyznávají nebo přijímají lásku. Nedávno jsem dokonce četl, že se lidé dají dělit podle toho, zda mají raději kočky nebo psi. Prý se i na tom dají poznat základní povahové vlastnosti.
Já mám ale zcela určitě ještě jedno kritérium, podle kterého se dají lidé dělit. Možná zdaleka nejzásadnější.
Podle toho, zda mají radši kavárny nebo hospody!
Nic proti hezké, malebné a útulné hospůdce. Hrabalovská poetika má stále něco do sebe. Ale kavárna? Ta má nonšalanci a styl. Zatímco v hospodě to hlučí jako v úle, v kavárně šustí stránky novin a jsou slyšet útržky tichých rozhovorů. Zatímco v hospodě je očividný rozdíl mezi tím, když do ní člověk přichází a když z ní odchází, z kavárny i po několika hodinách málokdo ztrácí půdu pod nohama.
Když se nám na začátku školního roku nepodařilo dost dobře sladit vyučování obou dětí v hudební škole, přemýšlel jsem, co budeme dělat s onou hodinou, kterou s malou Veronikou strávíme uprostřed města čekáním na Míšu. Ano, můžeme se procházet, sedět na lavičce a dívat se na život města kolem nás, můžeme zajít na dětské hřiště v blízkém parku. Problém je, že tyto činnosti jsou závislé na počasí a s příchodem toho chladnějšího podzimu vyvstala otázka, zda si nenajít nějaký útulný azyl.
A tak jsme se s Veronikou změnili na kavárenské turisty a každý čtvrtek jsme navštívili nějakou jinou. Předem jsme vyřadili ty, kde se kouří a ty, které se nám na první pohled nelíbí. První čtvrtek jsme byli někde, kde to nevypadá špatně, ceny jsou překvapivě nízké, ale vše je vykoupené nevalnou chutí a prefabrikátovým složením zákusků. V další to bylo lepší, ale obsluha byla jako zapomenutá z osmdesátých let. V další to nebylo vůbec špatné, ale přišla mi přespříliš drahá, na to jak malé kousky zákusků dostaneme. A pak jsme našli tu svoji. Překvapila nás jak obsluhou, tak přístupem k dětem a rozmazluje nás jak prostředím, tak domácími zákusky a skvěle dělanou kávou.
A tak máme každotýdenní rituál a v kavárně nás už po těch mnoha měsících vítají jako stálé hosty. Verunky, ani mě se vlastně moc neptají, co si dáme, protože to už vědí, jen se tak pro jistotu ubezpečí, zda nedošlo v našich přáních k nějaké změně. Verunka si způsobně prohlíží, čte nebo maluje. Vždy, když se začne chovat přespříliš živě, připomenu jí, aby nezapomněla, jak se mají mladé slečny v kavárně chovat a ona na to, kupodivu, velmi slyší. Já se dívám do novin nebo vytáhnu svou knížku. Chvílemi s Verunkou něco prohodíme, ochutnáme zákusek a zase si čteme. Funguje nám to.
Po hodině k nám přichází Míša a ještě s námi chvíli posedí, něco mu už předem objednáváme, něco si objedná on sám. Někdy se povede, že se k nám připojí Iva nebo moje sestra s dětmi. Vzácné chvíle.
Musím říct, že se od té doby na čtvrteční odpoledne více těším. Najednou to není jen o povinnostech, ale i o jakémsi zastavení, odpočinutí a relaxu. Vnímám jako důležité, pokusit se z obyčejných chvil dělat neobyčejné. Často stačí jen nějaký detail, malý rituál, který přidá do šedivé palety výraznější barvu.
Přesně tak je to s našimi čtvrtky, kdy se těšíme do malé rodinné kavárny s názvem jednoho stromu s velkými, až voskově vypadajícími listy, který právě v těchto dnech bíle nebo růžově kvete...
Já mám ale zcela určitě ještě jedno kritérium, podle kterého se dají lidé dělit. Možná zdaleka nejzásadnější.
Podle toho, zda mají radši kavárny nebo hospody!
Nic proti hezké, malebné a útulné hospůdce. Hrabalovská poetika má stále něco do sebe. Ale kavárna? Ta má nonšalanci a styl. Zatímco v hospodě to hlučí jako v úle, v kavárně šustí stránky novin a jsou slyšet útržky tichých rozhovorů. Zatímco v hospodě je očividný rozdíl mezi tím, když do ní člověk přichází a když z ní odchází, z kavárny i po několika hodinách málokdo ztrácí půdu pod nohama.
Když se nám na začátku školního roku nepodařilo dost dobře sladit vyučování obou dětí v hudební škole, přemýšlel jsem, co budeme dělat s onou hodinou, kterou s malou Veronikou strávíme uprostřed města čekáním na Míšu. Ano, můžeme se procházet, sedět na lavičce a dívat se na život města kolem nás, můžeme zajít na dětské hřiště v blízkém parku. Problém je, že tyto činnosti jsou závislé na počasí a s příchodem toho chladnějšího podzimu vyvstala otázka, zda si nenajít nějaký útulný azyl.
A tak jsme se s Veronikou změnili na kavárenské turisty a každý čtvrtek jsme navštívili nějakou jinou. Předem jsme vyřadili ty, kde se kouří a ty, které se nám na první pohled nelíbí. První čtvrtek jsme byli někde, kde to nevypadá špatně, ceny jsou překvapivě nízké, ale vše je vykoupené nevalnou chutí a prefabrikátovým složením zákusků. V další to bylo lepší, ale obsluha byla jako zapomenutá z osmdesátých let. V další to nebylo vůbec špatné, ale přišla mi přespříliš drahá, na to jak malé kousky zákusků dostaneme. A pak jsme našli tu svoji. Překvapila nás jak obsluhou, tak přístupem k dětem a rozmazluje nás jak prostředím, tak domácími zákusky a skvěle dělanou kávou.
A tak máme každotýdenní rituál a v kavárně nás už po těch mnoha měsících vítají jako stálé hosty. Verunky, ani mě se vlastně moc neptají, co si dáme, protože to už vědí, jen se tak pro jistotu ubezpečí, zda nedošlo v našich přáních k nějaké změně. Verunka si způsobně prohlíží, čte nebo maluje. Vždy, když se začne chovat přespříliš živě, připomenu jí, aby nezapomněla, jak se mají mladé slečny v kavárně chovat a ona na to, kupodivu, velmi slyší. Já se dívám do novin nebo vytáhnu svou knížku. Chvílemi s Verunkou něco prohodíme, ochutnáme zákusek a zase si čteme. Funguje nám to.
Po hodině k nám přichází Míša a ještě s námi chvíli posedí, něco mu už předem objednáváme, něco si objedná on sám. Někdy se povede, že se k nám připojí Iva nebo moje sestra s dětmi. Vzácné chvíle.
Musím říct, že se od té doby na čtvrteční odpoledne více těším. Najednou to není jen o povinnostech, ale i o jakémsi zastavení, odpočinutí a relaxu. Vnímám jako důležité, pokusit se z obyčejných chvil dělat neobyčejné. Často stačí jen nějaký detail, malý rituál, který přidá do šedivé palety výraznější barvu.
Přesně tak je to s našimi čtvrtky, kdy se těšíme do malé rodinné kavárny s názvem jednoho stromu s velkými, až voskově vypadajícími listy, který právě v těchto dnech bíle nebo růžově kvete...
Žádné komentáře:
Okomentovat