Čtenářský deník
Jaroslav Foglar - Když duben přichází
Tak tohle je opravdu nezvyklá četba pro člověka mého věku. Ale mám proto své důvody a chystám se Vám je vysvětlit.
Jaroslav Foglar, legenda českého skautingu, legenda nás všech, kteří jsme v klukovských letech četli jedním dechem o Stínadlech a “ježkovi v kleci”. Mé setkání s tímto autorem pro mě bylo natolik důležité a přelomové, že si ho dodnes pamatuji. Byl jsem v šesté třídě, bylo to rok před sametovou revolucí a protože tehdy začaly “tát ledy” a komunistický režim se pomalu rozkližoval, bylo povolené vydání knihy “Chata v jezerní kotlině”. Byl jsem nemocný a mamka mi přinesla jen tak tuto knihu. Z poutavého příběhu, vykreslených postav a důrazu na mravní čistotu jsem byl naprosto unešen. Nic podobného jsem do té doby nečetl. Sháněl jsem, spíše neúspěšně, další knížky. Mít “foglarovku” bylo v té době něco cenného a bylo v tom trochu spiklenectví. Byly to zakázené knihy. Ale doba se rychle měnila a do dvou tří let bylo najednou možností plno. Přečetl jsem všechno, co se dalo.
Jedna kniha byla ale jiná a pro mě zásadní. Byla to knížka “Když duben přichází”. Byla mi shodou okolností půjčená spolužákem na jaře a já jí tak četl v období, kdy děj v knize vrcholí. Stal se z toho jakýsi rituál, protože jsem ji četl další jaro znovu. Někdy se v diskuzích nebo komentářích na knižních databázích objevuje termín “foglarovka pro dospělé”. Nevím, zda je to tak přesné, ale vím, že tato kniha je opravdu jiná, než ostatní autorovy knihy.
O čem kniha je? Na přebalu knihy můžeme číst: “Skončily prázdniny a chlapci se znovu scházejí ve své třídě - legendární Bedně. Dřevěné ostění je stejné, tabule i stupínek jsou na svém místě - a přece jeden nepoznává druhého. Cosi se prudce změnilo - jenže k horšímu. Pryč je kamarádství, rozmáhá se hrubost i surové násilí proti slabším. Co s tím? Lubor Klement se pokouší oživit dávného ducha Bedny, vzkřísit starou sportovní slávu a vůbec udělat něco, aby se ve škole dalo dýchat. Je to napínavý souboj …”
Kniha popisuje příběh jedné třídy v posledním roce školní docházky. Je určitou sondou do fugnování společenství. Je znepokojivou studií mezilidských vztahů v uzavřeném kolektivu. Ukazuje, jak funguje komunita tváří v tvář šikaně a bezpráví. Pokládá čtenáři otázku, jak těžké je někdy zachovat si svou vlastní tvář a zároveň v komunitě přežít. Pokládá otázky na morální integritu člověka. Samozřejmě v intencích literatury pro mládež!
Asi před dvěma měsíci se mně děti na jedné procházce zeptaly, jaké jsem měl v dětství oblíbené knížky a já jsem si vzpomněl na Foglara a poté na tuto knihu, která pro mě byla kdysi tak důležitá. A řekl si, že by možná stálo za to, vzít ji znovu do rukou, přinejmenším když už je tady jaro a duben přichází.
A najednou jsem ji nemohl doma najít a tak jsem se dal do známého dobrodružství. Začal jsem na netu hledat přesně to vydání, které jsem před čtvrtstoletím četl. Podařilo se mi ho najít, koupit a najednou držet v podstatě tu samou knihu. Stejné vydání, stejná vůně. Nostalgie byla dokonalá.
Knížka se mi i dnes líbila. Dokonce jsem byl při její četbě v určitých částech knihy nervózní z postoje hlavního hrdiny, což znamená, že jsem s příběhem do určité míry splynul. Ano, jsem ve věku, kdy rozliším určité morální imperativy, sklony k poučování a naivitu, kterou jsem kdysi nerozlišil. Ale vnímám, že to je naivita krásná a morální imperativy potřebné a důležité, zvlášť pro člověka, jehož osobnost se teprve utváří a formuje.
Tuto knihu nemůžu hodnotit, protože jsem zaujatý a nedokážu od příběhu odstoupit. Vidím v ní svůj začátek dospívání, vidím v ní své problémy, vidím v ní mou třídu. Možná právě proto byla četba této knihy trochu jiná než u ostatních. Slova, řádky a celé věty mě nevracely jen do příběhu Lubora a Bedny, ale spíše do toho mého příběhu, do příběhu mého dětství.
Skončím ukázkou z knihy, která ukazuje na atmosféru a jazyk, který používá:
Jaroslav Foglar - Když duben přichází
Tak tohle je opravdu nezvyklá četba pro člověka mého věku. Ale mám proto své důvody a chystám se Vám je vysvětlit.
Jaroslav Foglar, legenda českého skautingu, legenda nás všech, kteří jsme v klukovských letech četli jedním dechem o Stínadlech a “ježkovi v kleci”. Mé setkání s tímto autorem pro mě bylo natolik důležité a přelomové, že si ho dodnes pamatuji. Byl jsem v šesté třídě, bylo to rok před sametovou revolucí a protože tehdy začaly “tát ledy” a komunistický režim se pomalu rozkližoval, bylo povolené vydání knihy “Chata v jezerní kotlině”. Byl jsem nemocný a mamka mi přinesla jen tak tuto knihu. Z poutavého příběhu, vykreslených postav a důrazu na mravní čistotu jsem byl naprosto unešen. Nic podobného jsem do té doby nečetl. Sháněl jsem, spíše neúspěšně, další knížky. Mít “foglarovku” bylo v té době něco cenného a bylo v tom trochu spiklenectví. Byly to zakázené knihy. Ale doba se rychle měnila a do dvou tří let bylo najednou možností plno. Přečetl jsem všechno, co se dalo.
Jedna kniha byla ale jiná a pro mě zásadní. Byla to knížka “Když duben přichází”. Byla mi shodou okolností půjčená spolužákem na jaře a já jí tak četl v období, kdy děj v knize vrcholí. Stal se z toho jakýsi rituál, protože jsem ji četl další jaro znovu. Někdy se v diskuzích nebo komentářích na knižních databázích objevuje termín “foglarovka pro dospělé”. Nevím, zda je to tak přesné, ale vím, že tato kniha je opravdu jiná, než ostatní autorovy knihy.
O čem kniha je? Na přebalu knihy můžeme číst: “Skončily prázdniny a chlapci se znovu scházejí ve své třídě - legendární Bedně. Dřevěné ostění je stejné, tabule i stupínek jsou na svém místě - a přece jeden nepoznává druhého. Cosi se prudce změnilo - jenže k horšímu. Pryč je kamarádství, rozmáhá se hrubost i surové násilí proti slabším. Co s tím? Lubor Klement se pokouší oživit dávného ducha Bedny, vzkřísit starou sportovní slávu a vůbec udělat něco, aby se ve škole dalo dýchat. Je to napínavý souboj …”
Kniha popisuje příběh jedné třídy v posledním roce školní docházky. Je určitou sondou do fugnování společenství. Je znepokojivou studií mezilidských vztahů v uzavřeném kolektivu. Ukazuje, jak funguje komunita tváří v tvář šikaně a bezpráví. Pokládá čtenáři otázku, jak těžké je někdy zachovat si svou vlastní tvář a zároveň v komunitě přežít. Pokládá otázky na morální integritu člověka. Samozřejmě v intencích literatury pro mládež!
Asi před dvěma měsíci se mně děti na jedné procházce zeptaly, jaké jsem měl v dětství oblíbené knížky a já jsem si vzpomněl na Foglara a poté na tuto knihu, která pro mě byla kdysi tak důležitá. A řekl si, že by možná stálo za to, vzít ji znovu do rukou, přinejmenším když už je tady jaro a duben přichází.
A najednou jsem ji nemohl doma najít a tak jsem se dal do známého dobrodružství. Začal jsem na netu hledat přesně to vydání, které jsem před čtvrtstoletím četl. Podařilo se mi ho najít, koupit a najednou držet v podstatě tu samou knihu. Stejné vydání, stejná vůně. Nostalgie byla dokonalá.
Knížka se mi i dnes líbila. Dokonce jsem byl při její četbě v určitých částech knihy nervózní z postoje hlavního hrdiny, což znamená, že jsem s příběhem do určité míry splynul. Ano, jsem ve věku, kdy rozliším určité morální imperativy, sklony k poučování a naivitu, kterou jsem kdysi nerozlišil. Ale vnímám, že to je naivita krásná a morální imperativy potřebné a důležité, zvlášť pro člověka, jehož osobnost se teprve utváří a formuje.
Tuto knihu nemůžu hodnotit, protože jsem zaujatý a nedokážu od příběhu odstoupit. Vidím v ní svůj začátek dospívání, vidím v ní své problémy, vidím v ní mou třídu. Možná právě proto byla četba této knihy trochu jiná než u ostatních. Slova, řádky a celé věty mě nevracely jen do příběhu Lubora a Bedny, ale spíše do toho mého příběhu, do příběhu mého dětství.
Skončím ukázkou z knihy, která ukazuje na atmosféru a jazyk, který používá:
Lubor Klement nacpal učení do aktovky, přitiskl si ji levou rukou k boku a pravou ji udržoval za zády. Tak šel ze školy. Ač jej to podivné držení aktovky trochu nachýlilo a jakoby přihrbilo, přece jen bylo vidět, že má rovné a pružné tělo.
Dole dupl z dvou posledních schodů na dráťěnou rohožku, jejiž očka v zimě bývala vždy ucpaná sněhem, a to zazvonění rohožky, to byla jeho každodenní tečka za školou. Pak proběhl malou zahradou, kterou měl na starosti učitel přírodopisu. Celá škola mu říkala “Přírodopise”, něbo někdy také “Zvonek rozkladitý”.
Lubor vdechl s rozkoší vůni vadnoucího listí. Září se chýlilo ke konci. Několik javorovitých stromů v zahradě rozházelo po zemi uvadlé zlato a naplnilo vzduch sladkým pachem. Lubor tu vůni měl rád. Ucítí ji pak ještě jednou, o kus dále v Hrabcově ulici, až dojde k parku.
Levé rameno ho ještě bolelo a pálilo, jak jej do něho při odchodu z Bedny Draňák prudce uhodil. A snad i to bylo příčinou, že Lubor myslil na Bednu více a jinak než jindy.
Mimoděk se otočil a vrhl pohled zpět na školu. Stála tam již ztichlá, zlatočervená v záplavě odpoledního zářijového slunce.
Žádné komentáře:
Okomentovat