Letošní jaro pro nás bylo celé nějaké podivné. Asi to má na svědomí náš únorový výlet za létem. Když ležíte na pláži, koupete se v moři a nosíte na nohou žabky, tak jen těžko vaše podvědomí přesvědčíte, že je stále ještě zima a že už brzy přijde jaro. Celé ty další týdny máte potom zvláštní a neurčitý pocit, kdy nevíte, zda už léto bylo nebo teprve bude. A to si nedělám legraci, ani nepřeháním. Doslova jsme se z pláže přenesli během jednoho dne do zasněžených Čech. Jedna věc je to, co si říkáte pro sebe a druhá, co si opravdu myslí vaše hlava a čím se bez vašeho vědomí zaobírá.
Po návratu jsme “chtě-nechtě” vjeli do starých kolejí a snažili se přesvědčit sami sebe, že to bude fajn. Že za chvíli bude jaro a my přečkáme pár týdnů a probudíme se do tepla a světla. Jenže, rána byla stále tmavá, slunečných dnů bylo méně než těch studených a deštivých. V noci stále mrzlo, tak jsme se rozhodli rozloučit se symbolicky se zimou odpoledním lyžováním na Lipně a tím uzavřít letošní, pro nás podivnou zimu.
Jinak se jaro zdálo být nevyrovnané, teplé dny jen výjimečně a aprílové počasí pokračuje až do začátku června, kdy píšu tyto řádky. Zatímco minulý rok jsme měli v tuto dobu za sebou už vysoké třicítkové teploty, letos na pořádné léto teprve čekáme. Na počasí se nedá spolehnout a předpovědi nevychází ani na dva dny dopředu. Vím, že plno lidí, kteří preferují chladnější průběh léta, by to bralo jako dobrou zprávu, ale my jsme trochu zklamaní.
Co se ale povedlo, byly Míšovo narozeniny. Už dlouho předtím jsme přemýšleli, jak je letos pojmeme a zvažovali, zda je vůbec budeme nějak “pojímat”. Zda už nepřišla doba, kdy je čas tuto kapitolu dětských oslav uzavřít. Ona představa dětské párty, na které jsou pozývání lidé, kteří jsou pomalu vyšší než my, je trochu bizardní. Rozhodli jsme se tedy, po diskuzi s Míšou, že zopakujeme oslavu v největší herně ve městě (nemyslím casino, ale dětského hřiště “Hopsárium”). Měli jsme obavu, zda se nebudou pozvaní nudit, ale opak byl pravdou. Nenudil se nikdo, naopak ve starých kulisách všech labyrintů a skákacích hradů vznikaly nové hry a tak skupina dětí odcházela neochotně domů až při zavíračce, po třech hodinách, všichni zpocení, ale spokojení. Možná to bylo letos naposled, co jsme s Míšou slavili narozeniny s partou kamarádů, a já se snažím ubránit nostalgii vzpomínek všech oslav, ať už u nás doma nebo jinde, všech vzpomínek na to, jak děti rostly a měnily se, jak se měnil průběh a náplň oslav a typy dárků. Čas letí a jedinou útěchou je nám naděje, že je před námi stále ještě hodně zážitků a dobrodružství, které s dětmi společně prožijeme dřív, než odejdou prožívat věci s někým jiným.
Další zajímavou událostí v naší rodině bylo společné běhání, o kterém jsem už tady psal. Opět jsme po zimě začali všichni běhat. Tedy, … běháme spíše sporadicky, nahodile, jak čas, povinnosti a únava dovolí. Pro radost, pro dobrý pocit, pro lepší fyzičku i postavu a běháme jen pár kilometrů. Ale ve srovnání s minulým nebo dokonce předminulým rokem postupně prodlužujeme trasy. I díky tomu se Iva přihlásila k akci “Běh pro Arnyho” a dokázala pro tento charitativní běh nadchnout dvacet lidí z celé firmy. Nechali se vyrobit firemní trička speciálně pro tento běh, platilo se startovné, které handicapovanému sportovci pomůže s náklady na paraolympiádu v Riu. Běželo se šest kilometrů, což už je délka, při které člověk musí trochu trénovat, aniž by chtěl na trati umřít. Iva běžela s Míšou a já na ně byl moc pyšný, protože celou trasu uběhli a měli hezký čas. Já jsem vyrazil a snažil se dostat ze sebe to nejlepší co šlo, navzdory mizernému tréninku. Výsledný čas mě nadchnul a povzbudil, protože byl jen malinko nad 31 minutami. Skoro celý běh probíhal za deště a na začátku i v kroupách, ale právě tohle počasí dodalo běhu adrenalin a napětí, které se jen tak nezažije. Akce to byla moc fajn, nejen kvůli tomu, že se vybralo kolem 50 tisíc korun.
Týden na to jsme se už potřetí zúčastnili rodinného běhu RunCzech půlmaratón, což jsou 3 kilometry, které se nám kdysi zdály dlouhé a dnes nám přijdou naprosto v pohodě. Akce je to mamutí, běželo nás dva a půl tisíce a atmosféra byla skvělá. Poprvé běžela Verunka. Běžela s Ivou v klidu a já se s Míšou snažil běžet rychleji. Závod jsme si doslova užili a nadchli pro něj i několik dalších přátel. Před cílem jsem hecoval Míšu, ten sprintoval, jak mohl a v cíli jsme mu zvedal ruce nad hlavu, jako vítězi olympiády. Verunku jsem zvedal po doběhnutí nad hlavu, držela si spokojeně medaili, protože to byla její první, kterou si opravdu vybojovala.
Zakončím asi tím, že včera skládaly obě děti postupové zkoušky na hudebce a dopadlo to skvěle. Seděl jsem na chodbě a snažil se zaslechnout skladbu, kterou Verunka přehrávala porotě a držel palce, aby byla Veru v pohodě. Nechceme, aby se nervovala věcmi, u kterých se nervovat nemusí, přesto se to někdy děje. O to větší radost jsme měli, když všechno dobře dopadlo. Za ten rok udělali oba dva velký pokrok, u Verunky jako začátečníka je rozdíl o to větší. Zatímco před rokem jsme znali housle z knížek nebo z televize, teď Veru hrála jednoduchou skladbu od Mozarta a skoro nám to všem doma přijde normální. Ale není! Je to fakt něco!
Uvidíme, jak se bude tohle naše hudební dobrodružství vyvíjet dál a jak se bude vyvíjet dál celé dobrodružství naší rodiny, která je neustále v běhu a víru událostí. Prázdniny se blíží ….
Po návratu jsme “chtě-nechtě” vjeli do starých kolejí a snažili se přesvědčit sami sebe, že to bude fajn. Že za chvíli bude jaro a my přečkáme pár týdnů a probudíme se do tepla a světla. Jenže, rána byla stále tmavá, slunečných dnů bylo méně než těch studených a deštivých. V noci stále mrzlo, tak jsme se rozhodli rozloučit se symbolicky se zimou odpoledním lyžováním na Lipně a tím uzavřít letošní, pro nás podivnou zimu.
Jinak se jaro zdálo být nevyrovnané, teplé dny jen výjimečně a aprílové počasí pokračuje až do začátku června, kdy píšu tyto řádky. Zatímco minulý rok jsme měli v tuto dobu za sebou už vysoké třicítkové teploty, letos na pořádné léto teprve čekáme. Na počasí se nedá spolehnout a předpovědi nevychází ani na dva dny dopředu. Vím, že plno lidí, kteří preferují chladnější průběh léta, by to bralo jako dobrou zprávu, ale my jsme trochu zklamaní.
Co se ale povedlo, byly Míšovo narozeniny. Už dlouho předtím jsme přemýšleli, jak je letos pojmeme a zvažovali, zda je vůbec budeme nějak “pojímat”. Zda už nepřišla doba, kdy je čas tuto kapitolu dětských oslav uzavřít. Ona představa dětské párty, na které jsou pozývání lidé, kteří jsou pomalu vyšší než my, je trochu bizardní. Rozhodli jsme se tedy, po diskuzi s Míšou, že zopakujeme oslavu v největší herně ve městě (nemyslím casino, ale dětského hřiště “Hopsárium”). Měli jsme obavu, zda se nebudou pozvaní nudit, ale opak byl pravdou. Nenudil se nikdo, naopak ve starých kulisách všech labyrintů a skákacích hradů vznikaly nové hry a tak skupina dětí odcházela neochotně domů až při zavíračce, po třech hodinách, všichni zpocení, ale spokojení. Možná to bylo letos naposled, co jsme s Míšou slavili narozeniny s partou kamarádů, a já se snažím ubránit nostalgii vzpomínek všech oslav, ať už u nás doma nebo jinde, všech vzpomínek na to, jak děti rostly a měnily se, jak se měnil průběh a náplň oslav a typy dárků. Čas letí a jedinou útěchou je nám naděje, že je před námi stále ještě hodně zážitků a dobrodružství, které s dětmi společně prožijeme dřív, než odejdou prožívat věci s někým jiným.
Další zajímavou událostí v naší rodině bylo společné běhání, o kterém jsem už tady psal. Opět jsme po zimě začali všichni běhat. Tedy, … běháme spíše sporadicky, nahodile, jak čas, povinnosti a únava dovolí. Pro radost, pro dobrý pocit, pro lepší fyzičku i postavu a běháme jen pár kilometrů. Ale ve srovnání s minulým nebo dokonce předminulým rokem postupně prodlužujeme trasy. I díky tomu se Iva přihlásila k akci “Běh pro Arnyho” a dokázala pro tento charitativní běh nadchnout dvacet lidí z celé firmy. Nechali se vyrobit firemní trička speciálně pro tento běh, platilo se startovné, které handicapovanému sportovci pomůže s náklady na paraolympiádu v Riu. Běželo se šest kilometrů, což už je délka, při které člověk musí trochu trénovat, aniž by chtěl na trati umřít. Iva běžela s Míšou a já na ně byl moc pyšný, protože celou trasu uběhli a měli hezký čas. Já jsem vyrazil a snažil se dostat ze sebe to nejlepší co šlo, navzdory mizernému tréninku. Výsledný čas mě nadchnul a povzbudil, protože byl jen malinko nad 31 minutami. Skoro celý běh probíhal za deště a na začátku i v kroupách, ale právě tohle počasí dodalo běhu adrenalin a napětí, které se jen tak nezažije. Akce to byla moc fajn, nejen kvůli tomu, že se vybralo kolem 50 tisíc korun.
Týden na to jsme se už potřetí zúčastnili rodinného běhu RunCzech půlmaratón, což jsou 3 kilometry, které se nám kdysi zdály dlouhé a dnes nám přijdou naprosto v pohodě. Akce je to mamutí, běželo nás dva a půl tisíce a atmosféra byla skvělá. Poprvé běžela Verunka. Běžela s Ivou v klidu a já se s Míšou snažil běžet rychleji. Závod jsme si doslova užili a nadchli pro něj i několik dalších přátel. Před cílem jsem hecoval Míšu, ten sprintoval, jak mohl a v cíli jsme mu zvedal ruce nad hlavu, jako vítězi olympiády. Verunku jsem zvedal po doběhnutí nad hlavu, držela si spokojeně medaili, protože to byla její první, kterou si opravdu vybojovala.
Zakončím asi tím, že včera skládaly obě děti postupové zkoušky na hudebce a dopadlo to skvěle. Seděl jsem na chodbě a snažil se zaslechnout skladbu, kterou Verunka přehrávala porotě a držel palce, aby byla Veru v pohodě. Nechceme, aby se nervovala věcmi, u kterých se nervovat nemusí, přesto se to někdy děje. O to větší radost jsme měli, když všechno dobře dopadlo. Za ten rok udělali oba dva velký pokrok, u Verunky jako začátečníka je rozdíl o to větší. Zatímco před rokem jsme znali housle z knížek nebo z televize, teď Veru hrála jednoduchou skladbu od Mozarta a skoro nám to všem doma přijde normální. Ale není! Je to fakt něco!
Uvidíme, jak se bude tohle naše hudební dobrodružství vyvíjet dál a jak se bude vyvíjet dál celé dobrodružství naší rodiny, která je neustále v běhu a víru událostí. Prázdniny se blíží ….
Žádné komentáře:
Okomentovat