Už je to skoro týden od návratu do práce po dovolené a mně připadá, že je to spíše několik týdnů. Prázdniny se pomalu chýlí ke svému konci a před námi jsou poslední dny, které si chceme pořádně užít. Dnes bych se rád vrátil k tomu, co je za námi a zachytil do rodinného deníku srpnovou dvoutýdenní dovolenou rozdělenou na dvě části, které se od sebe docela dost lišily.
Já bych dnes chtěl psát o té první. Jde o stále opakovaný rituál, který se dosud neomrzel. A je to vůbec možné, aby se omrzel? Vždyť kdo by se nechtěl opět vrátil mezi hluboké šumavské lesy do prostředí skautského tábora, jako vystřiženého z knihy Jaroslava Foglara? Ráno vás budí světlo odrážející se od bílého plátna stanu a hlasitý zpěv ptáků, večer usínáte unavení po celodenních výletech v krásné přírodě a po celém večeru u ohně vám ještě v hlavě zní píseň, kterou jste u něj zpívali.
Možná zde vykresluji obraz tábora až příliš romanticky. Aby byl obraz úplný, je potřeba ještě něco napsat. Člověk musí počítat s tím, že s touto romantikou jsou spojené i “polní” podmínky takového pobytu. Nutnost uskromnit se ve svých hygienických nárocích, třeba na každodenní teplou koupel nebo splachovací záchod. Nutnost uskromnit se při vaření nebo skladování zásob. Spaní ve spacáku, často při teplotách jen pár stupňů nad nulou také nepatří mezi ideální podmínky pro spaní. Pokud ale v sobě máte alespoň kousíček, alespoň zrníčko zálesáka a dobrodruha, rádi na ten týden vyměníte všechny vymoženosti civilizace za divočinu a přirozenou krásu. Stojí to za to.
Tento rok jsme se podívali na Stožeckou kapli a krásnou vyhlídku nad ní a cestou zpět putovali několik kilometrů krásnou lesní cestou mimo vyznačenou turistickou trasu. Opět navštívili krajinu kolem Horské Kvildy a vydali se přes lesy plné velkých borůvek a rašelinišť k oblíbené churáňovské cukrárně. Pátrali jsme po ztracených pokladech v částečně zasypaných štolách kolem Kašperských hor, užívali si sluníčka na nově vybudované letní vimperské plovárně (vtipně nazvané jako Centrum vodních sportů) a den poté si užívali deště při pozorování “vysoké” a vlčí smečky v nově vybudovaných turistických centrech na Kvildě a Srní. V Srní jsme samozřejmě neminuli cukrárnu paní Blanky Milfaitové s úžasnými zákusky a větrníky předně. Sobota byla odpočinkovým dnem na táboře, možností po těch náročných dnech trochu lenošit, zklidnit a možná se i zamyslet na věcmi mezi nebem a zemí, protože i o tom tento týden byl. Využili jsme také možnost přivítat kamarády, kteří za námi pravidelně na sobotu doráží a symbolicky se u večerního ohně ohlédnout za tím, co jsme společně prožili a rozloučit se s letošním týdnem na Šumavě.
Loučili jsme se nakonec i v neděli, když jsme těsně před odjezdem seděli u uklizeného ohniště, zazpívali poslední písničku, společně se rozloučili a nikdo nevstával a nikomu se nechtělo odjet. Připadalo mi to jako poslední den prázdnin z mého dětství. Padala zde slova o tom, že příště se zase uvidíme, slova dodávající v nostalgické a smutné chvíli naději z příštího shledání. Vzniklo totiž mezi námi pouto a to je v dnešní individuální společnosti docela zázrak. Nemyslíte?
Já bych dnes chtěl psát o té první. Jde o stále opakovaný rituál, který se dosud neomrzel. A je to vůbec možné, aby se omrzel? Vždyť kdo by se nechtěl opět vrátil mezi hluboké šumavské lesy do prostředí skautského tábora, jako vystřiženého z knihy Jaroslava Foglara? Ráno vás budí světlo odrážející se od bílého plátna stanu a hlasitý zpěv ptáků, večer usínáte unavení po celodenních výletech v krásné přírodě a po celém večeru u ohně vám ještě v hlavě zní píseň, kterou jste u něj zpívali.
Možná zde vykresluji obraz tábora až příliš romanticky. Aby byl obraz úplný, je potřeba ještě něco napsat. Člověk musí počítat s tím, že s touto romantikou jsou spojené i “polní” podmínky takového pobytu. Nutnost uskromnit se ve svých hygienických nárocích, třeba na každodenní teplou koupel nebo splachovací záchod. Nutnost uskromnit se při vaření nebo skladování zásob. Spaní ve spacáku, často při teplotách jen pár stupňů nad nulou také nepatří mezi ideální podmínky pro spaní. Pokud ale v sobě máte alespoň kousíček, alespoň zrníčko zálesáka a dobrodruha, rádi na ten týden vyměníte všechny vymoženosti civilizace za divočinu a přirozenou krásu. Stojí to za to.
Tento rok jsme se podívali na Stožeckou kapli a krásnou vyhlídku nad ní a cestou zpět putovali několik kilometrů krásnou lesní cestou mimo vyznačenou turistickou trasu. Opět navštívili krajinu kolem Horské Kvildy a vydali se přes lesy plné velkých borůvek a rašelinišť k oblíbené churáňovské cukrárně. Pátrali jsme po ztracených pokladech v částečně zasypaných štolách kolem Kašperských hor, užívali si sluníčka na nově vybudované letní vimperské plovárně (vtipně nazvané jako Centrum vodních sportů) a den poté si užívali deště při pozorování “vysoké” a vlčí smečky v nově vybudovaných turistických centrech na Kvildě a Srní. V Srní jsme samozřejmě neminuli cukrárnu paní Blanky Milfaitové s úžasnými zákusky a větrníky předně. Sobota byla odpočinkovým dnem na táboře, možností po těch náročných dnech trochu lenošit, zklidnit a možná se i zamyslet na věcmi mezi nebem a zemí, protože i o tom tento týden byl. Využili jsme také možnost přivítat kamarády, kteří za námi pravidelně na sobotu doráží a symbolicky se u večerního ohně ohlédnout za tím, co jsme společně prožili a rozloučit se s letošním týdnem na Šumavě.
Loučili jsme se nakonec i v neděli, když jsme těsně před odjezdem seděli u uklizeného ohniště, zazpívali poslední písničku, společně se rozloučili a nikdo nevstával a nikomu se nechtělo odjet. Připadalo mi to jako poslední den prázdnin z mého dětství. Padala zde slova o tom, že příště se zase uvidíme, slova dodávající v nostalgické a smutné chvíli naději z příštího shledání. Vzniklo totiž mezi námi pouto a to je v dnešní individuální společnosti docela zázrak. Nemyslíte?
Žádné komentáře:
Okomentovat