G. B. Shaw kdysi řekl, že "stárnutí je otrava, ale je to jediný způsob, jak se dožít vysokého věku". A protože každý z nás se snaží dožít vysokého věku, stárnutí k tomu, žel patří. Od určité doby se snažím věk příliš neřešit, protože to jednoduše moc nejde. Řešit ho, znamená trápit se jím. Asi těžko někdo bude radostný, že stárne. A tak pomalu stárnu se vším dobrým i špatným, co k tomu patří. Přijde mi, že to zatím zvládám docela dobře, i když se někdy musím dost snažit.
Zatímco dříve lidé počítali svůj věk podle toho, kolik přežili zim a velká část lidí svůj přesný věk ani neznala, dnes se vše měří na vteřiny a setiny a tak přesně víme, kolik let, měsíců a dnů nám je. S Ivou jsme spolužáci, a tak jsme až na rozdíl několika týdnů stejně staří. Tento podzim se k nám přiblížilo výročí, které lidé označují za "kulaté". Člověk má tendenci bilancovat, ale tentokrát pro množství všeho zařizování a hektických posledních týdnů, kdy byla naše rodina doslova rozlítaná, na bilancování jednoduše nezbylo mnoho času.
Řešili jsme, jak tohle, v našem případě, společné výročí oslavit s rodinou? Po dlouhém přemýšlení jsme se rozhodli pro hromadnou oslavu a to rovnou v restauraci. Neponechali jsme nic náhodě a vybrané menu v přestihu dojeli ochutnat a celé místo a obsluhu si prohlédnout. Všechno dobře dopadlo, na místo postupně dorazili pozvaní jak z mé, tak z Ivanky strany. Večer si všichni, včetně nás, užili a zůstane navždy v našich vzpomínkách.
Následně na to jsem vymýšlel oslavu pro kolegy, či spíše kamarády v práci z našeho oddělení a Iva pro celou velkou partu lidí ve své práci. I to už je za námi a máme z toho také dobrý, či spíše skvělý pocit.
Čeká nás ještě jedna akce pro naše další kamarády, kterou připravujeme, i když o tom ještě neví :-).
Pokaždé zde byla možnost, nic neslavit, nic nepřipomínat, nikoho nezvat nebo pozvat jen nejnutnější minimum. Máme ale pocit, že vztahy a zvlášť ty rodinné jsou dnes tak vzácné, že je fajn je posilovat, rozvíjet a přispět čímkoliv k tomu, abychom si byli blíž. A doufáme, že k tomu naše společné oslavy přispěly.
Ještě bych rád napsal něco o jednom z dárků, které jsem pro Ivu připravil. Iva vždy snila o letu malým letadlem, ve kterém opravdu cítíte, že letíte. Cítíte poryvy větru, slyšíte motor a chvění, prostě pocity, které připomínají tu esenci létání, ne let ve velkém Boeingu, který připomíná spíše cestu vlakem nebo autobusem. Iva si přála nějakou formu vyhlídkového letu z malého letiště za městem a já našel službu "Pilotem na zkoušku". Nabízí nejen vyhlídkový let, ale hlavně možnost letadlo i řídit. Dostanete instruktáž a pak už je na vás, co všechno si chcete vyzkoušet, na co máte odvahu či nervy. Máte k dispozici malé letadlo jen pro dva lidi a pilot vedle vás jistí vaše pohyby a hlídá, aby bylo vše v pořádku.
A tak Iva letěla a opravdu letadlo pilotovala, dokonce se doletěli podívat i nad náš dům, a plná dojmů a zážitků znovu vystoupila na pevnou zem. Říkal jsem si, že to by mohlo moji Ivu, která si vždy přála nejenom lítat, ale z letadla si i zaskákat, na chvíli uspokojit. Ale to jsem si říkal jen do chvíle, než dostala v práci jako dar k narozeninám tandemový seskok padákem.
Vypadá to, že zážitků bude tento podzim více než dost... :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat