“Pojď, půjdeme spolu tancovat,” říká mi a dívá se zpříma do očí. Oblečená do nových šatů mě bere za ruku, vypadá krásně, vypadá kouzelně, blonďaté vlasy spletené do copánků a ďolíček ve tváři, který se jí ukáže, když se na mě směje. Vede mě na taneční parket a všude kolem davy lidí, kapela hraje, stovky světel září a ukazují velký sál v celé své kráse, … jak jinak by taky mohl vypadá ples na zámku. A kde jinde bychom asi měli být?
Tančíme a já jsem v jejich očích někým lepším a hezčím, než si připadám, než jsem. Tančíme spolu a když zvednu ruku, dělá otočky a přitom si stále drží rovná záda. Tak moc bych chtěl nemyslet, stejně jako ona, na nic jiného, než je tanec. Tak moc bych chtěl dokázat být stejně šťastný, stejně bezstarostný, zakletý v jednom okamžiku, kde čas už neběží a přítomnost se stává věčností.
A jak tancujeme, tak ji zvednu do náruče a začnu tančit valčíkový krok. Točíme se a houpeme se spolu, až všichni v sále zůstanou stát s otevřenou pusou a všechno ztichne. A ona vezme mou hlavu do svých dlaní a něžně se ke mně přitiskne.
Je to moje láska, moje vzácnost, můj dárek od Pána Boha, který si nikdy nezasloužím. Je to moje holčička, která si našla v mém srdci nová, dosud neprozkoumaná místa.
A pak dotančíme poprvé, podruhé a ples končí, hudba dohrála a ona běží do své komnaty nahoře ve věži. A já stojím uprostřed našeho obýváku a vím, že tohle je vzácný čas, který nebude trvat věčně.
Nikdy na něj nezapomenu...
Žádné komentáře:
Okomentovat