Letošní podzim přinesl jedno výročí. Nebylo to jen 100 let naší republiky, tolik připomínané a oslavované. A nemyslím ani výročí konce “Velké války”, které se připomínalo červenými vlčími máky v klopě a kvůli kterému jsme navštívili skvělou výstavu v místním muzeu a legionáře s polním táborem před muzeem samotným.
Bylo to něco osobnějšího. Něco, co nás v posledních dekádách ovlivnilo víc než cokoliv jiného. Ano, měli jsme s Ivou kulaté výročí svatby a tak byl tento podzim pro nás obzvlášť nostalgický.
Všechny velké plány na nějaký víkend v Paříži nebo Benátkách jsme nakonec zavrhli, místo toho jsme společně s dětmi strávili v průběhu roku úžasné víkendy v Zadaru a ve Vídni. A dva my jsme se nakonec ještě těšili na naši starou dobrou a v pokročilém podzimu i opuštěnou Šumavu.
Ta nám letos nabídla neuvěřitelnou scenérii a všechno známé a všední proměnila na cizokrajné a nové. Zatímco v celé republice přes noc pršelo, a to včetně všech hor na severu republiky, na Šumavě celou noc vydatně sněžilo a my se na konci října objevili v zimní pohádce. Zatímco Iva spala, potichu jsem vstal, oblékl se a vydal se do té nádhery. Sešel jsem z vyznačené cesty a bořil se do sněhu, dělal fotky a radoval se z každé vteřiny. Větve obalené sněhem se skláněly k zemi, hustě chumelilo, vzduch najednou voněl tou opravdovou zimou a já si připadal podobně, jako když jsme v únoru odjeli do Perského zálivu a během jednoho dne stáli místo zamrzlé Ruzyně na břehu moře v tričku a kraťasech. Jen tady to bylo obráceně. Ještě na konci září jsem se koupal v řece a teď o pár týdnů později jsem stál v krajině plné sněhu. Vypadalo to, jako bychom na náš prodloužený víkend letos neodjeli na Šumavu, ale někam na sever Norska. Po hodině jsem se vrátil na pokoj a Ivanka vstávala a usmívala se, protože už tyhle moje ranní výlety zná. Změnili jsme plány a vydali se známou cestou, která ale ve sněhu působila dobrodružně. Někdy byly naše stopy ty jediné, které v té severské krajině rušily jednolitou sněhovou scenérii.
Ten víkend byl úžasný a já si vždy kladu otázku, jak dlouho sem budeme na naše podzimní “manželská soustředění” ještě jezdit? Kolik času máme? Kolik jistého v nejistém světě nám zbývá? Bude to ještě 20krát, 30krát, bude to příště naposled? A pak tuhle otázku zaplaším s tím, že takhle nemůžu přemýšlet. Nakonec skončím u toho, že sním a doufám vždy v tu nejbližší návštěvu, a o dalších rocích se snažím nepřemýšlet. Sladké časy, vzácné chvíle plné vzájemné důvěry a důvěrností, blízkosti a nadechnutí před hektickým závěrem roku. O tom všem a mnohém dalším byl společný prodloužený víkend na Šumavě...
PS:
Nedokážu se nezmínit o jednom dárku, kterým jsem Ivu překvapil. Přemýšlel jsem, co originálního jí k našemu výročí dát a tak jsem kromě jiného zkusil připravit něco osobnějšího. Vzal jsem starý VHS záznam z naší svatební cesty, dlouhý skoro 2 hodiny, zdigitalizoval ho a sestříhal do 20 minutového klipu. V dnešní rychlé době působí ten dvouhodinový záznam, zachycující snad všechno možné, nekoukatelným dojmem a střih pomohl vyniknout tomu nejdůležitějšímu. Nejdůležitější momenty naší první svatební cesty, první cesta letadlem v našem životě a první cesta, kdy jsme zažili léto uprostřed podzimu. A co se změnilo? Nejen náš vzhled, bylo nám něco málo přes dvacet, ale také ta naivita, kterou může mít jen mladý člověk a ta radost ze všeho nového. Tehdy jsme začali objevovat svět a to objevování nám zachutnalo.
Iva byla dárkem dojatá a já tím pádem taky. Důstojná oslava něčeho, co opravdu v dnešním světě stojí za to slavit. Cítím vděčnost...
Bylo to něco osobnějšího. Něco, co nás v posledních dekádách ovlivnilo víc než cokoliv jiného. Ano, měli jsme s Ivou kulaté výročí svatby a tak byl tento podzim pro nás obzvlášť nostalgický.
Všechny velké plány na nějaký víkend v Paříži nebo Benátkách jsme nakonec zavrhli, místo toho jsme společně s dětmi strávili v průběhu roku úžasné víkendy v Zadaru a ve Vídni. A dva my jsme se nakonec ještě těšili na naši starou dobrou a v pokročilém podzimu i opuštěnou Šumavu.
Ta nám letos nabídla neuvěřitelnou scenérii a všechno známé a všední proměnila na cizokrajné a nové. Zatímco v celé republice přes noc pršelo, a to včetně všech hor na severu republiky, na Šumavě celou noc vydatně sněžilo a my se na konci října objevili v zimní pohádce. Zatímco Iva spala, potichu jsem vstal, oblékl se a vydal se do té nádhery. Sešel jsem z vyznačené cesty a bořil se do sněhu, dělal fotky a radoval se z každé vteřiny. Větve obalené sněhem se skláněly k zemi, hustě chumelilo, vzduch najednou voněl tou opravdovou zimou a já si připadal podobně, jako když jsme v únoru odjeli do Perského zálivu a během jednoho dne stáli místo zamrzlé Ruzyně na břehu moře v tričku a kraťasech. Jen tady to bylo obráceně. Ještě na konci září jsem se koupal v řece a teď o pár týdnů později jsem stál v krajině plné sněhu. Vypadalo to, jako bychom na náš prodloužený víkend letos neodjeli na Šumavu, ale někam na sever Norska. Po hodině jsem se vrátil na pokoj a Ivanka vstávala a usmívala se, protože už tyhle moje ranní výlety zná. Změnili jsme plány a vydali se známou cestou, která ale ve sněhu působila dobrodružně. Někdy byly naše stopy ty jediné, které v té severské krajině rušily jednolitou sněhovou scenérii.
Ten víkend byl úžasný a já si vždy kladu otázku, jak dlouho sem budeme na naše podzimní “manželská soustředění” ještě jezdit? Kolik času máme? Kolik jistého v nejistém světě nám zbývá? Bude to ještě 20krát, 30krát, bude to příště naposled? A pak tuhle otázku zaplaším s tím, že takhle nemůžu přemýšlet. Nakonec skončím u toho, že sním a doufám vždy v tu nejbližší návštěvu, a o dalších rocích se snažím nepřemýšlet. Sladké časy, vzácné chvíle plné vzájemné důvěry a důvěrností, blízkosti a nadechnutí před hektickým závěrem roku. O tom všem a mnohém dalším byl společný prodloužený víkend na Šumavě...
PS:
Nedokážu se nezmínit o jednom dárku, kterým jsem Ivu překvapil. Přemýšlel jsem, co originálního jí k našemu výročí dát a tak jsem kromě jiného zkusil připravit něco osobnějšího. Vzal jsem starý VHS záznam z naší svatební cesty, dlouhý skoro 2 hodiny, zdigitalizoval ho a sestříhal do 20 minutového klipu. V dnešní rychlé době působí ten dvouhodinový záznam, zachycující snad všechno možné, nekoukatelným dojmem a střih pomohl vyniknout tomu nejdůležitějšímu. Nejdůležitější momenty naší první svatební cesty, první cesta letadlem v našem životě a první cesta, kdy jsme zažili léto uprostřed podzimu. A co se změnilo? Nejen náš vzhled, bylo nám něco málo přes dvacet, ale také ta naivita, kterou může mít jen mladý člověk a ta radost ze všeho nového. Tehdy jsme začali objevovat svět a to objevování nám zachutnalo.
Iva byla dárkem dojatá a já tím pádem taky. Důstojná oslava něčeho, co opravdu v dnešním světě stojí za to slavit. Cítím vděčnost...
Žádné komentáře:
Okomentovat