Vlastně už ani nevím, zda jsem o tom tady někdy psal, ale můj hudební vkus byl od malička formován dvěma naprosto odlišnými hudebními žánry a směry. Když se dnes mluví o neuvěřitelné schopnosti služby Spotify namíchat vám podle dlouhodobé historie vašeho přehrávání neuvěřitelný mix toho, co by se vám mohlo líbit, u mě to nefunguje. Výsledný doporučený playlist připomíná výběr šílence. Já se svým hudebním vkusem problém nemám, protože samozřejmě neposlouchám všechny možné hudební styly dohromady za sebou, ale střídám je podle nálady, doby poslechu a místa poslechu. Mám totiž určité skladatele, interprety, hudební skupiny a hudební žánry, které poslouchám jen někdy a někde. Jestli mám na něco dobrou paměť, pak je to hudba. Pamatuji si totiž většinu toho, co jsem kdy poslouchal, včetně prostředí, atmosféry a emocí. Často říkám, že bych trochu rád v tomto směru ubral a přidal si paměť v praktičtějších směrech, ale takhle to nefunguje. :-)
Moje dětství bylo ovlivněno dvěma směry, jedním byl tradiční český folk a country. Zpívání u ohně, kytary, kruh lidí, vyprávění a hvězdné nebe nade mnou. Jak moc je mi tenhle svět pořád blízký! Od této hudby jsem se dál dostal k hudebním stylům založeným na silné kytaře. Indie muzika, britský kytarový rock a tak dále. A na druhé straně mé osudové setkání na konci osmdesátých let s deskou Depeche Mode znamenalo srážku s jiným světem. Odtud radost z elektronické muziky a taneční hudby. Nevím, jak k tomu došlo, ale své oblíbence mám například i v RnB. Raduji se také z některého druhu jazzu nebo vážné hudby, kterou postupně objevuji a vím, že i zde mám před sebou celý vesmír, který nikdy neobjevím celý.
Služby jako Spotify, Google Play Music nebo Apple Music jsou pro mě fantastickou příležitostí poslouchat cokoliv napříč všemi hudebními směry a dekádami. Pouštím si staré písně připomínající mi některé etapy a okamžiky mého života, objevuji nové skupiny a interprety, nové hudební směry, které kombinují staré s novým a kdybych neměl jiné povinnosti, žil bych v tomhle světě melodických linek a harmonií více, než by bylo zdravé.
I tak se moje poslouchání stává každodenní součástí mého života. Není den, kdy bych něco neposlouchal. Když pracuji a dělám nějakou rutinější práci, když jdu na oběd, když jedu v autě, když sekám trávu na zahradě, prostě když mám čas. No a když se k tomu přidá možnost poslouchat nejen publicistiku Českého rozhlasu Plus, audia Respektu, pořadů ČT nebo přednášky na Youtube, ale dokonce i předčítání jakýchkoliv knížek nahraných do telefonu čím dál tím lepším hlasovým asistentem, neexistuje, abych neměl sluchátka stále při sobě.
Když se ohlédnu za svým článkem, začnu pochybovat, proč ho vlastně píšu. Vždyť tohle je obyčejné a normální pro velkou část lidí. Ale pak se podívám na několik hudebních zážitků z několika málo posledních dní a uvědomuji si, že to asi úplně normální není. V hudbě, která byla použita při sobotním nástupu tanečních párů ve Stardance na ČT jsem poznal a později si poslechl skvělého Santanu a jeho Oye Como Va z roku 1970. V neděli jsem zažil skvělý koncert Melody makers a jejich profesionálního podání Rapsodie v modrém George Gershwina. Tento týden jsem po letech objevil a znovu poslouchal Brahmsovu symfonii č. 3 F dur, opus 90 a včera si vychutnal v kině jedinečný dokument mých oblíbených Coldplay “A Head Full Of Dreams”. A to nemluvím o včerejší vlastní odpolední zkoušce naší nadšené hudební skupiny, se kterou se dvakrát týdně scházíme.
No řekněte, je tohle normální? :-)
Moje dětství bylo ovlivněno dvěma směry, jedním byl tradiční český folk a country. Zpívání u ohně, kytary, kruh lidí, vyprávění a hvězdné nebe nade mnou. Jak moc je mi tenhle svět pořád blízký! Od této hudby jsem se dál dostal k hudebním stylům založeným na silné kytaře. Indie muzika, britský kytarový rock a tak dále. A na druhé straně mé osudové setkání na konci osmdesátých let s deskou Depeche Mode znamenalo srážku s jiným světem. Odtud radost z elektronické muziky a taneční hudby. Nevím, jak k tomu došlo, ale své oblíbence mám například i v RnB. Raduji se také z některého druhu jazzu nebo vážné hudby, kterou postupně objevuji a vím, že i zde mám před sebou celý vesmír, který nikdy neobjevím celý.
Služby jako Spotify, Google Play Music nebo Apple Music jsou pro mě fantastickou příležitostí poslouchat cokoliv napříč všemi hudebními směry a dekádami. Pouštím si staré písně připomínající mi některé etapy a okamžiky mého života, objevuji nové skupiny a interprety, nové hudební směry, které kombinují staré s novým a kdybych neměl jiné povinnosti, žil bych v tomhle světě melodických linek a harmonií více, než by bylo zdravé.
I tak se moje poslouchání stává každodenní součástí mého života. Není den, kdy bych něco neposlouchal. Když pracuji a dělám nějakou rutinější práci, když jdu na oběd, když jedu v autě, když sekám trávu na zahradě, prostě když mám čas. No a když se k tomu přidá možnost poslouchat nejen publicistiku Českého rozhlasu Plus, audia Respektu, pořadů ČT nebo přednášky na Youtube, ale dokonce i předčítání jakýchkoliv knížek nahraných do telefonu čím dál tím lepším hlasovým asistentem, neexistuje, abych neměl sluchátka stále při sobě.
Když se ohlédnu za svým článkem, začnu pochybovat, proč ho vlastně píšu. Vždyť tohle je obyčejné a normální pro velkou část lidí. Ale pak se podívám na několik hudebních zážitků z několika málo posledních dní a uvědomuji si, že to asi úplně normální není. V hudbě, která byla použita při sobotním nástupu tanečních párů ve Stardance na ČT jsem poznal a později si poslechl skvělého Santanu a jeho Oye Como Va z roku 1970. V neděli jsem zažil skvělý koncert Melody makers a jejich profesionálního podání Rapsodie v modrém George Gershwina. Tento týden jsem po letech objevil a znovu poslouchal Brahmsovu symfonii č. 3 F dur, opus 90 a včera si vychutnal v kině jedinečný dokument mých oblíbených Coldplay “A Head Full Of Dreams”. A to nemluvím o včerejší vlastní odpolední zkoušce naší nadšené hudební skupiny, se kterou se dvakrát týdně scházíme.
No řekněte, je tohle normální? :-)
1 komentář:
Normální to je, i když možná trochu nadprůměrné.
Prokázaným faktem ovšem je, že slábnutí sluchu ve stáří nastupuje v čím dál tím ranějším věku. Je to taková malá daň "moderní době". Ale o poslouchání hudby při jízdě autem bych se moc nezmiňoval, mohl by se toho chytit nějaký bezpečák:-).
Pavel V.
Okomentovat