V naší minulosti je spoustu známých tváří, které teď nevídáme často nebo nevídáme vůbec. S jedním z nich si už deset - patnáct let vyměňujeme vánoční přání a uchováváme vzpomínky na dobu, kdy nám bylo dvacet. Mezitím se odstěhoval do Krušných hor a postavil tam apartmánový dům. A tak v posledních letech k vánočnímu přání připojoval pozvání, abychom někdy přijeli. “Ano, moc děkujeme, někdy rádi přijedeme…” je věta, která se dá přeložit mnoha způsoby a v našem případě to znamenalo, že jsme se k tomu nakonec nikdy nedostali.
Až v září jsem tohoto kamaráda nečekaně potkal ve svém městě a měl možnost s ním povídat a strávit pár hodin času. Když jsme se loučili, říkal mi, abychom se ozvali, naplánovali termín a přijeli. A pak běžely týdny a nic se nestalo. Až jsem tohoto kamaráda opět nečekaně potkal v Praze. Stáli jsme před sebou a smáli se na sebe a já věděl, že tohle není náhoda a že se tentokrát ozveme.
A tak jsme se v druhém “vánočním” týdnů sbalili a vydali se na Boží Dar, klenot Krušných hor. Nejmenší a nejvýše položené město v České republice působí trochu neskutečným dojmem, který bychom v naší rodině nazvali “dubajským”. Uprostřed drsné krajiny a okolních obcí působících spíše depresivním dojmem, plných rozpadlých a oprýskaných domů, stojí udržované městečko mající přes 200 obyvatel, s vlastním policistou, poštou, obchodem a spoustou turistů.
Po trochu strastiplné cestě plné námrazy a sněžení jsme dorazili a byli srdečně přivítáni. On byl vlastně celý ten pobyt takový srdečný. Bydleli jsme v krásném apartmánu, který byl v části pro jejich rodinu, ne v části pro hosty. Naše děti se rychle adaptovaly na jejich děti a my si zase měli u velkého stolu z masivního dřeva dlouho do noci o čem povídat. Za těch let se toho událo tak moc.
Jeden den jsme věnovali lyžování, protože okolí nabízí opravdu hodně lyžařských možností. Počasí bylo ale náročné, takže po počáteční radosti nad dobrými sněhovými podmínkami se lyžování společně s měnícím počasí změnilo v boj. Nakonec jsme skončili ve vyhřáté a útulné hospůdce, která nás zachránila před mrazem a větrem a do které jsme doslova utekli. Druhý den byl takový nečas, že celý lyžařský areál musel být uzavřen. Nám to ale nějak zásadně nevadilo, jeli jsme spíše na návštěvu než na lyže. A díky velkorysosti našich hostitelů jsme si nakonec mohli užívat třeba i sauny nebo vířivky. A tak Iva s dětmi běhala ze sauny do sněhu, Míša do sněhu házel salta a já, který nemám od doktorů saunu doporučenou, jsem si užíval vířivku a dobrou knížku k tomu.
Nechtělo se nám domů, ale náš pobyt se spolu s vánočními prázdninami chýlil ke konci a nedalo se nic dělat. Neděle dopoledne se nakonec ještě změnila v malé sněhové dobrodružství, kdy jsme si nebyli jistí, zda vůbec dokážeme odjet, a to navzdory tomu, že jsme měli sněhové řetězy, půjčené od kamaráda na poslední chvíli, jen tak pro jistotu. Pocit z Božího Daru jako neskutečného místa ještě podpořilo to, že stačilo sjet dva nebo tři kilometry dolů z hřebenu hor a zbytek cesty jsme už jeli po suchých silnicích bez sněhu.
Prostě pohádkové místo s tajuplným počasím a vlastně i pohádkovými kamarády, které moc rádi zase uvidíme...
Až v září jsem tohoto kamaráda nečekaně potkal ve svém městě a měl možnost s ním povídat a strávit pár hodin času. Když jsme se loučili, říkal mi, abychom se ozvali, naplánovali termín a přijeli. A pak běžely týdny a nic se nestalo. Až jsem tohoto kamaráda opět nečekaně potkal v Praze. Stáli jsme před sebou a smáli se na sebe a já věděl, že tohle není náhoda a že se tentokrát ozveme.
A tak jsme se v druhém “vánočním” týdnů sbalili a vydali se na Boží Dar, klenot Krušných hor. Nejmenší a nejvýše položené město v České republice působí trochu neskutečným dojmem, který bychom v naší rodině nazvali “dubajským”. Uprostřed drsné krajiny a okolních obcí působících spíše depresivním dojmem, plných rozpadlých a oprýskaných domů, stojí udržované městečko mající přes 200 obyvatel, s vlastním policistou, poštou, obchodem a spoustou turistů.
Po trochu strastiplné cestě plné námrazy a sněžení jsme dorazili a byli srdečně přivítáni. On byl vlastně celý ten pobyt takový srdečný. Bydleli jsme v krásném apartmánu, který byl v části pro jejich rodinu, ne v části pro hosty. Naše děti se rychle adaptovaly na jejich děti a my si zase měli u velkého stolu z masivního dřeva dlouho do noci o čem povídat. Za těch let se toho událo tak moc.
Jeden den jsme věnovali lyžování, protože okolí nabízí opravdu hodně lyžařských možností. Počasí bylo ale náročné, takže po počáteční radosti nad dobrými sněhovými podmínkami se lyžování společně s měnícím počasí změnilo v boj. Nakonec jsme skončili ve vyhřáté a útulné hospůdce, která nás zachránila před mrazem a větrem a do které jsme doslova utekli. Druhý den byl takový nečas, že celý lyžařský areál musel být uzavřen. Nám to ale nějak zásadně nevadilo, jeli jsme spíše na návštěvu než na lyže. A díky velkorysosti našich hostitelů jsme si nakonec mohli užívat třeba i sauny nebo vířivky. A tak Iva s dětmi běhala ze sauny do sněhu, Míša do sněhu házel salta a já, který nemám od doktorů saunu doporučenou, jsem si užíval vířivku a dobrou knížku k tomu.
Nechtělo se nám domů, ale náš pobyt se spolu s vánočními prázdninami chýlil ke konci a nedalo se nic dělat. Neděle dopoledne se nakonec ještě změnila v malé sněhové dobrodružství, kdy jsme si nebyli jistí, zda vůbec dokážeme odjet, a to navzdory tomu, že jsme měli sněhové řetězy, půjčené od kamaráda na poslední chvíli, jen tak pro jistotu. Pocit z Božího Daru jako neskutečného místa ještě podpořilo to, že stačilo sjet dva nebo tři kilometry dolů z hřebenu hor a zbytek cesty jsme už jeli po suchých silnicích bez sněhu.
Prostě pohádkové místo s tajuplným počasím a vlastně i pohádkovými kamarády, které moc rádi zase uvidíme...
Žádné komentáře:
Okomentovat