Sedíme na zapadlé chatičce, v kamnech praská oheň a venku drobně mrholí. A to nejzajímavější je, že jsme jen pár kilometrů od Plešného jezera, jednoho z krásných míst milované Šumavy. Jako každý rok, i letos se vypravujeme sami bez dětí do podzimní listopadové a opuštěné Šumavy. Z nejrůznějších důvodů jsme zvolili po mnoha letech jinou variantu pobytu. A musíme upřímně říct, že to není horší. Je to prostě jiné, hezky jiné. Děti měly o víkendu akci se skauty, proto se to hodilo, být tu zrovna teď.
Po dětech se mi stýská, a vím, že stýskat bude už po celý život, protože postupně nacházejí radost ve své samostatnosti a já se musím hlídat, abych je nechal. A tak se utíkám k tobě, moje polovino, polovino mého srdce. A ty zase utíkáš ke mně, takže se vždy někde na cestě mezi sebou sejdeme.
Přijeli jsme hodně pozdě, déle než bylo rozumné, v chatě přes 4 stupně a já topil celou noc, aby nám nebyla zima, ale hlavně, aby bylo teplo Ivě, protože na Šumavu dorazila se zablokovanýma zády, přijeli jsme sem navzdory mému návrhu celou akci odvolat a zůstat v teple domova. Ráno vlhké, mokré, listopadové, tak jak jsme podle předpovědí čekali. Proto jsme dopoledne ještě zůstali v teple a vyrazili na 3 hodinový výšlap po osvědčené trase v okolí, z poloviny mimo turistické trasy. Několikrát nás zachytil silnější déšť, ale to nebylo nic, co by nám zkazilo radost, že jsme zase konečně tady. Už jsme se sem opravdu těšili…
Druhý den jsme se dostali z německé strany na hřebeny, což je naprosto dechberoucí podívaná. Třístoličník, Trojmezná, Plechý a dál až na Srmčinu, to je prostě zážitek. My jsme neušli tolik, ale tady ani tolik chodit nemusíte, prostě se jen díváte kolem sebe a to celé nasáváte. Věděli jsme, že předpověď je nadějná, nemá pršet a doufali jsme, že ty vrcholy nebudou celé v mracích. Ale že bude nakonec sluníčko, že se budou moct dělat skvělé fotky, že se v závětří budeme vyhřívat na slunci, to jsme netušili.
A je tu zase ten okamžik. Po nějaké době prožívám zase okamžik, kdy cítím, že žiju. Víš, takový ten pocit radosti, který se dere odněkud z hloubky ven a já mám najednou chuť se smát, nebo běžet nebo křičet, nebo tě obejmout, i když křičíš, abych si dal pozor, protože tě bolí záda. :-)
Přímo na Třístoličníku je horská restaurace, kamenná, ošlehaná, s usměvavou a příjemnou obsluhou, která vám dokonce přinese český jídelní lístek a nabídne platbu i v korunách. Určitě zkuste tamní specialitu Kaiserschmarrn, česky Trhanec. Babička mi ho dělala v dětství, ale tady je vyladěný k dokonalosti.
A pak zase cesta zpět na chatu, tou krásnou krajinou plnou podzimních barev a mlhy vznášející se různě po krajině. A rozsvítit světýlka a svíčky, které jsme si s sebou přivezli, roztopit opět kamna, postavit vodu na čaj a otevřít si knížku. Jak dlouho bychom museli tohle opakovaně prožívat, aby nás to přestalo bavit? Bylo by to skvělé to někdy vyzkoušet...
Další den je pracovní a my jsme si vzali jeden den dovolené, vydáváme se na další procházku po okolí, ale myšlenkami jsme stále častěji u našich povinností, v našich pracích. Dá nám čím dál tím větší práci nepracovat v hlavě. Snažíme se.
Máme radost, že máme dovolenou, a tak nahlas přemýšlíme a hrajeme si s myšlenkou, že se už nevrátíme. Že děti za námi přijedou s batůžkama. Že budou chodit do školy tady, a já budu dělat v lese. Že už prostě zůstaneme tady. Nevrátíme se, prodáme věci a budem žít jednudušší a klidnější život. Říkáme to, protože víme, že nás čeká velmi náročná část roku, a že už do Vánoc nebudou žádné volné dny. Říkáme to, protože si potřebujeme uvědomit, že máme možnost, byť sebevíce těžkou, dělat to všechno jinak. A je potřeba se zastavit se a říct si, zda je tohle to, co chceme.
Zatím odpovídáme, že ano, a tak se odpoledne sbalíme a odjíždíme vstříc všem výzvám, které nás v následujících týdnech čekají…
Po dětech se mi stýská, a vím, že stýskat bude už po celý život, protože postupně nacházejí radost ve své samostatnosti a já se musím hlídat, abych je nechal. A tak se utíkám k tobě, moje polovino, polovino mého srdce. A ty zase utíkáš ke mně, takže se vždy někde na cestě mezi sebou sejdeme.
Přijeli jsme hodně pozdě, déle než bylo rozumné, v chatě přes 4 stupně a já topil celou noc, aby nám nebyla zima, ale hlavně, aby bylo teplo Ivě, protože na Šumavu dorazila se zablokovanýma zády, přijeli jsme sem navzdory mému návrhu celou akci odvolat a zůstat v teple domova. Ráno vlhké, mokré, listopadové, tak jak jsme podle předpovědí čekali. Proto jsme dopoledne ještě zůstali v teple a vyrazili na 3 hodinový výšlap po osvědčené trase v okolí, z poloviny mimo turistické trasy. Několikrát nás zachytil silnější déšť, ale to nebylo nic, co by nám zkazilo radost, že jsme zase konečně tady. Už jsme se sem opravdu těšili…
Druhý den jsme se dostali z německé strany na hřebeny, což je naprosto dechberoucí podívaná. Třístoličník, Trojmezná, Plechý a dál až na Srmčinu, to je prostě zážitek. My jsme neušli tolik, ale tady ani tolik chodit nemusíte, prostě se jen díváte kolem sebe a to celé nasáváte. Věděli jsme, že předpověď je nadějná, nemá pršet a doufali jsme, že ty vrcholy nebudou celé v mracích. Ale že bude nakonec sluníčko, že se budou moct dělat skvělé fotky, že se v závětří budeme vyhřívat na slunci, to jsme netušili.
A je tu zase ten okamžik. Po nějaké době prožívám zase okamžik, kdy cítím, že žiju. Víš, takový ten pocit radosti, který se dere odněkud z hloubky ven a já mám najednou chuť se smát, nebo běžet nebo křičet, nebo tě obejmout, i když křičíš, abych si dal pozor, protože tě bolí záda. :-)
Přímo na Třístoličníku je horská restaurace, kamenná, ošlehaná, s usměvavou a příjemnou obsluhou, která vám dokonce přinese český jídelní lístek a nabídne platbu i v korunách. Určitě zkuste tamní specialitu Kaiserschmarrn, česky Trhanec. Babička mi ho dělala v dětství, ale tady je vyladěný k dokonalosti.
A pak zase cesta zpět na chatu, tou krásnou krajinou plnou podzimních barev a mlhy vznášející se různě po krajině. A rozsvítit světýlka a svíčky, které jsme si s sebou přivezli, roztopit opět kamna, postavit vodu na čaj a otevřít si knížku. Jak dlouho bychom museli tohle opakovaně prožívat, aby nás to přestalo bavit? Bylo by to skvělé to někdy vyzkoušet...
Další den je pracovní a my jsme si vzali jeden den dovolené, vydáváme se na další procházku po okolí, ale myšlenkami jsme stále častěji u našich povinností, v našich pracích. Dá nám čím dál tím větší práci nepracovat v hlavě. Snažíme se.
Máme radost, že máme dovolenou, a tak nahlas přemýšlíme a hrajeme si s myšlenkou, že se už nevrátíme. Že děti za námi přijedou s batůžkama. Že budou chodit do školy tady, a já budu dělat v lese. Že už prostě zůstaneme tady. Nevrátíme se, prodáme věci a budem žít jednudušší a klidnější život. Říkáme to, protože víme, že nás čeká velmi náročná část roku, a že už do Vánoc nebudou žádné volné dny. Říkáme to, protože si potřebujeme uvědomit, že máme možnost, byť sebevíce těžkou, dělat to všechno jinak. A je potřeba se zastavit se a říct si, zda je tohle to, co chceme.
Zatím odpovídáme, že ano, a tak se odpoledne sbalíme a odjíždíme vstříc všem výzvám, které nás v následujících týdnech čekají…
Žádné komentáře:
Okomentovat