Když se podívám na zápis z minulého měsíce, kde píšu o tom, jak teploty dosahují 20 stupňů, a přes ranní mrazíky je stále teplo, a tak si užíváme babího léta. No, a když bych chtěl charakterizovat říjen letošního roku, pak bych mohl napsat to samé, jen vynechat ty mrazíky :-). Uplynulý týden se přepisovaly historické tabulky a o tom, že se naše planeta otepluje, není vůbec sporu. Jen to oteplování v říjnu je příjemnější než třeba v létě. Poslední dny tohoto divného pozdního babího léta jsme strávili na naší milované chatičce, kam nemáme moc čas jezdit, ale kdykoliv sem přijedeme, pak nechceme odjet. Včera bylo 27. října a rekordní teplota z celé republiky byla naměřena vedle naší čtvrti a dosahoval skoro 24 stupňů. Včera jsem si máčel nohy v řece a lidé jezdili na kolech v tričkách a za 14 dní má přijet Martin na bílém koni a podle pranostiky má sněžit. No a za měsíc začínají vánoční trhy na budějckém náměstí a tak je vidět, že letošní teplo je opravdu výjimečné.
Díky Ivy práci jsme docela často v Praze. Jenom za minulý měsíc dvakrát. Když to bylo poprvé, tak jsme Ivu s dětmi odvezli na nějaké školení na okraji Prahy a strávili několik hodin spolu. Ptal jsem se dětí, kam by se chtěly podívat a nabídl jim několik možností, z nichž zvítězila ta nejprostší, prostě se jen tak potloukat v centru a nic moc neplánovat. Jak už je letos zvykem, bylo kolem 23 stupňů, Verunka se s radostí projela metrem, vystoupili jsme na Václaváku a podívali se na nově opravené muzeum, sešli dolů a koupili cestou Míšovi dárek k svátku, co jiného než další díly anime komiksu, a stavěli se v dalším z pevně daných bodů výletu - v největším hračkářství v republice - Hamleys. Tam dětem a tedy i mně oči přecházely. A pak šli přes přecpaný Staromák a ještě přecpanější Karlův most na kampu, kde jsem si lehnul do trávy. A to pro mě byl nakonec ten nejhezčí moment. Sluníčko, větve s pomalu žloutnoucími listy nade mnou a pokoj ve mně, :-) Verunka kolem nás dělala hvězdy a vše se zdálo být krásné. Tedy krásné, ale ne dokonalé. To bylo, až když jsme si vyzvedli Ivanku a ještě se prošli hradními zahradami, snažili se přitom nemyslet, jaká ostudná parta tam v současnosti sedí, a kochali se výhledem na Petřín ze Starbucks kavárny, která se hned vedle hradu zjevila jako přízrak.
Podruhé už bez dětí, odvezl jsem Ivanku a měl celý den volno a ještě k tomu v Praze. Mít celý den volno “pro sebe” je situace, kterou jsem ve svém životě v posledních dekádách mockrát nezažil. A protože jsem člověk společenský, naplnil jsem čas dvěmi návštěvami a měl čas být s lidmi, se kterými je mi dobře, a vypadá to, že jim je dobře i se mnou. Chyběla nám Iva, ale museli se spokojit alespoň se mnou. V obou případech patří mezi ten typ přátel, se kterými i když se dlouho nevidíte, tak ihned navážete tam, kde jste skončili. Žádné oťukávání, není proč se oťukávat, když máme jen málo času a kdoví, kdy se zase uvidíme.
Závěr října jsme strávili na naší chatě. Konečně jsme se tam zase dostali. Byla tam práce, která měla být udělána, ale celý pobyt nebyl naštěstí jen o práci. Té jsme věnovali jen jeden den a zvlášť se dřevem mi Míša moc pomohl, a ostatní čas byl na nás a pro nás. Celá rodina, každý má svůj svět, ale dohromady žíjeme v jednom vesmíru. Spoustu čtení, procházek po blízkém i vzdálenějším okolí, návštěva rodičů pěšky do vedlejší vesnice, společné sledování filmů a spousta dalšího. Dva večery po sobě jsme dělali ohýnek, grilovali a zpívali s kytarou, vše navzdory tomu nočnímu chladu. Vlastně jsme se loučili s létem, a myslím tím i tím babím, i když jsme to nikdo nahlas neřekl. V půlce prodlouženého víkendu se počasí zlomilo a teploty přes den spadly o patnáct stupňů dolů. Do toho se změnil čas z letního na zimní a všechno do sebe tak nějak zapadlo. Ano, jsme smíření s tím, že přichází zima, jsme smíření alespoň s něčím z řádu věcí přirozených.
Zimo, vítej…
Díky Ivy práci jsme docela často v Praze. Jenom za minulý měsíc dvakrát. Když to bylo poprvé, tak jsme Ivu s dětmi odvezli na nějaké školení na okraji Prahy a strávili několik hodin spolu. Ptal jsem se dětí, kam by se chtěly podívat a nabídl jim několik možností, z nichž zvítězila ta nejprostší, prostě se jen tak potloukat v centru a nic moc neplánovat. Jak už je letos zvykem, bylo kolem 23 stupňů, Verunka se s radostí projela metrem, vystoupili jsme na Václaváku a podívali se na nově opravené muzeum, sešli dolů a koupili cestou Míšovi dárek k svátku, co jiného než další díly anime komiksu, a stavěli se v dalším z pevně daných bodů výletu - v největším hračkářství v republice - Hamleys. Tam dětem a tedy i mně oči přecházely. A pak šli přes přecpaný Staromák a ještě přecpanější Karlův most na kampu, kde jsem si lehnul do trávy. A to pro mě byl nakonec ten nejhezčí moment. Sluníčko, větve s pomalu žloutnoucími listy nade mnou a pokoj ve mně, :-) Verunka kolem nás dělala hvězdy a vše se zdálo být krásné. Tedy krásné, ale ne dokonalé. To bylo, až když jsme si vyzvedli Ivanku a ještě se prošli hradními zahradami, snažili se přitom nemyslet, jaká ostudná parta tam v současnosti sedí, a kochali se výhledem na Petřín ze Starbucks kavárny, která se hned vedle hradu zjevila jako přízrak.
Podruhé už bez dětí, odvezl jsem Ivanku a měl celý den volno a ještě k tomu v Praze. Mít celý den volno “pro sebe” je situace, kterou jsem ve svém životě v posledních dekádách mockrát nezažil. A protože jsem člověk společenský, naplnil jsem čas dvěmi návštěvami a měl čas být s lidmi, se kterými je mi dobře, a vypadá to, že jim je dobře i se mnou. Chyběla nám Iva, ale museli se spokojit alespoň se mnou. V obou případech patří mezi ten typ přátel, se kterými i když se dlouho nevidíte, tak ihned navážete tam, kde jste skončili. Žádné oťukávání, není proč se oťukávat, když máme jen málo času a kdoví, kdy se zase uvidíme.
Závěr října jsme strávili na naší chatě. Konečně jsme se tam zase dostali. Byla tam práce, která měla být udělána, ale celý pobyt nebyl naštěstí jen o práci. Té jsme věnovali jen jeden den a zvlášť se dřevem mi Míša moc pomohl, a ostatní čas byl na nás a pro nás. Celá rodina, každý má svůj svět, ale dohromady žíjeme v jednom vesmíru. Spoustu čtení, procházek po blízkém i vzdálenějším okolí, návštěva rodičů pěšky do vedlejší vesnice, společné sledování filmů a spousta dalšího. Dva večery po sobě jsme dělali ohýnek, grilovali a zpívali s kytarou, vše navzdory tomu nočnímu chladu. Vlastně jsme se loučili s létem, a myslím tím i tím babím, i když jsme to nikdo nahlas neřekl. V půlce prodlouženého víkendu se počasí zlomilo a teploty přes den spadly o patnáct stupňů dolů. Do toho se změnil čas z letního na zimní a všechno do sebe tak nějak zapadlo. Ano, jsme smíření s tím, že přichází zima, jsme smíření alespoň s něčím z řádu věcí přirozených.
Zimo, vítej…
1 komentář:
The object of the game is to have your cards whole 21 or as near to 21 as potential without going over. Everyone plays in opposition to the vendor who begins the sport by dealing every player two cards and the house one card face-up and one SM카지노 card face-down. If the first two cards may be} dealt whole 21, you have have} a blackjack. During the following 12 months, he wired seven-figure sums to varied casinos and did the betting. Sun did the edge-sorting of the cards and tipped off Ivey whether or not to wager on banker or player.
Okomentovat