Sedím v jednom rohu našeho domu, schovaný před světem, schovaný před sebou a snažím se nemyslet na budoucnost. Za okny probíhá život rychleji, než jak probíhá ve mně a já se cítím se vším tím venku tak trochu nekompatibilní. Už jako dítě jsem si v mnoha případech připadal nekompatibilní s těmi kolem mě, vždy jsem si hledal ten svůj roh, kde jsem měl krytá záda a před sebou ty, kteří ke mně měli nějak přirozeně blízko a já měl blízko k nim.
Pomalu se stmívá, dům je tichý a sem tam zapraská dřevo, které hoří v krbu. Zapaluji svíčky a rozsvěcuji světýlka, která máme všude po domě. To je můj listopadový rituál, který se teď přenesl do adventní doby s ještě větší intenzitou. Světýlka mi připomínají teplo slunce, které mi teď chybí. Připomínají mi záblesky dobra v srdcích lidí, připomínají mi zázrak života, ten zázrak, když světlo zazáří v temnotě jakkoliv veliké a vždy ji změní, v šero, kde už není temnota jasným vítězem.
Zapaluji je ráno a večer, jako ti dávní chlapíci z minulého století, kteří rozsvěcovali ve městech plynové lampy. S pravidelnou jistotou se objevili v šeru a mlze, která se na město začala snášet a přivedli město opět k životu. Někdy ráno rozsvěcuji už kolem šesté, někdy kolem páté, někdy i dříve. Vysoké dávky syntetických kortikoidů zaplavily moje tělo s cílem zablokovat autoimunitní reakci mého těla a jeden z téměř okamžitých dopadů je nespavost. A tak někdy celou noc doslova prožívám jako proces, zážitek zkresleného vnímání času a vlastních pocitů. Noci se někdy stávají výletem do krajin stínů, ve kterých se snažím neztratit a vždy se k ránu vrátit k těm, kteří spí nahoře v ložnicích ve svých postelích a jejich bijící srdce jsou důvodem, proč tak miluju život…
.
.
.
Před dvěma týdny jsem se konečně dostal na vyšetření střev, absolvované už mnohokrát, tentokrát však s neklidem a podezřením, že to nemusí dopadnout tak dobře, jak bych si přál. Výsledky ukázaly ložiska zánětu a je jen otázkou času, než se zánět začne šířit do celého těla a vyčerpávat všechno, co vyčerpat dokáže. Proto jsem doma, proto jsem zpomalil, abych zabránil ještě větší škodě. Nepřišel jsem včas, ale nepřišel jsem pozdě. Snad bude všechno zase v pořádku, alespoň na pár let, alespoň na pár měsíců, protože mám plány a energii na několik životů.
Pomalu se stmívá, dům je tichý a sem tam zapraská dřevo, které hoří v krbu. Zapaluji svíčky a rozsvěcuji světýlka, která máme všude po domě. To je můj listopadový rituál, který se teď přenesl do adventní doby s ještě větší intenzitou. Světýlka mi připomínají teplo slunce, které mi teď chybí. Připomínají mi záblesky dobra v srdcích lidí, připomínají mi zázrak života, ten zázrak, když světlo zazáří v temnotě jakkoliv veliké a vždy ji změní, v šero, kde už není temnota jasným vítězem.
Zapaluji je ráno a večer, jako ti dávní chlapíci z minulého století, kteří rozsvěcovali ve městech plynové lampy. S pravidelnou jistotou se objevili v šeru a mlze, která se na město začala snášet a přivedli město opět k životu. Někdy ráno rozsvěcuji už kolem šesté, někdy kolem páté, někdy i dříve. Vysoké dávky syntetických kortikoidů zaplavily moje tělo s cílem zablokovat autoimunitní reakci mého těla a jeden z téměř okamžitých dopadů je nespavost. A tak někdy celou noc doslova prožívám jako proces, zážitek zkresleného vnímání času a vlastních pocitů. Noci se někdy stávají výletem do krajin stínů, ve kterých se snažím neztratit a vždy se k ránu vrátit k těm, kteří spí nahoře v ložnicích ve svých postelích a jejich bijící srdce jsou důvodem, proč tak miluju život…
.
.
.
Před dvěma týdny jsem se konečně dostal na vyšetření střev, absolvované už mnohokrát, tentokrát však s neklidem a podezřením, že to nemusí dopadnout tak dobře, jak bych si přál. Výsledky ukázaly ložiska zánětu a je jen otázkou času, než se zánět začne šířit do celého těla a vyčerpávat všechno, co vyčerpat dokáže. Proto jsem doma, proto jsem zpomalil, abych zabránil ještě větší škodě. Nepřišel jsem včas, ale nepřišel jsem pozdě. Snad bude všechno zase v pořádku, alespoň na pár let, alespoň na pár měsíců, protože mám plány a energii na několik životů.
Žádné komentáře:
Okomentovat