Psáno 23. 12. 2019
Dny a týdny pomalu utíkají a já jsem stále doma ve svém světě, ve své bublině, ze které vycházím jen příležitostně a do které se zase s úlevou vracím.
Mám své rituály, které se vytvořily během několika dní, některé jsou skvělé, jiné méně. Třeba ten, když ráno jdu vzbudit děti, pro které mám dole vše připravené na snídani. Najednou je to jiné, protože já sám nechvátám do práce (kde ostatně často v tuto dobu už dávno bývám). A tak rozsvítím jen ta ambientní světla na schodišti a vezmu potichu za kliku od pokoje. K Verunce vlezu do postele a ona se přitulí jako kočička, hladím ji po vlasech a vím, že tohle je za odměnu, tohle je přednost, která teď je a za pár dnů, týdnů už nebude. Míšu taky pohladím, ale tam už se netulíme, tady je to už záležitost dvou chlapů a základní mužské důstojnosti :-).
Jiný rituál, ten méně příjemný je zase ten, ve kterém do sebe hážu prášky, kterých je tolik, že na to mám takové ty důchodcovské krabičky se šuplíčky rozdělené podle dnů v týdnů a podle denní doby - ráno, poledne a večer. Jednou za týden přijde chvíle, kdy jsou ty krabičky prázdné. A já si musím sednout, promyslet to, vzít si na některé prášky nůž nebo takový porcovač, který je dokáže rozdělit a postupně všechny krabičky naplnit. Pokaždé se pozastavuji nad tím, že celý týden je už pryč. Je to takové moje malé memento.
Další z rituálů je moje ranní vstávání a rozsvěcování světel, ale o tom jsem psal už v minulé zápisu do blogu. O čem jsem ale nepsal, jsou mé noci, které teď kvůli vysokým dávkám prášků prožívám jinak. Kolem druhé nebo třetí hodiny vstanu a jdu z ložnice dolů do obýváku, kde mám dočasnou matraci, notebook, televizi a knížky. Většinou se snažím moc neprocitnout, lehnu si a začnu poslouchat nějakou zajímavou přednášku nebo zamyšlení, něco pozitivního, něco inspirativního, a po nějaké době většinou usnu. Kolem 4 nebo 5 hodiny ranní vstávám, jdu psát na notebook, nebo se dívat na seriál, nebo si číst. A po hodině nebo dvou v případě víkendu, kdy děti nevstávají do školy, si jdu zase třeba na půl hodiny nebo hodinu lehnout a spát. Takhle to probíhá skoro každou noc a ráno, jen čas se tu a tam mění a posunuje dopředu či dozadu.
Někdy ráno sleduji, jak se východ barví červánky, nebo jak se postupně celé nebe projasňuje. Jindy se světla v okolí rozostřují pod náporem ranní mlhy. Počasí je poslední dva týdny extrémně teplé, většinou padá rekord za rekordem a tak prožíváme adventní předvánoční čas s kontrastem slunečného a teplého počasí s teplotami kolem 12 až 15 stupni. Když bylo tento a minulý týden takhle teplo, zabalil jsem se do teplé deky a sedl si na pergolu s teplým čajem a knížkou...
A ano, někdy si připadám, že jsem se přenesl na chvíli do budoucnosti a svého důchodového věku. :-)
Je to prostě zvláštní čas, se svou specifickou atmosférou a náladou...
Dny a týdny pomalu utíkají a já jsem stále doma ve svém světě, ve své bublině, ze které vycházím jen příležitostně a do které se zase s úlevou vracím.
Mám své rituály, které se vytvořily během několika dní, některé jsou skvělé, jiné méně. Třeba ten, když ráno jdu vzbudit děti, pro které mám dole vše připravené na snídani. Najednou je to jiné, protože já sám nechvátám do práce (kde ostatně často v tuto dobu už dávno bývám). A tak rozsvítím jen ta ambientní světla na schodišti a vezmu potichu za kliku od pokoje. K Verunce vlezu do postele a ona se přitulí jako kočička, hladím ji po vlasech a vím, že tohle je za odměnu, tohle je přednost, která teď je a za pár dnů, týdnů už nebude. Míšu taky pohladím, ale tam už se netulíme, tady je to už záležitost dvou chlapů a základní mužské důstojnosti :-).
Jiný rituál, ten méně příjemný je zase ten, ve kterém do sebe hážu prášky, kterých je tolik, že na to mám takové ty důchodcovské krabičky se šuplíčky rozdělené podle dnů v týdnů a podle denní doby - ráno, poledne a večer. Jednou za týden přijde chvíle, kdy jsou ty krabičky prázdné. A já si musím sednout, promyslet to, vzít si na některé prášky nůž nebo takový porcovač, který je dokáže rozdělit a postupně všechny krabičky naplnit. Pokaždé se pozastavuji nad tím, že celý týden je už pryč. Je to takové moje malé memento.
Další z rituálů je moje ranní vstávání a rozsvěcování světel, ale o tom jsem psal už v minulé zápisu do blogu. O čem jsem ale nepsal, jsou mé noci, které teď kvůli vysokým dávkám prášků prožívám jinak. Kolem druhé nebo třetí hodiny vstanu a jdu z ložnice dolů do obýváku, kde mám dočasnou matraci, notebook, televizi a knížky. Většinou se snažím moc neprocitnout, lehnu si a začnu poslouchat nějakou zajímavou přednášku nebo zamyšlení, něco pozitivního, něco inspirativního, a po nějaké době většinou usnu. Kolem 4 nebo 5 hodiny ranní vstávám, jdu psát na notebook, nebo se dívat na seriál, nebo si číst. A po hodině nebo dvou v případě víkendu, kdy děti nevstávají do školy, si jdu zase třeba na půl hodiny nebo hodinu lehnout a spát. Takhle to probíhá skoro každou noc a ráno, jen čas se tu a tam mění a posunuje dopředu či dozadu.
Někdy ráno sleduji, jak se východ barví červánky, nebo jak se postupně celé nebe projasňuje. Jindy se světla v okolí rozostřují pod náporem ranní mlhy. Počasí je poslední dva týdny extrémně teplé, většinou padá rekord za rekordem a tak prožíváme adventní předvánoční čas s kontrastem slunečného a teplého počasí s teplotami kolem 12 až 15 stupni. Když bylo tento a minulý týden takhle teplo, zabalil jsem se do teplé deky a sedl si na pergolu s teplým čajem a knížkou...
A ano, někdy si připadám, že jsem se přenesl na chvíli do budoucnosti a svého důchodového věku. :-)
Je to prostě zvláštní čas, se svou specifickou atmosférou a náladou...
Žádné komentáře:
Okomentovat