Svět se zbláznil a všechno je tak trochu vzhůru nohama - upside down
Sedím na dřevěné lavičce u krásné bílé kapličky. Je odtud vidět do malebného jihočeského kraje, který nemůžu nemilovat, tohle místo znám už od dětství. Malý kopeček, odkud vidím, jak se cesta vine zelenými poli, kolem dokola šumí lesy, na dohled vesnička s bílým kostelíkem a na obzoru panorama jihočeské tisícovky - Kletě. Skoro by se dalo spolu s Michalem Tučným říct jednou u nebeských bran, že “krásnější kraj vůbec nehledám”. Zpívají ptáci, je slyšet bzučení včel na prvních kvetoucích stromech a sluníčko ohřálo dnešní den na příjemných 18 stupňů. Celá příroda se nadechla a chystá se vrhnout se vší vervou do exploze jara. A s tou přírodou i já, po třech měsících neschopenky doma a nejistoty o svou budoucnost, jsem po prvním měsíci a půl v práci také připravený explodovat spolu s přírodou a vrhnout se znovu do cestování, organizování a muzicírování.
Nic na tomto krásném místě nenasvědčuje tomu, že svět tone v obavách z počtu nakažených a mrtvých koronavirem. Celá země a postupně i celá Evropa se noří do karantény a všechny hranice, jak ty národní, tak ty evropské, jsou zavřené. Celá naše země nosí roušky, kromě potravin, lékáren a benzinek je všechno uzavřené a města vypadají jako by byla vylidněná. Ekonomika se zastavuje a nikdo neví, kdy a jak se zase rozjede.
Můj první postřeh z nastalé situace by se dal vyjádřit slovy “když ti něco přijde nepředstavitelné, vůbec to neznamená, že se to nestane”. Kdyby mi někdo řekl v lednu, že všichni obyvatelé Česka budou nosit roušky, tak bych se tomu smál. Kdyby mi někdo v lednu řekl, že školy budou zavřené a děti zůstanou 2 nebo 3 měsíce doma, tak bych se tomu smál. Teď už se nesměju. Samozřejmě mě k tomu napadá text písně Bratří Ebenů “O balónu” z alba “Tichá domácnost”. Zpívá se tam, že v životě existuje spousta věcí, které nám přijdou neuvěřitelné, ale nakonec jsou skutečné, třeba že horký vzduch dokáže vynést člověka a stovky kilogramů vážící koš nad mraky. Na závěr celé písně Marek Eben zpívá, co bude jednou po smrti, že také poletíme nad mraky, přestože nám to teď přijde neskutečné, stejně jako ta cesta nad mraky s balónem.
Druhý postřeh je, jak rychle jsme se na tyto změny adaptovali. Nedostatek roušek se změnil v národní výzvu a doslova šije celé Česko, často koordinovaně s Adrou, Skautem nebo Charitou, šijí ale i organizace jako divadla a obce, šijí firmy, které svou výrobu přeorientovaly a šijí tisíce jednotlivců, kteří zásobují své rodiny a své okolí. Dobrovolnické neziskovky také organizují nákupy seniorům a pomáhají tak městům a krajům chránit ty nejzranitelnější. Musím říct, že tohle občanské vzedmutí solidarity patří mezi nejhezčí stránky této krize.
Třetí postřeh se váže také na píseň, tentokrát od Karla Plíhala a zpívá se v ní refrén “kde jsou, kdepak jsou, naše velkolepý plány” a ne nadarmo se v něm pokračuje, že “jsou na hřbitově zakopány”. Asi málokdy v životě je na světě tolik lidí, kteří musí měnit své plány - pracovní i osobní, do blízké i vzdálené budoucnosti. A letos je to pro nás teda obrovská pecka mezi oči. Už několik měsíců si připravuji zápis do tohoto blogu s tím, že jsme se odhodlali k našemu dosud největšímu cestovatelskému dobrodružství - cestě do Ameriky a do New Yorku! Teď už nemá cenu vysvětlovat všechno, co tomu předcházelo, stačí jen říct, že máme už dávno koupené letenky a zaplacený pobyt. Pobyt jsem už zrušil a peníze by měly přijít, ale letenky, tam nám opravdu desetitisíce stále létají vzduchem s naprosto nejistým výsledkem, zda z nich někdy uvidíme třeba jen jednu korunu. V současnosti je New York asi jediným městem na světě, kde znám linky hromadné dopravy i jejich cenu. Vím, kde je jaký most a kde jaká památka a na jakou pláž se pojedem koupat. Na tuhle cestu jsme se hodně těšili a připravovali, nejen finančně, ale tak nějak i psychicky. Na tuhle cestu jsme se hodně těšili, a z toho všeho zbyl jen prach. New York je v současnosti ohnisko nákazy, lety do Ameriky jsou zakázány, to město, které nikdy nespí, začíná připomínat spíše márnici a je posledním městem, kam by se chtěl v současnosti člověk podívat. Ach jo…
A to mi připomíná poslední poznámku z dnešního zápisu. Když jsem na začátku prosince zůstal doma a nevěděl jsem, co mě čeká a kdy budu zase fit, velká část mých obav v krátkých nocích byla, zda nezkazím rodině tu vysněnou Ameriku a jak to zvládnu, když mi nebude dobře? Dnes vidím, jak moc byla velká část mých obav naprosto zbytečná. Do hlavy se mi dostává ozvěna biblického textu, tolik neuchopitelného pro naší přeorganizovanou civilizaci: “Nemějte starost o zítřek; zítřek bude mít své vlastní starosti. Den má dost svého trápení.“ Když se ohlédnu zpátky, většina mých strachů a obav se v mém životě nakonec nepotvrdila. Přesto mi dost komplikovala život. Chtěl bych umět se méně starat a strachovat. A i když mi to moc nejde, tak se o to alespoň snažím.
Čtvrtý postřeh je pozitivní. Jsme doma zavření a já musím říct, že je nám spolu dobře. Máme na sebe mnohem více času, než jsme dříve měli a nemyslím si, že bychom si nějak lezli na nervy. Když jsme kdysi stavěl dům, dělal jsem si legraci, že si ho stavím, aby se mi v něm líbilo, až budu nemocný a budu zde trávit dlouhé měsíce. Netušil jsem, že to bude platit i na dobu, kdy bude nemocný svět a my dohromady v našem domě budeme trávit dlouhé měsíce. Včera v rádiu řekl spisovatel Patrik Hartl, že je doma se skvělými lidmi, a že lituje těch, kteří právě zjistili, že doma žijí s blbem. A také to, že rozhovor s lidmi, kteří jsou vám blízcí, nemá hranice a je nekonečný. Přesně takhle to já doma s těmi nejbližšími prožívám. Jsou skvělí, je mi s nimi moc dobře a nikdy se mi to neomrzí.
A nepřestávám za to děkovat...
Sedím na dřevěné lavičce u krásné bílé kapličky. Je odtud vidět do malebného jihočeského kraje, který nemůžu nemilovat, tohle místo znám už od dětství. Malý kopeček, odkud vidím, jak se cesta vine zelenými poli, kolem dokola šumí lesy, na dohled vesnička s bílým kostelíkem a na obzoru panorama jihočeské tisícovky - Kletě. Skoro by se dalo spolu s Michalem Tučným říct jednou u nebeských bran, že “krásnější kraj vůbec nehledám”. Zpívají ptáci, je slyšet bzučení včel na prvních kvetoucích stromech a sluníčko ohřálo dnešní den na příjemných 18 stupňů. Celá příroda se nadechla a chystá se vrhnout se vší vervou do exploze jara. A s tou přírodou i já, po třech měsících neschopenky doma a nejistoty o svou budoucnost, jsem po prvním měsíci a půl v práci také připravený explodovat spolu s přírodou a vrhnout se znovu do cestování, organizování a muzicírování.
Nic na tomto krásném místě nenasvědčuje tomu, že svět tone v obavách z počtu nakažených a mrtvých koronavirem. Celá země a postupně i celá Evropa se noří do karantény a všechny hranice, jak ty národní, tak ty evropské, jsou zavřené. Celá naše země nosí roušky, kromě potravin, lékáren a benzinek je všechno uzavřené a města vypadají jako by byla vylidněná. Ekonomika se zastavuje a nikdo neví, kdy a jak se zase rozjede.
Můj první postřeh z nastalé situace by se dal vyjádřit slovy “když ti něco přijde nepředstavitelné, vůbec to neznamená, že se to nestane”. Kdyby mi někdo řekl v lednu, že všichni obyvatelé Česka budou nosit roušky, tak bych se tomu smál. Kdyby mi někdo v lednu řekl, že školy budou zavřené a děti zůstanou 2 nebo 3 měsíce doma, tak bych se tomu smál. Teď už se nesměju. Samozřejmě mě k tomu napadá text písně Bratří Ebenů “O balónu” z alba “Tichá domácnost”. Zpívá se tam, že v životě existuje spousta věcí, které nám přijdou neuvěřitelné, ale nakonec jsou skutečné, třeba že horký vzduch dokáže vynést člověka a stovky kilogramů vážící koš nad mraky. Na závěr celé písně Marek Eben zpívá, co bude jednou po smrti, že také poletíme nad mraky, přestože nám to teď přijde neskutečné, stejně jako ta cesta nad mraky s balónem.
Druhý postřeh je, jak rychle jsme se na tyto změny adaptovali. Nedostatek roušek se změnil v národní výzvu a doslova šije celé Česko, často koordinovaně s Adrou, Skautem nebo Charitou, šijí ale i organizace jako divadla a obce, šijí firmy, které svou výrobu přeorientovaly a šijí tisíce jednotlivců, kteří zásobují své rodiny a své okolí. Dobrovolnické neziskovky také organizují nákupy seniorům a pomáhají tak městům a krajům chránit ty nejzranitelnější. Musím říct, že tohle občanské vzedmutí solidarity patří mezi nejhezčí stránky této krize.
Třetí postřeh se váže také na píseň, tentokrát od Karla Plíhala a zpívá se v ní refrén “kde jsou, kdepak jsou, naše velkolepý plány” a ne nadarmo se v něm pokračuje, že “jsou na hřbitově zakopány”. Asi málokdy v životě je na světě tolik lidí, kteří musí měnit své plány - pracovní i osobní, do blízké i vzdálené budoucnosti. A letos je to pro nás teda obrovská pecka mezi oči. Už několik měsíců si připravuji zápis do tohoto blogu s tím, že jsme se odhodlali k našemu dosud největšímu cestovatelskému dobrodružství - cestě do Ameriky a do New Yorku! Teď už nemá cenu vysvětlovat všechno, co tomu předcházelo, stačí jen říct, že máme už dávno koupené letenky a zaplacený pobyt. Pobyt jsem už zrušil a peníze by měly přijít, ale letenky, tam nám opravdu desetitisíce stále létají vzduchem s naprosto nejistým výsledkem, zda z nich někdy uvidíme třeba jen jednu korunu. V současnosti je New York asi jediným městem na světě, kde znám linky hromadné dopravy i jejich cenu. Vím, kde je jaký most a kde jaká památka a na jakou pláž se pojedem koupat. Na tuhle cestu jsme se hodně těšili a připravovali, nejen finančně, ale tak nějak i psychicky. Na tuhle cestu jsme se hodně těšili, a z toho všeho zbyl jen prach. New York je v současnosti ohnisko nákazy, lety do Ameriky jsou zakázány, to město, které nikdy nespí, začíná připomínat spíše márnici a je posledním městem, kam by se chtěl v současnosti člověk podívat. Ach jo…
A to mi připomíná poslední poznámku z dnešního zápisu. Když jsem na začátku prosince zůstal doma a nevěděl jsem, co mě čeká a kdy budu zase fit, velká část mých obav v krátkých nocích byla, zda nezkazím rodině tu vysněnou Ameriku a jak to zvládnu, když mi nebude dobře? Dnes vidím, jak moc byla velká část mých obav naprosto zbytečná. Do hlavy se mi dostává ozvěna biblického textu, tolik neuchopitelného pro naší přeorganizovanou civilizaci: “Nemějte starost o zítřek; zítřek bude mít své vlastní starosti. Den má dost svého trápení.“ Když se ohlédnu zpátky, většina mých strachů a obav se v mém životě nakonec nepotvrdila. Přesto mi dost komplikovala život. Chtěl bych umět se méně starat a strachovat. A i když mi to moc nejde, tak se o to alespoň snažím.
Čtvrtý postřeh je pozitivní. Jsme doma zavření a já musím říct, že je nám spolu dobře. Máme na sebe mnohem více času, než jsme dříve měli a nemyslím si, že bychom si nějak lezli na nervy. Když jsme kdysi stavěl dům, dělal jsem si legraci, že si ho stavím, aby se mi v něm líbilo, až budu nemocný a budu zde trávit dlouhé měsíce. Netušil jsem, že to bude platit i na dobu, kdy bude nemocný svět a my dohromady v našem domě budeme trávit dlouhé měsíce. Včera v rádiu řekl spisovatel Patrik Hartl, že je doma se skvělými lidmi, a že lituje těch, kteří právě zjistili, že doma žijí s blbem. A také to, že rozhovor s lidmi, kteří jsou vám blízcí, nemá hranice a je nekonečný. Přesně takhle to já doma s těmi nejbližšími prožívám. Jsou skvělí, je mi s nimi moc dobře a nikdy se mi to neomrzí.
A nepřestávám za to děkovat...
Žádné komentáře:
Okomentovat