Měsíc v práci mi utekl více, než dva mimo. Když někomu řeknu (třeba mé ženě nebo kolegovi v práci), že jsem už měsíc v práci, nechce mi to nikdo věřit. Stačí ale pohled do kalendáře a je to jasné. Čtyři týdny jsou za mnou a tento týden se snad zbavím posledních dávek kortikoidního Prednisonu, což je opravdu malým krokem pro lidstvo, ale velkým pro mě.:-)
Už měsíce mám rozepsaný článek, který souvisí s jednou velkou změnou v našem životě, která tady probleskuje v každém druhém příspěvku, ale nějak to nemůžu dopsat a celkově mám problém s tím, jak tuto změnu celou popsat a pojmout. Tak uvidíme. Ale v minulém zápisu do blogu jsem mluvil o jedné výzvě, o které zde napíšu. Před 14 dny proběhla v obřadní síni magistrátu našeho města, což je opravdu jedno z nejvíce reprezentativních míst, které naše město dokáže nabídnout, hodinová akce humanitární organizace ADRA. Přítomen byl náměstek primátora, ředitelky mnoha senior domů v Budějovicích, mnoho dobrovolníků a kdo ví, kdo ještě, dohromady asi 60 lidí. Smyslem celé akce bylo ocenit dlouhodobé dobrovolníky, kteří už více než deset let bez nároku na odměnu ve svém volném čase navštěvují osamělé seniory nebo lidi s postižením. Věřte mi, jsou to do jednoho skvělí lidé a celá akce dávala smysl. No a co v tom všem já? Já někdy v lednu kývnul na to, že pokud budu na konci února v pořádku, budu tuto akci moderovat. A protože jsem nevěděl, jak to se mnou bude, vyhlédl jsem si ještě jednoho kamaráda, kterého jsem požádal, abychom akci moderovali spolu. A to bylo fakt dobré rozhodnutí, jak jsem se později mnohokrát přesvědčil.
Můžete si stokrát zkoušet říkat připravená slova a věty, ale ten okamžik, kdy se postavíte před plný sál a oči všech lidí se na vás upřou, ten je jedinečný, neopakovatelný a zaručeně vás překvapí. Kdo si to nezkusil, zažije zaručeně velké překvapení.:-) Naučený text se ztrácí, z koncentrace vás vyvede nějaká nečekaná situace (přestane jít mikrofon, zakřičí dítě, někomu něco spadne), lepí se vám jazyk na patro, přeřeknete se a mnoho dalšího. Je toho prostě spoustu, co se může začít kazit a co člověka může totálně vystresovat. Asi to nejhorší je, když na vás padne to uvědomění odpovědnosti za úspěch či neúspěch celé akce. Může být úžasná a skvěle připravená, ale moderátor má moc svým koktáním, přešlapy a trapností rozmetat celou měsíce připravovanou akci na prach. O to více jsem byl rád za moderování ve dvou, protože ve chvíli, kdy mluví ten druhý, máte možnost si srovnat myšlenky a pokusit se připravit na další výstup či reakci na slovo toho druhého. Myslím, že Tereza Kostková a Marek Eben o tom vědí své.:-)
Proč jsem se do toho pustil? Protože jsem po prvním ročníku ADRA běhu (který jsem s kamarádem moderoval) zjistil, že pro to mám vlohy, a že mě to přes nervozitu, kterou to přináší, baví. To neznamená, že jsem úžasný a skvělý a nejlepší. Jsem amatér a začátečník, který nerad slyší v reproduktorech svůj hlas, ale zjistil jsem, že je kolem většina lidí, kteří se z takové zkušenosti hroutí ještě dříve, než by si ji vyzkoušeli. A také mi moc po dvou ročnících ADRA běhu pomohly reakce nezasvěcených lidí, kteří mě neznali a spojovali mě a kamaráda, se kterým jsem do toho šel, s placenými speakery.
A tak vnímám, že tohle je něco, co mě zajímá, jakýsi nový obzor, kde se mohu zlepšovat a kde mohu být užitečný. Přesně jako ve čtvrtek 27. února v obřadní síni magistrátu našeho krajského města...
Už měsíce mám rozepsaný článek, který souvisí s jednou velkou změnou v našem životě, která tady probleskuje v každém druhém příspěvku, ale nějak to nemůžu dopsat a celkově mám problém s tím, jak tuto změnu celou popsat a pojmout. Tak uvidíme. Ale v minulém zápisu do blogu jsem mluvil o jedné výzvě, o které zde napíšu. Před 14 dny proběhla v obřadní síni magistrátu našeho města, což je opravdu jedno z nejvíce reprezentativních míst, které naše město dokáže nabídnout, hodinová akce humanitární organizace ADRA. Přítomen byl náměstek primátora, ředitelky mnoha senior domů v Budějovicích, mnoho dobrovolníků a kdo ví, kdo ještě, dohromady asi 60 lidí. Smyslem celé akce bylo ocenit dlouhodobé dobrovolníky, kteří už více než deset let bez nároku na odměnu ve svém volném čase navštěvují osamělé seniory nebo lidi s postižením. Věřte mi, jsou to do jednoho skvělí lidé a celá akce dávala smysl. No a co v tom všem já? Já někdy v lednu kývnul na to, že pokud budu na konci února v pořádku, budu tuto akci moderovat. A protože jsem nevěděl, jak to se mnou bude, vyhlédl jsem si ještě jednoho kamaráda, kterého jsem požádal, abychom akci moderovali spolu. A to bylo fakt dobré rozhodnutí, jak jsem se později mnohokrát přesvědčil.
Můžete si stokrát zkoušet říkat připravená slova a věty, ale ten okamžik, kdy se postavíte před plný sál a oči všech lidí se na vás upřou, ten je jedinečný, neopakovatelný a zaručeně vás překvapí. Kdo si to nezkusil, zažije zaručeně velké překvapení.:-) Naučený text se ztrácí, z koncentrace vás vyvede nějaká nečekaná situace (přestane jít mikrofon, zakřičí dítě, někomu něco spadne), lepí se vám jazyk na patro, přeřeknete se a mnoho dalšího. Je toho prostě spoustu, co se může začít kazit a co člověka může totálně vystresovat. Asi to nejhorší je, když na vás padne to uvědomění odpovědnosti za úspěch či neúspěch celé akce. Může být úžasná a skvěle připravená, ale moderátor má moc svým koktáním, přešlapy a trapností rozmetat celou měsíce připravovanou akci na prach. O to více jsem byl rád za moderování ve dvou, protože ve chvíli, kdy mluví ten druhý, máte možnost si srovnat myšlenky a pokusit se připravit na další výstup či reakci na slovo toho druhého. Myslím, že Tereza Kostková a Marek Eben o tom vědí své.:-)
Proč jsem se do toho pustil? Protože jsem po prvním ročníku ADRA běhu (který jsem s kamarádem moderoval) zjistil, že pro to mám vlohy, a že mě to přes nervozitu, kterou to přináší, baví. To neznamená, že jsem úžasný a skvělý a nejlepší. Jsem amatér a začátečník, který nerad slyší v reproduktorech svůj hlas, ale zjistil jsem, že je kolem většina lidí, kteří se z takové zkušenosti hroutí ještě dříve, než by si ji vyzkoušeli. A také mi moc po dvou ročnících ADRA běhu pomohly reakce nezasvěcených lidí, kteří mě neznali a spojovali mě a kamaráda, se kterým jsem do toho šel, s placenými speakery.
A tak vnímám, že tohle je něco, co mě zajímá, jakýsi nový obzor, kde se mohu zlepšovat a kde mohu být užitečný. Přesně jako ve čtvrtek 27. února v obřadní síni magistrátu našeho krajského města...
Žádné komentáře:
Okomentovat