Ještě teď si vzpomínám na ten večer, na to rozechvění a opakované kontrolování potřebných věcí v penálu. Na to, jak mě táta kus cesty ke škole, kde jsem dělal přijímací zkoušky, doprovodil. Bylo mi čtrnáct a čekala mě první velká zkouška. Nebyla to ona pověstná zkouška dospělosti, k té jsem měl ještě daleko, ale dospěleji jsem si už tehdy trochu připadal.
Měsíce předtím jsem se na zkoušky připravoval a učebnice matematiky od profesora Bělouna byla pro naši generaci pojmem, který nás všechny děsil ze spaní. Zrovna ten rok minuly jarní prázdniny v našem okrese termín každoroční lyžařské rodinné dovolené v Krkonoších. Na hory se jelo s předsevzetím, že budu po večerech na horské chatě počítat matematické příklady. A protože se to moc nevedlo, o to “lepší” to bylo ten následující týden prázdnin v našem okrese. Můj táta učitel, který měl také volno, mě budil pravidelně každé ráno a přede mnou bylo mnoho hodin slovních úloh a rovnic. Na každý den jsem měl předepsaný počet úloh a tak jsem nad matikou trávil více času, než bych trávil normální školní den se všemi předměty dohromady. Neobyčejný týden, řekl bych. Jsem šťastný, že moc takových v mém životě už potom nebylo. :-)
A pak přišel jiný dubnový týden a normální chod školy se zastavil a já dělal dvoje zkoušky na tehdy totálně přecpanou ekonomickou školu a na jedno z místních gymnázií. Myslím, že matematický drill udělal své a já se dostal na obě školy, přičemž na začátku devadesátých let neexistoval podle mínění všech lepší obor než ekonomika. A tak jsem šel na obchodní akademii, která byla tehdy žádanější školou než gymnázia. Dodnes nelituji ani na minutu, že jsem se objevil právě zde a to nejen kvůli tomu, že jsem zde potkal svou ženu :-).
Hned na začátek napíšu, že nám během června spadl velký kámen ze srdce. Míša se dostal na gymnázium, které si původně vybral na prvním místě. Přesně na to, kde jsem tehdy dělal zkoušky i já, ale na které jsem nakonec nenastoupil. To, na kterém studoval i Míšovo děda. A co tomu předcházelo? Bláznivá doba…
Každý rok se konají přijímací zkoušky v dubnu tak, že si budoucí studenti vybírají dvě školy a píší během týdne dvakrát rozdílné testy. Po vyhodnocení testů se jim započítává ten lepší, protože každý test je trochu jiný, některý vám sedne a jiný zase ne. Realita letošního koronavirového roku byla taková, že se testy psaly až v červnu a psal se jen jeden. Horší byla ale spíše ta nekonečná příprava. Na podzim jsme Míšu přihlásili do SCIO kurzů, kam měl od února docházet a pak spolu s ním naplánovali přípravu podle jednotlivých měsíců. Spoléhali jsme hodně na školní přípravu, kde se na zkoušku systematicky připravovali. Míša se dokonce v únoru zúčastnil “zkoušek nanečisto”, aby zjistil své šance. Ale po pár SCIO kurzech vše skončilo a příprava s lektory se zastavila, škola skončila také a s tím i cvičení s učiteli. Jediná možnost byla domácí příprava. Zkusili jste se podívat na současné testy na přijímačky na střední? Není to vůbec jednoduché. Kdybychom se měli s Míšou učit my, museli bychom se nejprve naučit matematiku znovu. A to nebylo reálné. Proto jsme byli moc rádi za dědu, vysloužilého matikáře. Posílal Míšovi příklady, které zpětně zase vyhodnocoval a tím mu v přípravě výrazně pomohl. Vzal si to jako takový svůj bojový úkol. Jenže, jak týdny a měsíce ubíhaly a stále se odkládal termín příjimacích zkoušek, cítili jsme všichni, jak ono načasování, ono napětí a soustředění nelze udržovat do nekonečna. Cítili jsme, jak všichni pomalu ztrácíme motivaci.
Ale pak vyhlásili konečně termín, kdy a kde se zkoušky budou konat a Míša měl zase nějakou metu, ke které mohl směřovat. A pak přišel ten den D, první velká Míšova zkouška. Míša tím vším prošel a určitě se v tom napětí a stresu něco o sobě naučil. Co jsme se naučili my, bylo zjištění, že jsme méně klidní a méně v pohodě, než jsme si mysleli. Celé přijímací dopoledne jsme s Ivou, včetně prarodičů, byli jako na trní, kontrolovali pořád telefon a stokrát si mohli říkat, že jsou důležitější věci v životě a že nevadí, když se to nepovede. Nebudu to všechno protahovat, Míša měl nakonec slušné výsledky z obou předmětů. V první chvíli jsme se báli, zda to bude stačit, ale po konečném součtu se ukázalo, že to bude stačit bohatě.
Hlavní zprávou je, že z našeho Míši se stává gymnaziální student a že já, který si stále připadám, že mě někdo dal do staršího těla, mám dítě na střední škole. Někde se v mém případě musel stát omyl!!! :-)
Měsíce předtím jsem se na zkoušky připravoval a učebnice matematiky od profesora Bělouna byla pro naši generaci pojmem, který nás všechny děsil ze spaní. Zrovna ten rok minuly jarní prázdniny v našem okrese termín každoroční lyžařské rodinné dovolené v Krkonoších. Na hory se jelo s předsevzetím, že budu po večerech na horské chatě počítat matematické příklady. A protože se to moc nevedlo, o to “lepší” to bylo ten následující týden prázdnin v našem okrese. Můj táta učitel, který měl také volno, mě budil pravidelně každé ráno a přede mnou bylo mnoho hodin slovních úloh a rovnic. Na každý den jsem měl předepsaný počet úloh a tak jsem nad matikou trávil více času, než bych trávil normální školní den se všemi předměty dohromady. Neobyčejný týden, řekl bych. Jsem šťastný, že moc takových v mém životě už potom nebylo. :-)
A pak přišel jiný dubnový týden a normální chod školy se zastavil a já dělal dvoje zkoušky na tehdy totálně přecpanou ekonomickou školu a na jedno z místních gymnázií. Myslím, že matematický drill udělal své a já se dostal na obě školy, přičemž na začátku devadesátých let neexistoval podle mínění všech lepší obor než ekonomika. A tak jsem šel na obchodní akademii, která byla tehdy žádanější školou než gymnázia. Dodnes nelituji ani na minutu, že jsem se objevil právě zde a to nejen kvůli tomu, že jsem zde potkal svou ženu :-).
Hned na začátek napíšu, že nám během června spadl velký kámen ze srdce. Míša se dostal na gymnázium, které si původně vybral na prvním místě. Přesně na to, kde jsem tehdy dělal zkoušky i já, ale na které jsem nakonec nenastoupil. To, na kterém studoval i Míšovo děda. A co tomu předcházelo? Bláznivá doba…
Každý rok se konají přijímací zkoušky v dubnu tak, že si budoucí studenti vybírají dvě školy a píší během týdne dvakrát rozdílné testy. Po vyhodnocení testů se jim započítává ten lepší, protože každý test je trochu jiný, některý vám sedne a jiný zase ne. Realita letošního koronavirového roku byla taková, že se testy psaly až v červnu a psal se jen jeden. Horší byla ale spíše ta nekonečná příprava. Na podzim jsme Míšu přihlásili do SCIO kurzů, kam měl od února docházet a pak spolu s ním naplánovali přípravu podle jednotlivých měsíců. Spoléhali jsme hodně na školní přípravu, kde se na zkoušku systematicky připravovali. Míša se dokonce v únoru zúčastnil “zkoušek nanečisto”, aby zjistil své šance. Ale po pár SCIO kurzech vše skončilo a příprava s lektory se zastavila, škola skončila také a s tím i cvičení s učiteli. Jediná možnost byla domácí příprava. Zkusili jste se podívat na současné testy na přijímačky na střední? Není to vůbec jednoduché. Kdybychom se měli s Míšou učit my, museli bychom se nejprve naučit matematiku znovu. A to nebylo reálné. Proto jsme byli moc rádi za dědu, vysloužilého matikáře. Posílal Míšovi příklady, které zpětně zase vyhodnocoval a tím mu v přípravě výrazně pomohl. Vzal si to jako takový svůj bojový úkol. Jenže, jak týdny a měsíce ubíhaly a stále se odkládal termín příjimacích zkoušek, cítili jsme všichni, jak ono načasování, ono napětí a soustředění nelze udržovat do nekonečna. Cítili jsme, jak všichni pomalu ztrácíme motivaci.
Ale pak vyhlásili konečně termín, kdy a kde se zkoušky budou konat a Míša měl zase nějakou metu, ke které mohl směřovat. A pak přišel ten den D, první velká Míšova zkouška. Míša tím vším prošel a určitě se v tom napětí a stresu něco o sobě naučil. Co jsme se naučili my, bylo zjištění, že jsme méně klidní a méně v pohodě, než jsme si mysleli. Celé přijímací dopoledne jsme s Ivou, včetně prarodičů, byli jako na trní, kontrolovali pořád telefon a stokrát si mohli říkat, že jsou důležitější věci v životě a že nevadí, když se to nepovede. Nebudu to všechno protahovat, Míša měl nakonec slušné výsledky z obou předmětů. V první chvíli jsme se báli, zda to bude stačit, ale po konečném součtu se ukázalo, že to bude stačit bohatě.
Hlavní zprávou je, že z našeho Míši se stává gymnaziální student a že já, který si stále připadám, že mě někdo dal do staršího těla, mám dítě na střední škole. Někde se v mém případě musel stát omyl!!! :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat