Ludas page

Psáno 26.10.2020 

 

Sedím na verandě dřevěné chaty, kolem mě les, podzimní, vonící, žijící vlastním životem. Tady odtud, při pohledu na pomalu tekoucí řeku pode mnou, vypadá svět v pořádku.

 

Už teď je jasné, že do našich životů se nesmazatelně zapíše jeden milník, od kterého budeme říkat před covidem a po covidu. Ale já dnes nechci psát o tom, co se na nás s corona virem valí, to už dělá armáda novinářů. Když tu sedím v paprscích slábnoucího slunce, vím, že tenhle pobyt na chatě je něčím výjimečný. Po 15 letech jsme tu totiž s Ivou jen sami dva.

 

Samozřejmě, že jsme sem mnohokrát jezdili sami dva, ale to bylo ještě předtím, než se nám narodil Míša. Naposled jsme tu byli sami dva před porodem. V napjatém očekávání, co nás asi čeká a jak svou novou roli rodičů zvládneme. Měli jsme tehdy modrou Škodu Felicii, bylo to přesně rok, co jsme vstoupili do EU, Stanislav Gross podal demisi a novým předsedou se stal Jiří Paroubek, Oskara dostal film Letec a Českého lva Hřebejkův Horem Pádem, v Americe začal druhé volební období George Bush, Londýn paralizovaly teroristické útoky v hromadné dopravě a v Česku se na konci léta řešil nepovolený zásah na taneční party CzechTech. Vzpomínáte někteří? Je to už tak dávno. Tolik bojů a událostí, které se tehdy zdály životně důležité. A dnes? Jsou to jen vzpomínky, položky na Wikipedii, odstavce v dějepisu. O událostech, které byly pro naše životy důležité více než mnoho výše zmiňovaných, se nikde moc nepíše. Byl to zásadní rok a měnilo se toho moc. Já jsem si uvědomil nejen, že se stávám tátou, ale taky díky své nemoci, že už nejsem nesmrtelný, jak jsem si do té doby myslel. Uvědomil jsem si, co chci ještě v životě stihnout. A uvědomil jsem si v praxi, že mít děti neznamená, že se k nám do vztahu někdo přidal, ale spíše, že se náš vztah rozrostl. Ten další nebyl “navíc”, byl jen “víc”.

 

A teď, v roce 2020 poprvé zažíváme být na chatě zase sami. Jako každý rok jsme naplánovali na podzimní prázdniny a prodloužený víkend pobyt na naší chatičce. Ale protože hlásili hezké počasí i na ten víkend předchozí, navrhli jsme, že sem pojedeme i teď. A děti k mému překvapení nebyly úplně nadšené. Prý se sem těší, pojedou s námi rádi, ale dva víkendy za sebou, k tomu ještě jeden prodloužený, to už je moc. Už na jejich vyjádření je vidět, jak přestávají být dětmi. Prý s námi pojedou rády. Už to není tak, že jedeme, už je to tak, že jedou “s námi”. :-)

 

A tak jsme se domluvili, a zeptali se jich, zda by zvládly být samy doma. Jejich obličeje se při představě prázdného domu bez našeho dozoru rozsvítily jako měsíček v úplňku. Až jsme se museli začít smát, všichni.

 

Zvykáme si být sami. Nedělá nám to problém, vlastně v těch minulých letech jsme často museli vynaložit dost úsilí, abychom si nějaký večer nebo dokonce víkend uchránili pro sebe. A teď je tu čas, kdy nebude zapotřebí žádného úsilí. Jen když jsem ráno budil Ivanku a viděl v podkroví ty ustlané prázdné postele, musel jsem zaplašit smutek, který to ve mě nastartovalo. 

 

V malém prožíváme to, co je přirozené a potřebné a čeho bude čím dál víc. V sobě mám smutek i radost zároveň. Právě prožíváme víkendový trénink na dlouhý závod, který nás teprve čeká...