Ludas page

Psáno 7. ledna

Víte, jaké bylo v roce 2020 nejpoužívanější slovo na světě? Myslím, že stačí tak půl vteřiny, než to každého napadne. Opravdu se těším na svět, ve kterém pořad nebudu řešit, kdy mě někdo nakazí, nebo kdy nakazím někoho já. Ve kterém nebudou všechny zprávy uvozené každodenními čísly nakažených a zemřelých. Sním o světě, kde se budou moct plánovat i takové maličkosti, jako jít si s někým sednout do kavárny nebo zajít k někomu na návštěvu bez strachu z možných následků. Sním o světě, kde se bude moct něco dohodnout dopředu a ono se to opravdu uskuteční - ve světě, kde se dá něco naplánovat. 

Čísla rostou dál a dál a mohl bych popsat spoustu zápisů do deníku, proč tomu tak je a kdo na tom má větší nebo menší podíl, ale nic bych tím ale nezměnil. A tak se upínám na to, že vakcína tuhle neřešitelnou situaci zastaví a svět bude alespoň trochu více ve stavu, ve kterém jsme ho znali předtím. Vím, že stejné to už nebude nikdy, ale za chvíli to bude rok, co žijeme v jakémsi provizoriu a vyhlížíme konec, který se před námi pořád posunuje a utíká. 

A tak už je jisté, že celý leden budou opět děti doma a moje práce bude střídavý home office. Kdyby mi tohle někdo řekl před rokem, tak ho označím za fantastu, za někoho, kdo je úplně mimo. Kdyby mi tohle řekl někdo v létě, tak ho označím za škarohlída a nenapravitelného pesimistu. A hle!

Za námi jsou Vánoce a můžeme děkovat, jaké byly a jak všechno vyšlo. 

Nakonec byly takové, v jaké jsme ani nedoufali. Viděli jsme se s rodinou! Den před Štědrým dnem jsme společně s rodinkou mé sestry Lucky absolvovali testy, zda jsme negativní a snažili se už ty dny předtím omezit jakékoliv kontakty. A tak to nakonec vyšlo! Když naši přijeli na štědrovečerní večeři, objal jsem je po několika měsících. Ne, že bychom se jindy nějak často objímali, ale člověku to najednou přišlo vzácné. Stejně tak jsme se následně všichni viděli u našich “na Štěpána” a dokonce jsme odjeli tradičně na Šumavu na skvělý dančí guláš připravovaný švagříkem myslivcem a na pořádnou zimu. Už dlouho nebylo tolik sněhu a krajina tak zimní, ojíněná, zmrzlá a zalézající za nehty. Byli jsme dobře oblečení a udělali dlouhou procházku, děti kolem skotačily, my povídali a kochali se tou krásou kolem. A já, jako obvykle, fotil jednu fotku za druhou. Pak nás čekala druhá strana rodiny, navzájem jsme se tipovali, kdo je jak rizikový a kde poslední dny byl, ale ten nejrizikovější záchranář už kovidem prošel, tak jsme to riskli a měli štěstí, že nejen Vánoce, ale i Silvestr a dny po něm jsme nestrávili v posteli.:-)

V mém současném psychickém rozpoložení vnímám události, jakoby tak trochu běžely kolem mě. Je to hodně zvláštní pocit a já si ho na jednu stranu moc užívám, na druhou stranu se o to více snažím vnímat vzácnosti okamžiků, které se dějí. Ty zázraky života, jako dotek milovaného, jako povídání s dětmi, jako sněhové vločky poletující vzduchem, jako možnost někoho vidět osobně, jako pohled do očí místo do kamery...