Psáno v září 2020
Dnes jsem ráno sedl do auta a zjistil, že jsem do něj před pár dny naložil spoustu smetí, které se má odvézt na sběrný dvůr, ale neodvezlo. Bylo lehce před šestou hodinu a já si řekl, že než pojedu do práce, tak to nahromaděné harampádí odvezu.
Jel jsem naší ztichnou a spící čtvrtí a odbočil na druhou stranu, než kudy každý den jezdím. Nad loukami stála mlha a zářijové ráno bylo chladné, aby si ho nikdo nespletl s tím letním. Jel jsem směrem z vesnice, kde je už jen jediná odbočka a najednou mě to napadlo. “Neodbočuj, jeď dál...” říkal mi jeden hlas ukrytý v mé hlavě. Znám ho. Někdy ke mně mluví, ale čím jsem starší, tím ho méně poslouchám. Nevím přesně, co se v tu chvíli stalo, ale já jsem ho tentokrát poslech, neodbočil jsem a jel pořád rovně.
Silnice začíná uhýbat mezi strniště a typická jihočeská krajina mě vítá jako znovu nalezeného syna. Ano, měl jsem být sice v práci, ale pro jednou se nikdo nezblázní, stačit bude jedna sms šéfovi, že si už konečně vybírám nevybranou dovolenou a podrobnosti vyřeším až pak, ne teď. Pořád něco řeším. Co kdybych chvíli neřešil? Kilometry naskakují a já mám v nádrží nafty tolik, že bych mohl dojet až na druhou stranu světa. Přemýšlím, kde nakonec zastavím a nemusím přemýšlet dlouho. Sešlápnu plyn a krajina kolem mě začne zrychlovat. Jedu do krajiny tiché krásy a prázdné krajiny, kde člověk nemusí za celý den potkat živou duši.
Čím déle jedu, tím více cítím, jak je těžší vzít moje rozhodnutí zpět. Za mnou vzniká mezera. S každým ujetým kilometrem se zvětšuje, zatímco ta mezera přede mnou se zase zmenšuje. Jedu kolem rybníků s majestátnými duby na hrázích, jedu hustými a nekonečnými lesy, jedu vesničkami, kde snad nikdo už léta nežije. Jedu stále dál a dál. Nechávám za sebou všechno “musím” a “mám” a před sebou mám jen “můžu”.
Toulám se krajinou, známá místa nechávám za sebou a vydávám se směrem, kudy jsem ještě nikdy nešel. Nemám sebou nic, ani batoh. Vždyť je všechno neplánované. A protože s sebou nic nemám, nic mě netíží a nesvazuje. Vypadá to chvílemi, že jsem na světě sám. V tichu horské krajiny, ve zvucích lesa, v šumění blízkého potoka. Já ale nejsem sám, protože si tě nesu s sebou, moje lásko. My už dávno nejsme dva solitéři. Jsme jako dva pevně slepené papíry, které se dají odlepit jen tak, že se oba dva zničí. Jestli o něčem v mém životě vím, že to tak má být, pak jsme to my dva spolu. Tuhle samotu totiž zvládám jen díky tomu, že se znovu uvidíme.
Sedím na břehu krásného horského rybníka a vzpomínám, jak jsme tady spolu všichni čtyři leželi a dívali se na mraky nad námi. Vyděšeni virovou pandemií v objetí probouzející se přírody. Zdá se to tak dávno, přitom je to jen pár měsíců. Vidím na stromech první hnědé listy, neklamné znamení stáří a začínám cítit, že i mně začínají hnědnout některé listy. Moje léto končí. Ležím na zádech, sám uprostřed kilometrů lesa a vím, že je to pravda. Moje léto končí. Ještě to není podzim, ale také už to není léto. A toužím po tvém objetí. Jediné místo, kde dokážu alespoň na chvíli zapomenout na to, co se blíží a čeho se bojím. Jediné místo, kde se cítím pořád jako malý kluk, který nezná tíhu světa. Ale ty tady nejsi a objetí toho Nejvyššího, ve kterého doufám, je tak daleko.
Vracím se k autu, jdu lesní cestou lemovanou vysokými smrky a jím přitom čokoládovou tyčinku, kterou jsem si koupil cestou sem na jedné benzínové pumpě. Den se pomalu přehoupl do své druhé poloviny a já vím, že se musím vrátit. Že už dál nedokážu předstírat, že jen můžu, ale nemusím. Vracím se k autu a vypadá to, že jsem ten samý člověk, který z něho před pár hodinami vystoupil. Já ale vím, že něco hluboko uvnitř mě se navždy změnilo…
PS. I když si čtenář nemůže být jistý, zda se tento příběh opravdu stal, není o nic méně pravdivější, než jiné zápisy do mého blogu...
Žádné komentáře:
Okomentovat