Ludas page

Psáno na konci února 2021

Tak už zase venku zpívají ptáci. Ti se nenechají ošálit chladnými rány a ledem u břehů říčky Stropnice. Zlatý déšť bude možná zlatý už do čtrnácti dnů a na lískách jsou první jehnědy. Po třech týdnech se najednou prudce oteplilo, teploty stouply až k dvaceti stupňům a když včera začalo v noci pršet, působilo to na mě exoticky a nevšedně. Za námi je nejchladnější zima za mnoho posledních let.

Z několika důvodů včetně toho, že jsem si musel v práci vybrat starou dovolenou, jsme se rozhodli zrealizovat náš každoroční čas s Míšou už teď v únoru. Vždy jsme jezdili v létě nebo na podzim, ale teď je stejně všechno vzhůru nohama. A navíc, ty překvapivé teploty udělaly z našeho výletu legitimní jarní čas.

Vyrazili jsme tam, kam utíkáme, když se chceme toulat krajinou, připomínající divočinu z knih, které jsme kdysi četli. Kilometry lesů a žádní lidé, to je kombinace, která se čím dál tím hůře hledá, ale tady se dá ještě najít. Stačí hodinu od našeho domu a vše se promění. Jsme překvapeni množstvím sněhu a zároveň slunečným počasím. Je totiž inverzne a tak zůstává teplota po celém kraji jen nízko nad nulou se zataženou oblohou, zatímco my máme skoro 10 a jasno.

Chceme rozdělat oheň. Naplánovali jsme si oběd na ohni a tak připravujeme dříví a ohniště pro oheň “na sněhu” a najednou se Míša zeptá: “Tati, vzal jsi sirky?” a já mlčím. A to ticho, jak později Míša řekl, bylo výmluvnější, že jakékoliv věty. Mysleli jsme na všechno, jsme dobře oblečení, v baťohu vše potřebné, ale sirky, ta malá věc, ta malá věc za pár korun, ta nám tady teď chybí. Kdyby bylo léto a měli jsme třeba brýle, dalo by se. Ale třením opravdu rozdělávat oheň zkoušet nebudeme. A tak nás místo teplých a voňavých párků čeká úplně jiná vyhlídka. A najednou, 100 metrů od nás vyjdou z lesa dva lidé. Mimochodem jediní dva lidé, které za celý den spatříme. “Půjdu se jich zeptat, zda nemají sirky nebo zapalovač,” ale moc tomu nevěřím. A Míša přikyvuje a připravuje dál ohniště. Není přesně tohle ideální chvíle pro to, vyslat kamsi nahoru prosbu? Ano, vím, že tady nejde o nic vážného, ale přesto… Postarší pár si sedá na slunečném místě na břehu rašelinového jezera. Jdu k nim a usmívám se, protože v této prázdné krajině vypadám jako někdo, kdo vstupuje do jejich intimní zóny už 50 metrů od nich. Oni se usmívají také a tak se jich ptám a vysvětluji náš problém. “Náhodou u sebe sirky mám,” řekne muž a sahá do kapsy. “Víte, na začátku výletu jsme navštívili ten kostel dole ve vsi a rozhodli se zápálit tam svíčky. A já, hlava děravá, sirky nevrátil ke svíčkám, ale strčil je do kapsy. Tak si je vemte,” podává mi skoro plnou krabičku. “To je ale náhoda!” dodává. “Moc vám děkuji,” odpovídám. “Náhody neexistují…”, dodávám s úsměvem zase já. 

Touláme se krajinou s nulovým signálem mobilních telefonů, jdeme po hranici, chvíli po rakouské, chvíli po české straně a víme, že znovu platí zákaz odejít z naší země. Tentokrát ne kvůli diktatuře proletariátu, ale kvůli několikanásobně většímu počtu nakažených než na druhé straně hranice. Myšlenky na pandemii necháváme kdesi vzadu, protože tady vypadá svět v pořádku. Prozkoumáváme opuštěná stavení kdysi vyhnaných obyvatel tohoto divokého kraje. Vedeme dlouhé diskuze, zdánlivě o banálnostech, které jsou vždy předehrou k rozhovorům hlubším a hlubokým, na které jindy není čas, chuť, soustředění. 

A to je jen začátek, čekají nás dny na chatě, jejichž význam s rostoucím odstupem poroste. Dopoledne Míša na distanční výuce, odpoledne naše. V lese na procházkách, při práci nebo při sledování japonských anime, dystopických scifi nebo klasického westernu. S sebou kytary a spousty knížek. Pobyt zde nakonec protahujeme o další den a pak se už vracíme domů.

Zůstávají nám vzpomínky - to nehmotné, neuchopitelné, nic nevážící. Přesto však to nejcennější, co máme.

A jsme si blíž, to víme oba dva...