Ludas page

Psáno ve čtvrtek 1. dubna dopoledne.

Odchází mi další babička. A já se tak podruhé ve svém životě dostávám do bezprostřední blízkosti smrti. Smrti, které se všichni bojíme, nebo na kterou se snažíme nemyslet, abychom se jí nemuseli bát.

Vypadá to, že umírající lidé jsou si podobní, stejně jako jsou si podobné nově narozené děti. Moje dvě babičky si vlastně nebyly vůbec podobné, přesto ta podobnost přichází se smrtí. Vystupují kosti, pohled je skelný, často upřený na nějaké místo na stropě. Podobné špatné vyslovování, takže člověk někdy jen tuší, co se mu druhá strana snaží sdělit. Neustále měnící se stav, kdy máte pocit, že konec je velmi blízko, střídaný překvapivými chvílemi, kdy se jakoby mysl nemocného projasní a člověk by skoro až uvěřil, že je možné, aby se nemocný uzdravil a znovu postavil na nohy. 

A dny utíkají, noc je přerušovaná myšlenkami na tu místnost s postelí a člověkem, který pro vás v životě hodně znamenal a jeho posledním bojem, který nemůže vyhrát, jen prohrát. Ale prohrát se dá i se ctí a důstojně, a to je to, o co se hraje.

Zrovna včera jsme tam zase byli. Zase a zase, znovu a znovu, pokaždé s pocitem staženého žaludku, jak horší změna to opět bude. A jak moc horší to ještě vůbec může být? Jsme tu obden, střídáme se, moje sestřička chodí každý den. I po dvou dnech je to velká změna. Kdo by tu nebyl týden, musel by se vyděsit. 

Zdálo se, že nás nevnímá. Zdálo se, že i samotné dýchání je na hranici jejích možností. Tak jsme ji jen hladili a ona se probudila. Šťastná, že tam jsme, že není sama. Nikdo nechce být sám. Ani v životě, natož na jeho úplném konci. Vyprávěli jsme jí, pozdravovali ji a pak dostala Iva nápad. “Babičko, nechcete zazpívat?” A babi kývala, že ano. A tak jsme s Ivou začali, jednohlasně, dvojhlasně, jen tak “a capella”. Jednu píseň po nás chtěla kdysi babi i s dědou, když ještě žil, zpívat při návštěvách u nich, to jsme ještě ani neměli děti. Měli tu písničku oba rádi. Tak jsme začali s ní. A najednou se stal zázrak. Babi začala kývat hlavou ze strany na stranu do rytmu. Přidávali jsme další písně a snažili se vzpomenout na lidovky, které zná. U třetí písničky začala babička zpívat s námi. Ona už sotva mluví, takže šlo spíše o šeptané zpívání, ale to je v této situaci úplný operní výkon. Drželi jsme ji oba za ruku a babi s mou rukou hýbala do rytmu. A tak jsme zpívali a zpívali a snažili se nemyslet nad okolnostmi, jinak bych nemohli zpívat, spíše jsme přemýšleli nad tím, jak velkou radost takové obyčejné písně jako “Ach synku, synku” nebo “Černé oči jděte spát” mohou udělat a to nám dělalo taky radost. Byla to taková radost ve smutku a smutek v radosti. 

Tak co babičko? Jak dlouho ještě bude trvat, než skončí tahle kapitola a začne ta druhá?

„Smrt je jen začátek, ale až té druhé kapitoly.“ —  William Shakespeare

Psáno ve čtvrtek 1. dubna odpoledne.

PS. Babička uzavřela kapitolu svého života v přítomnosti své dcery dnes odpoledne… Děkujeme babi, byl to krásný příběh a rádi jsme byli jeho součástí...