Dlouhá pauza v psaní si žádá alespoň alespoň trochu napravit to ticho, které ve skutečnosti žádným tichem nebylo. Jen přestávkou v mém psaní, přičemž život šel dál, běžel a chvátal.
Když se dneska podívám pár měsíců dozadu, připadá mi to trochu jako sen a nechce se mi tomu ani věřit.
Opakoval se stejný scénář. Děti stále doma na distanční výuce, žádné návštěvy, žádné srazy, a naše soustředěná snaha to všechno zvládnout. Do toho letošní jaro, nešťastné jaro. Duben a většina května byly hrozné. Studené, upršené dny a týdny, posunuté dozadu - v dubnu březen, v květnu duben. Květnové teploty slabě nad 10 stupňů se staly normálem a ještě více umocňovaly nekonečnost lockdownu a restrikcí. Meteorologové mluvili o souběhu několika jevů, jakým bylo netradiční proudění studeného vzduch, ochlazování Golfského proudu a kdo ví, co ještě. Pro nás to znamenalo žádné grilování, žádné dlouhá večerní sezení, žádné ježdění na skútru, žádné koupání. Prostě stále stejný jarní mód - dlouhé kalhoty, šusťáková bunda, topení doma zapnuté na zimní provoz.
V květnu se pak obě děti postupně dostaly do školy, kde na podzim strávily jen pár týdnů a před Vánoci týden jeden. Nejdříve na střídavou výuku, pak nastálo.
Ale od obecného popisu k něčemu konkrétnějšímu. Tak třeba pár perliček o Míšovi a Verunce, které rámují tento čas a jednou budou vzbuzovat nostalgii.
Míša postupně vybavuje a vylepšuje svůj online koutek. Lepší monitor, pořádný mikrofon na stojanu, připojená zrcadlovka, na jaře provedený upgrade hardwaru, to vše namířeno na místo, kde tráví opravdu hodně času. V průběhu lockdownu jediný prostředek nejen k výuce, ale také k setkávání s jeho vrstevníky. Stále je nadšený z japonské kultury, sleduje a čte anime a k našemu překvapení začal experimentovat s asijskou kuchyní. Nemyslete si na českou “čínu”. Tady se jede z originálních surovin ze speciálních obchodů. Chuť musí být co nejblíže originálu. A tak ochutnáváme nové chutě a názvy jídel, které vždy za pár minut zapomeneme. Ale jsme nadšení a moc nám to chutná. Tohle po mě tedy určitě nezdědil. :-)
Verunka nezapře uměleckou duši. Přetváří si tak vše kolem sebe. Přešívá si oblečení a vytváří si různé druhy ozdob nebo náušnic. Z mých starých kalhot, které jsem nesl do popelnice, si udělala jeansy, které by se mohly prodávat v Desigualu. Vytrvale přetírá nábytek ve svém pokoji a kreslí neúnavně na materiály různého druhu. Na chatě na kameny, doma na dřevěné odřezky, které tam teď máme vystavené. Pomalu dospívá. Po krůčkách se mění z našeho děvčátka v ženu. Kdo ji neviděl přes lockdown několik měsíců, ten bývá hodně překvapen. Odloučení při lockdownu zvládala lépe než Míša. Možná také tím, že si aktivně našla v naší čtvrti nové kamarádky a byla ke konci lockdownu celá odpoledne venku.
Tím jak děti stárnou, vstupujeme s Ivou pomalu do kapitoly, která pro nás byla vždy nekonečně vzdálená. Ne, není to syndrom prázdného hnízda, to máme zatím zaplněné. Ale tím, jak se stávají naše děti na nás více nezávislé, máme více času na sebe a pro sebe. Učím se to nevnímat jako smutnou zprávu, ale jako příležitost, jako přirozený řád věcí. Jde mi to jen částečně, protože nostalgie z utíkajícího času je všudypřítomná a já mám obecně problém s tím pustit věci ze svých rukou a plánů a nechat je plynout.
A tak vstupujeme do další kapitoly, která je vlastně krásná. Žijeme v domě s dětmi více jako partneři - parťáci, než jako vychovatelé a máme tak více času na to být spolu s Ivou. Každá kapitola má svá pro a proti. To důležité je soustředit se na ta “pro”. :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat