Ludas page

Sedím na bílých kamenech, které jsou cítit slanou vůní moře a dívám se, jak slunce zapadá. Nechvátá, dává si na čas. Právě proto jsou v tuto dobu nejdelší dny z celého roku. Ani já nechvátám. I já mám teď ve svém životě dlouhé dny a krátké noci. Iva si čte oblíbenou detektivku a vlny se v pravidelném rytmu objevují a mizí. Pomalu po milimetrech šplhají v přílivovém opojení k její dece, ale až se tam dostanou, to už budeme večeřet bílý chorvatský chléb, tvrdý pažský sýr, skvělou slovinskou drůbeží paštiku a čerstvá rajčata nebo papriky z údolí okolo řeky Neretvy. Budeme večeřet v době, kdy v zimě doma chodíme do postele. Protože je dovolená a to je všechno dovoleno...

Projíždíme ostrovem a máme stažená okénka. Za námi vidíme skalnaté výběžky hornatého pobřeží. Jedeme na druhou stranu ostrova a máme jasný plán. Uprostřed ostrova se otevře krásné údolí s temně hnědou půdou a vinicemi až za obzor. Hrají nám R.E.M. a jsme všichni na jedné vlně. Už jsem se bál, že to kvůli koroně nezažijeme. Že až se dá svět zase nějak dohromady, bude Míša velký a nepojede s námi. Ale jsme tu, zase všichni čtyři a jsme spolu rádi. Horký vzduch, poletující vlasy a vůně celého ostrova. Pouštím “Night swimming” jako odkaz na plánované večerní koupání a znovu zažívám pocit, že tohle je přesně ta chvíle, kdy chci zmáčknout tlačítko PAUSE a zůstat žít je v tom okamžiku. To tlačítko nemám a tak se snažím ten okamžik dýchat a žít, jak to jenom jde.

Vstupuji opatrně do vody, do černé hladiny. Je už po desáté a měsíc je dnes schovaný za mlžnými mraky. Šli jsme sem dolů opatrně po strmé stezce. Dvě vyhlášené pláže, dvě krásné přírodní zátoky, kam nevede žádná silnice či větší cesta. Denně se sem sjíždějí desítky aut a lidé se malými pěšinkami snaží dostat na místa, kde koupání vypadá jinak než v turistických letoviscích. Teď tu ale není nikdo a tak zůstávají plavky v tašce. Je další horká noc, kdy teplota neklesá pod 25 stupňů. Když mě tmavá voda obejme kolem kolen, rozvlní se hladina a kruh vln se zableskne. To zablesknutí mě zaujme, otáčím se kolem sebe, dívám se nahoru ke skalám, kde vede silnice, ale žádné světlo z ní nemůže svítit sem dolů. Jdu dál a vidím, jak voda světélkuje. Mám nějaké vidiny? Oslovuji ostatní a zkoušíme přijít této záhadě na kloub. Cáknu do vody a v místě dopadu hladina zasvítí. Neuvěřitelné, svítící plankton tady? Křičíme na sebe a nadšeně si ukazujeme způsoby, jak hladinu rozsvítit. Plaveme prsa a od předních rukou se dělají nám dělají světelné víry, taková křídla. Čtyři andělé s polámanými křídly svítí do tmy zátoky a nemohou uvěřit, co se to právě děje…

Jdeme pěšinou mezi trávou vysokou až do pasu. Procházíme kolem zřícené kaple, prý svatého Marka. Kromě základních obvodových zdí stále ještě k nebi ční dva kamenné střešní oblouky. My tady dnes ale nejsme ani kvůli architektuře, ani kvůli kouzlu, které tohle místo má. Pokračujeme po tomto mysu až na jeho konec plný ostrých skal. Tady už máme své místo, které jsme si před léty našli, tak abychom mohli nejenom skočit do vody, ale abychom také pak dokázali vylézt nahoru zpátky. Těch pár metrů letu vzduchem k vodní hladině, to rozechvění těsně před tím, než se člověk odhodlá a přenese váhu tak, že už není cesta zpět. To protnutí hladiny a ta chvíle, kdy tělo přestane klesat a zastaví se jakoby v beztíži, než ho to začne tlačit nahoru. Tentokrát jsme si s sebou vzali věci na potápění a plavali kolem útesů, kde se lámalo světlo a tma v ostrých přechodech. V jedné chvíli jsem zůstal jen tak viset nehybně na hladině a ryby, které asi nezažily moc kontaktů s člověkem, se o mě přestaly za chvíli zajímat. A tak jich kolem mne byly desítky, možná stovky a já měl pocit, jako bych byl součástí toho všeho a ne jen návštěvníkem tohoto světa tiché krásy.

Největší jeskyní komplex v Evropě, určitý typ jeskyní, který celému světu dal jméno “krasový”, to je zastávka na cestě ke kamarádům ve Slovinsku. Posadí nás do vláčku, kterým jedeme dva kilometry nádhernými jeskynními prostory. Pak nás vysadí a řeknou, že půjdeme přes kilometr do kopce s názvem Kalvárie. Podívám se a vidím, jak se vysoko do kopce vine stezka, mezi kterou stojí monumentální stalagmity. Jdeme do kopce a pak zase zase z kopce a pozor, abychom si rozuměli, jsme pořád v jeskyni. V jeskyni, kam by se vešla katedrála. A to je jen začátek. Jen se díváme a kroutíme hlavou. Tohle jsme nečekali. Naše očekávání nebyla očividně dostatečně velká. O to více jsme překvapeni a nadšeni z toho, že jsme se sem dostali a něco podobného viděli.

Zmínil jsem některá highlights, která mi po naší letošní chorvatské dovolené nejvíce utkvěla v hlavě. Tím nejúžasnějším ale bylo to, co bylo a je mezi námi. To, co se zdá na první pohled obyčejné, všední a přesto je tím nejvzácnějším. Naše nezávazné klábosení při snídaních a večeřích, naše vtípky a škádlení mezi sebou, naše noční vyprávění příběhů, všechna ta blízkost ukrytá ve slovíčkách, v letmých pohlazeních, ve spontánních objetích. To bylo nejvíc.

Ty jeskyně nebo útesy, o kterých jsem dneska psal, budou stát na svém místě ještě v době, kdy my už tady nebudeme. Myslím, že i naše pláž, kterou jsme měli celou dobu pro sebe, krásné zátoky, kde jsme se koupali za tmy, na nás budou stále čekat a budou tady i po nás. Ale my, my už budeme jiní a jinde. Už nikdy se nesejdeme v tomhle věku, v téhle pokovidové situaci, v tomto rozpoložení.

O to více si těch úžasných dvou týdnů vážím...