Mám na ploše jednu fotku. Před mnoha lety jsem ji použil, snad na nějakou společnou narozeninovou pozvánku. Od té doby ta fotka přežila i výměnu počítače a byla s ostatními obnovena ze zálohy. A dnes ráno mi najednou padla do oka. Dvojklik levým tlačítkem myši a historie najednou ožije.
Společná fotka, sedíme na nějakém kusu skály a v dálce pod námi chorvatské ostrovy s malebnou Korčulou, kde se prý narodil Marco Polo. Nebylo nám ještě ani třicet. Mladí opálení, plní síly. Jak to, že jsme si v tu dobu tak nepřipadali? Krásní, bez vrásek a přebytečného tuku. Jak je možné, že jsme si tehdy tak nepřipadali? Budeme někdy v našem životě spokojení s tím, jací jsme a jak vypadáme?
Dívám se do tváří těch dvou lidí, kteří nestárnou. Za jejich bezchybnými úsměvy si moc dobře vybavuji strach a touhu po prvním dítěti. Z fotky to ale není poznat. Kolik dalších věcí se z ní nedá vyčíst? Objímám na fotce Ivu v ochranitelském gestu a musím říct, že takhle bych se chtěl vidět. Jako někdo, kdo ji chrání, i když vím, že někdy jsem to já, kdo potřebuje obejmout.
Ti dva mladí lidé na mě působí jako postavy z muzea voskových figurín - neskutečně. Opravdu jsme to my? Tolik se toho změnilo. Ale jsou věci, které se nemění. Věci, na které čas nepůsobí. Pořád se mi moc líbíš. Pořád jsme spolu. Pořád jsem s tebou rád, nejradši. Ano, máme pár dalších jizev na těle i na duši, ale dobrodružství pokračuje a kapitoly naší knihy přibývají. Díky Bohu, že naše kniha je společná...
Žádné komentáře:
Okomentovat