Ludas page

Vzpomínáš na ten den? Dlouho jsme ho plánovali? Čekali jsme na horký den v první polovině června. Až tam bude prázdno a žádní lidé ani turisté. Vzal jsem si dovolenou a vydali jsme se jen kus od našeho domečku, který tehdy ještě voněl novotou. Naší Octávkou míjeli rybníky, kterými je krajina našeho domova vyhlášená. Malý Míša se s radostí díval na letící krajinu, na modrou oblohu a slunce vysoko nad námi. A najednou se lesy měnily a začaly vonět borovicovou kůrou a smůlou.

Zastavili jsme u cesty a šli kousek borůvčím, které nám sahalo pod kolena a Míšovi po pás. Batůžky, tašky a deky, budeme tam přece celý den. Našli jsme si krásné místo s výhledem na celou velkou a liduprázdnou pískárnu. Průhledná, chladivá a čistá voda, do které jsi se nemusela bát ani ty, s bříškem v sedmém měsíci. Scházelo se do ní po srázu dolů a my měli absolutní soukromí. Vzpomínáš, jak jsi mě vyfotila s Míšou. Po kolena ve vodě jsme se spolu dívali na vodní hladinu, fotka dvou naháčů s podobnými bílými zadky. Mám tu fotku rád a musím se smát, kdykoliv se na ni podívám.

Den utíkal a my si střídavě hráli s Míšou a střídavě si četli a opalovali se. Vzpomínáš na ty doby, kdy jsme si hráli jen s jedním dítětem? Na ty doby, kdy jsme si mysleli, že už je nám hodně let? Vzpomínáš na tu kombinaci těšení a obav, kdy jsem řešili, co bude, až bude Verunka na světě? Jestli to zvládneme? Tak podívej, my jsme to zvládli. Borovice na Třeboňsku stále voní smůlou a létem, náš domeček už nevoní novotou, ale společnými vzpomínkami, a my to zvládli. Vzpomínáš? Vidíš to taky tak, viď?

Bylo to krásné a bylo toho hodně. A pořád toho hodně je a snad i zbývá. A já můžu říct jen jedno slovo: “děkuju”...