D-e-n-í-k (...blog) 2005
***30.12.2005
Prožíváme krásné dny, uprostřed zasněžené přírody. Znovu na zahradě, v chatičce. Každý člověk má určitá důležitá místa, kde se vyskytuje v dobách, které mají na jeho život zásadní význam. Ať na to koukám z jakékoliv strany, právě tohle místo - malá chatička, která je kromě léta zapadlá mezi opuštěnými zahradami, je tím místem, dosud nejvýznamnějším v mém a asi i v Ivy životě. A podle toho, jak se vyvíjí poslední události, bude v našich životech do budoucna hrát ještě velkou roli.
Během tohoto roku jsem si neplánovaně nastřádal skoro všechnu dovolenou a tak si ji teď vybírám. Ještě celý příští týden budu s Míšou i Ivou. Dva dny hustě sněžilo, teď mrzne jako když praští a my si připadáme, že nejsme jen za městem, ale že jsme někde na horách. A to je fajn, protože máme potom ze společně prožité dovolené lepší pocit. Jako kdybychom někam odjeli, někam pryč z města, pryč od starostí.
Míša na nás dělá "paci, paci, pacičky", šklebí se, protože vidí, že se smějeme a začíná se učit nové a nové slabiky. Teď je zrovna u nás doma hitem "dě, dě" a "tě, tě", takže je z toho někdy i "děda" a při troše fantasie i vzdáleně "táta" či spíše "ťáťa". Je skvělý, že už trochu leze, hlavně pozadu a to ho tak nějak uklidnilo, natáhne se pro hračku nebo kousek popoleze a je na sebe viditelně hrdý. Taky se už sám docela zabaví, vytáhneme mu hračky na deku, obestavíme ho polštářema a on si začne hrát, vytahuje jednu hračku po druhé, každou si s nepředstíraným zájmem prohlíží, načež i ochutná. Říkáme tomu, že "úřaduje". Snad kvůli tomu zájmu a důležitosti, se kterou jednotlivé věci zkoumá. Fakt je to sranda ho někdy při tom, samozřejmě tajně, pozorovat.
Jo a koupil jsem si konečně snowboard. Už si ho nemíním stále někde půjčovat. Je to HEAD a na moje ježdění to bude bohatě stačit. A pokud chcete vidět jak vypadá, tak tady je obrázek: http://img.123shop.cz/gimg/X-Large/rushblack.jpg
***20.12.2005
Rád bych svůj dnešní nespavostní záchvat využil k napsání příspěvku do svého deníku. Vždyť jak lépe využít čas kolem čtvrté ráno, než sedět u notebooku a čumět do monitoru:-) Venku slabě sněží a dalo by se říct, že je tichá noc. Avšak ještě ne svatá, jak by se chtělo i dodat. Na to si ještě několik dní počkáme.
Jaké že tedy bylo ono předvánoční šílenství letos? Řekl bych, že v mém případě, více než kdy dříve, uspěchané, překotné a udýchané. Tak nějak ani nestihlo být šílenstvím, protože sotva začalo, tak skoro už končí. Přiznám se, že když jsem před deseti dny zaslechl ve městě nějaký pěvecký sbor zpívat koledy, řekl jsem si "tady se někdo zbláznil, že zpívá koledy" a na to se musel sám sobě smát, protože jsem si uvědomil, že Vánoce jsou opravdu za dveřmi, a je jim úplně jedno, zda to tak cítím i já.
Rád bych svůj dnešní nespavostní záchvat využil k napsání příspěvku do svého deníku. Vždyť jak lépe využít čas kolem čtvrté ráno, než sedět u notebooku a čumět do monitoru:-) Venku slabě sněží a dalo by se říct, že je tichá noc. Avšak ještě ne svatá, jak by se chtělo i dodat. Na to si ještě několik dní počkáme.
Jaké že tedy bylo ono předvánoční šílenství letos? Řekl bych, že v mém případě, více než kdy dříve, uspěchané, překotné a udýchané. Tak nějak ani nestihlo být šílenstvím, protože sotva začalo, tak skoro už končí. Přiznám se, že když jsem před deseti dny zaslechl ve městě nějaký pěvecký sbor zpívat koledy, řekl jsem si "tady se někdo zbláznil, že zpívá koledy" a na to se musel sám sobě smát, protože jsem si uvědomil, že Vánoce jsou opravdu za dveřmi, a je jim úplně jedno, zda to tak cítím i já.
Snad to je dáno dlouhým a krásným podzimem, který končil až na začátku listopadu a tím tak nějak přišla zima rovnou, bez průtahů. Možná to je v mém případě dlouhou dobou, kterou jsem strávil doma. Jakmile jsem pak začal v listopadu pracovat, život monotónně ubíhal a nabral větší rychlost. Týdny se měnily tak, že jsem sotva stačil otáčet kalendář na svém pracovním stole. Svou roli ve všem hraje i Míša, který s námi před rokem ještě nebyl a který zaměstnává naše smysly natolik, že je problém vůbec se dostat do města a nějaké dárky koupit.
A tak jsem v pudu sebezáchovy vyrazil tuto zlatou adventní neděli na nákupy a po několika hodinách se vrátil zpět, znavený a šťastný. Připadal jsem si jako lovec, který se vydal za rozbřesku na lov a po několika hodinách se vrátil z divočiny, ověšený ulovenou zvěří. Znavený, ale spokojený, že jsem zajistil rodinné štěstí.
Při obědě pak v televizi mluvili o adventu jako o době klidu, půstu, rozjímání a pokoje. S velkým kusem řízku na vidličce, unavený po dopolední supermarketové štvanici, přemýšlel jsem, kde se stala chyba.
Při obědě pak v televizi mluvili o adventu jako o době klidu, půstu, rozjímání a pokoje. S velkým kusem řízku na vidličce, unavený po dopolední supermarketové štvanici, přemýšlel jsem, kde se stala chyba.
Ale jen na chviličku, protože řízek hezky voněl, Míša vedle roztomile žvatlal, Iva byla spokojená a naše vyhlídky do budoucnosti vcelku optimistické. A tak jsem musel kdesi uvnitř poděkovat Tomu, kdo to tady má na starosti a znovu si říct, že je na světě hezky.
Přeji Vám hezké Vánoce, ať už je strávíte půstem nebo s plným břichem.
Vždyť každý jsme jiný a v rozmanitosti je krása.
A kdo si čas na rozjímání najít chce, najde si ho, nehledě na roční období.
To snad akorát, že během Vánoc jsou ty hvězdy na nebi trochu blíž ... tak to
nepromarněte a hezky si to všechno užijte.
Vždyť každý jsme jiný a v rozmanitosti je krása.
A kdo si čas na rozjímání najít chce, najde si ho, nehledě na roční období.
To snad akorát, že během Vánoc jsou ty hvězdy na nebi trochu blíž ... tak to
nepromarněte a hezky si to všechno užijte.
***10.12.2005
Měli jste jako děti svá tajná přání? Taková, při jejichž představě zatajíte dech a rozšíří se vám zorničky? Ale i taková, která jsou pro mnoho dospělých jen obyčejnou banalitou?
Měli jste jako děti svá tajná přání? Taková, při jejichž představě zatajíte dech a rozšíří se vám zorničky? Ale i taková, která jsou pro mnoho dospělých jen obyčejnou banalitou?
Vzpomínáte si alespoň na některé z těchto snů? Vzpomínáte si alespoň na dvě taková přání? Nebo na jedno?
Našli jste si někdy v poslední době čas a na chvíli přemýšleli, co z těch snů a přání zbylo? Našli jste si vůbec někdy čas přemýšlet, jací jste jako děti byly a co z toho všeho zbylo?
Že nemáte čas přemýšlet nad hloupostmi? Tak to zkuste. Jinak to bude škoda a něco důležitého vám uteče.
Vzpomínám si na malého kluka, vlasatého a pohledného. Hodně lidí si ho dlouho pletlo s holčičkou. Většinou to nechápal a trochu ho to zlobilo. Ale jinak sledoval svět dospělých se zájmem a zaujetím. Nemohl se dívat lidem do očí, když plakali. Nechápal proč, ale začaly mu téct slzy taky. Měl svůj svět a málokoho do něj pustil. Už od malička se rád díval na hvězdy a miloval příběhy. Chtěl, aby mu byly čteny, vyprávěny, pouštěny v televizi nebo v kině. Taky je rád vyprávěl, sotva uměl mluvit, už tím byl pověstný. Stejně tak rád zpíval. Doma, na zahradě, v autě, ve školce, kdekoliv. Neměl rád samotu a neměl nikdy problém zapadnout do kolektivu. Vždy se kolem něj brzy vytvořila parta lidí. Svojí první lásku měl ve školce, bylo to spiklenecké a úžasné. Oba dva potají nespali a když všichni ostatní po obědě usnuli, kutáleli si mezi postelemi duhovou kuličku. Potají si dávali pusinky na zahradě za altánem, aby je někdo neviděl. Jeho táta byl moc přísný, ale on věděl, že má nekonečnou sílu, všechny přepere a dojede autem kamkoliv na světě, protože zná všechny cesty. Jeho maminka byla jeho azylem, který mu dával zapomenout na to, že kluci nebrečí a musí být za každé situace tvrdí. Byla jistotou jeho srdce, stejně tak jako tatínek jistotou všeho ostatního.
Snů měl vždy mnoho. Většina z nich byla krásně naivních, daná tím, jak zjednodušeně si představoval svět dospělých. Na některé z nich si jasně vzpomínám. Na ty ostatní, ty reálnější, si vzpomenout nedokážu. Není to zvláštní? Není to smutné?
Střípky vzpomínek, rozházené v mé hlavě. Jsou jich stovky, možná tisíce. Ale to je přeci hrozně málo. Je mi to tak líto, že jsem většinu ze svého dětství zapomněl. O to víc budu chtít být nablízku Míšovi, abych mohl sledoval zázrak z přímého přenosu, aby mi neutekla jedna z nejlepších příležitostí, které život nabízí. Být nablízku, dotýkat se, žít spolu.
Na závěr bych chtěl použít citaci z Exuperyho Malého prince, který úžasně zachycuje něco, co je na dětech tak vzácného:
"Dospělí si potrpí na číslice. Když jim vypravujete o novém příteli, nikdy se vás nezeptají na věci podstatné. Nikdy vám neřeknou: „Jaký má hlas? Které jsou jeho oblíbené hry? Sbírá motýly?“ Místo toho se vás zeptají: „Jak je starý? Kolik má bratrů? Kolik váží? Kolik vydělává jeho otec?“ Teprve potom myslí, že ho znají. Řeknete-li dospělým: „Viděl jsem krásný dům z červených cihel, za okny muškáty a na střeše holuby…“, nedovedou si ho představit. Musíte jim říci: „Viděl jsem dům za sto tisíc franků.“ Tu hned zvolají: „Ach, to je krása!“
"Dospělí si potrpí na číslice. Když jim vypravujete o novém příteli, nikdy se vás nezeptají na věci podstatné. Nikdy vám neřeknou: „Jaký má hlas? Které jsou jeho oblíbené hry? Sbírá motýly?“ Místo toho se vás zeptají: „Jak je starý? Kolik má bratrů? Kolik váží? Kolik vydělává jeho otec?“ Teprve potom myslí, že ho znají. Řeknete-li dospělým: „Viděl jsem krásný dům z červených cihel, za okny muškáty a na střeše holuby…“, nedovedou si ho představit. Musíte jim říci: „Viděl jsem dům za sto tisíc franků.“ Tu hned zvolají: „Ach, to je krása!“
***04.12.2005
"Mladá generace má pocit, že s ní přichází lepší svět.
Stará garda má pocit, že s ní ten lepší svět odchází."
"Mladá generace má pocit, že s ní přichází lepší svět.
Stará garda má pocit, že s ní ten lepší svět odchází."
Tak tohle je známý citát od Karla Čapka. Přemýšlím, zda lze nějak uniknout z téhle sociologické klece. Setkáváte se se svými vrstevníky, obklopujete se lidmi a věcmi, které jsou vám blízké. A tak pomalu, ale jistě ztrácíte kontakt s generacemi, které přicházejí. Svět se mění a spolu s ním i mladí lidé, ovlivňovaní jinými hodnotami a současným stavem společnosti.
Možná to má moje generace o to těžší, že je tou poslední, která byla vychovávaná za bývalého režimu. A tak, když si povídám s člověkem o 2 nebo o 3 roky mladším, zjišťuji, jak moc se právě v tom základu lišíme. Když je člověku čtrnáct, tak chce vědět, proč v šedesátém osmém přijeli Rusové a proč musí říkat učitelce soudružko. Když je vám jedenáct, je vám tohle úplně jedno.
A tak se snažím udržovat si alespoň nějaký kontakt s těmi, pro které jsou pomeranče a banány v červenci normálním jevem. Snažím se být navzdory všemu kolem optimistický, ale je to čím dál těžší.
Ještě mi není ani třicet a přitom už mám pocit, že většina událostí a změn kolem mě, neodvratně směřuje k horšímu. Musím si v duchu vybavovat pozitiva kolem sebe, abych nepropadl úplné skepsi. Naštěstí je pozitiv stále dost a tak se držím.
Nedávno mě naštvala zpráva o uzavření české sekce BBC. Prý už vysílání ve střední a východní Evropě není pro Brity prioritou. Skutečnost je taková, že se musí šetřit. No co, už jsem si zvykl, že za vším dnes hledej, když ne ženu, tak peníze. Můj vztah k tomuto rádiu se podobá příběhu z románu. Je to jako když dlouho žijete v blízkosti ženy, která vám nepřijde ničím výjimečná. Až ve chvíli, kdy se do ní zamilujete a poznáváte její krásu, náhle zjistíte, že ji navždy ztratíte. A tak nějak to je se mnou a s BBC. Stejně jako v románu si říkám, že není žádná taková, která by se jí vyrovnala. Není alternativa a čas tohle asi nevyřeší. A tak každé ráno zapínám stanici, kde nehrají spartakiádní šlágry nebo laciný pop. Poslouchám hodinová zpravodajství týkající se současného dění, zasvěceně o nich zde mluví lidé žijící přímo na místě, a je jedno, zda jde o Brno nebo Bagdád.Poslouchám výběry z evropského i českého tisku, poslouchám interview Václava Moravce a když někteří hosté stojí opravdu za to a já je nestihnu poslouchat, stahuji si z webových stránek jejich záznam v mp3 a poslouchám je třeba cestou do práce.
Nedávno mě naštvala zpráva o uzavření české sekce BBC. Prý už vysílání ve střední a východní Evropě není pro Brity prioritou. Skutečnost je taková, že se musí šetřit. No co, už jsem si zvykl, že za vším dnes hledej, když ne ženu, tak peníze. Můj vztah k tomuto rádiu se podobá příběhu z románu. Je to jako když dlouho žijete v blízkosti ženy, která vám nepřijde ničím výjimečná. Až ve chvíli, kdy se do ní zamilujete a poznáváte její krásu, náhle zjistíte, že ji navždy ztratíte. A tak nějak to je se mnou a s BBC. Stejně jako v románu si říkám, že není žádná taková, která by se jí vyrovnala. Není alternativa a čas tohle asi nevyřeší. A tak každé ráno zapínám stanici, kde nehrají spartakiádní šlágry nebo laciný pop. Poslouchám hodinová zpravodajství týkající se současného dění, zasvěceně o nich zde mluví lidé žijící přímo na místě, a je jedno, zda jde o Brno nebo Bagdád.Poslouchám výběry z evropského i českého tisku, poslouchám interview Václava Moravce a když někteří hosté stojí opravdu za to a já je nestihnu poslouchat, stahuji si z webových stránek jejich záznam v mp3 a poslouchám je třeba cestou do práce.
Chmurně, chmurně přemýšlím, jakou stanici si v lednu na svém rádiu ráno naladím a tenhle smutný konec vkládám do své osobní složky s názvem "změny k horšímu". Složka se pomalu a jistě rozrůstá ...
***26.11.2005
Nějak jsem polevil v psaní. Není to nezájmem o dění kolem mě, nezájmem o zachycení prchavých okamžiků, je to prostě a pouze nedostatkem času, možností se soustředit a vyhradit si čas. Určité události, o kterých zde zatím ještě nechci psát, se dávají do pohybu rychleji, než jsem plánoval nebo snil a tak je někdy těžké, byť jen usnout, natož se zastavit a srovnávat si myšlenky.
Nějak jsem polevil v psaní. Není to nezájmem o dění kolem mě, nezájmem o zachycení prchavých okamžiků, je to prostě a pouze nedostatkem času, možností se soustředit a vyhradit si čas. Určité události, o kterých zde zatím ještě nechci psát, se dávají do pohybu rychleji, než jsem plánoval nebo snil a tak je někdy těžké, byť jen usnout, natož se zastavit a srovnávat si myšlenky.
A tak zkusím, alespoň telegraficky shrnout to, co se v mém životě v poslední době událo.
Příští týden to bude už měsíc, co jsem v práci. Někdy to je fajn, jindy jsem unavený, že po návratu z práce potřebuju spát, abych byl schopný večer ještě
fungovat a pomoct Ivě s Míšou. Každopádně cítím, že po uplynulém půlroce na nemocenské, chodím do práce raději. Nevím, jak to nazvat, protože kdybych řekl, že mě práce baví, nebylo by to úplně přesné. Spíše bych to nazval jakýmsi pocitem užitečnosti a smysluplnosti, který mi práce dává. Možná to vypadá moc přemoudřele, ale nic takové v tom není. Stačí několik měsíců, kdy se neustále musíte vypořádávat s plíživým pocitem "příživníka" společnosti. I když to zaplašíte mnohými argumenty, stále ve vás kdesi hluboko tenhle pocit dřímá.
Minulý víkend začala zima, začal padat sníh a já se radoval ze systému ABS, kterým je nás nový vůz vybaven. Nerad bych sýčkoval, ale asi i díky jemu jsem minulý týden nemusel navíc vyzkoušet, jak tvrdé jsou i plechy a přední spoilery. Sešlápnu brzdu a auto nesmykuje, cítím jak vládu nad brzděním převzala automatika a s údivem koukám, že auto opravdu i na sněhu zastavuje. Pro většinu z vás je to možná samozřejmost, ale pro mě nová a stále úžas vzbuzující novinka.
Minulý víkend začala zima, začal padat sníh a já se radoval ze systému ABS, kterým je nás nový vůz vybaven. Nerad bych sýčkoval, ale asi i díky jemu jsem minulý týden nemusel navíc vyzkoušet, jak tvrdé jsou i plechy a přední spoilery. Sešlápnu brzdu a auto nesmykuje, cítím jak vládu nad brzděním převzala automatika a s údivem koukám, že auto opravdu i na sněhu zastavuje. Pro většinu z vás je to možná samozřejmost, ale pro mě nová a stále úžas vzbuzující novinka.
A na závěr něco o Míšovi. Ten nám roste jako z vody a začíná dělat pokroky. Obrací se, pyšně sedí a rozhlíží se po světě a začíná si "povídat". Nejvíc povídá v noci v postýlce, když se zhasne a my odejdeme. Tak jsem včera potají jeho "povídání" nahrával na minidisk, abychom měli nějakou vzpomínku na jeho začátky. Ve čtvrtek u nás byla návštěva, která když odcházela, volala na Míšu "pá, pá". Míša neotálel a nahlas jim odpověděl "pá,pá" taky. Nikdy předtím to neřekl. Všichni jsme koukali jako vrány, jen Míša vypadal, jako by se divil,
proč jsme z toho všichni tak překvapení...
proč jsme z toho všichni tak překvapení...
***13.11.2005
Zhluboka jsem se nadechl a šáhnul po klice. S předem připravenou rozhodností jsem rázně otevřel dveře a ponořil se do mlhy, která objímala celou potemnělou ulici a která teď objala, jako dávno ztraceného syna, i mě. Ve vzduchu byla cítit vůně mokrého listí i nevyspání pondělního rána. Vydal jsem po vyšlapané cestě, přímým směrem k vysoké budově, tyčící se nad všechny ostatní v okolí.
Zhluboka jsem se nadechl a šáhnul po klice. S předem připravenou rozhodností jsem rázně otevřel dveře a ponořil se do mlhy, která objímala celou potemnělou ulici a která teď objala, jako dávno ztraceného syna, i mě. Ve vzduchu byla cítit vůně mokrého listí i nevyspání pondělního rána. Vydal jsem po vyšlapané cestě, přímým směrem k vysoké budově, tyčící se nad všechny ostatní v okolí.
Po půl roce jsem začal znovu chodit do práce. Odhodil jsem všechny strachy o konečné stanici a rozjel se po trase dál. Držím se pevně opěradla, bezpečnostní pásy tady chybí, ale já bych nerad vypadnul. Kdo ví, kde bych mohl skončit.
Najednou mám tolik plánů do budoucna, až se bojím, že je to na jeden život moc. Mám více plánů se svým životem než předtím, než mi našli tu správnou diagnózu. Přemáhám únavu a rozdávám rány do tmy. Nevím, co bude dál, ale jedno vím určitě. Kvůli té diagnóze jsem se posunul z místa...
Najednou mám tolik plánů do budoucna, až se bojím, že je to na jeden život moc. Mám více plánů se svým životem než předtím, než mi našli tu správnou diagnózu. Přemáhám únavu a rozdávám rány do tmy. Nevím, co bude dál, ale jedno vím určitě. Kvůli té diagnóze jsem se posunul z místa...
A to je dobře. Myslím. Doufám...
***30.10.2005
Ivanka i Míša už dávno spí. Blíží se půlnoc a všude kolem chaty je hluboká noc. Možná k ránu teplota klesne pod nulu a během příštího týden opadá všechno listí, které ještě na stromech zbylo. Zítra odcházíme ze zahrady a já si vzpomínám, jak jsem před rokem psal sem do deníku něco podobného.
Ivanka i Míša už dávno spí. Blíží se půlnoc a všude kolem chaty je hluboká noc. Možná k ránu teplota klesne pod nulu a během příštího týden opadá všechno listí, které ještě na stromech zbylo. Zítra odcházíme ze zahrady a já si vzpomínám, jak jsem před rokem psal sem do deníku něco podobného.
Tentokrát jsme na chatě zůstávali déle, než bylo obvyklé v minulých letech. Důvodem pro to byla moje neschopenka a zároveň nádherný a teplý podzim. Komu by se chtělo do města, když může po obědě vyjít na zahradu a alespoň během hodiny, co Míša spí, lenošit na sluníčku, nastavovat mu tvář a "nabíjet si baterie".
Každopádně, zítra jdeme do města a v pondělí mě čeká důležitá kontrola u doktora, která by mohla rozhodnout, zda nastoupím do práce. Nevím, jaké máte zkušenosti vy, ale já jsem za těch sedm let v práci skoro vůbec nechyběl. Až na nějakou ojedinělou chřipku, vyleželou za týden, jsem nebyl zvyklý nějak moc chybět. Teď jsem doma půl roku a návrat do práce bude zřejmě šokem, na který nevím jak se připravit, se kterým nemám zkušenosti. Stejně tak nevím, jak se zachová při zvýšené zátěži moje břicho. Takže tolik otázek a žádné odpovědi. Držte mi prosím palce a já vám pak napíšu, zda jsem začal chodit do práce nebo zda jsem znovu slyšel od doktorky tu větu, kterou slýchám každý měsíc.
Teď dopíšu tyhle řádky a ještě si nechám dohrát písničku, puštěnou právě do sluchátek. Jmenuje se "Wake me up, when September ends" od kapely "Green day". I když tuhle kapelu normálně neposlouchám, tahle píseň mi teď sedí do nálady. Pokud máte možnost, zkuste ji ... třeba se v té náladě potkáme.
***23.10.2005
Včera jsme byli na výletě. Podívat se za tetou do Albrechtic.
"Teta z Albrechtic" - to je pro mě pojem používaný v naší rodině odnepaměti. Střípky vzpomínek na mnoho neznámých, ale milých lidí. Vzpomínky na pravou nefalšovanou pec postavenou přímo v kuchyni. Pec, na kterou se dá sednout, podobnou jako znám z pohádek. A hlavně, mezi tím vším, hodná,laskavá teta, tolik připomínající moji babičku.
Včera jsme byli na výletě. Podívat se za tetou do Albrechtic.
"Teta z Albrechtic" - to je pro mě pojem používaný v naší rodině odnepaměti. Střípky vzpomínek na mnoho neznámých, ale milých lidí. Vzpomínky na pravou nefalšovanou pec postavenou přímo v kuchyni. Pec, na kterou se dá sednout, podobnou jako znám z pohádek. A hlavně, mezi tím vším, hodná,laskavá teta, tolik připomínající moji babičku.
Malé ztracené vesničky, čítající často jen několik stavení, uprostředdlouhých polí a kalných rybníků. Tak to je vodňanský kraj, odkud se táhne moje rodová linie. Žijí tam lidé, kteří ještě ctí rodinné vazby.To znamená, že stačí, aby věděli, že patříte, byť jen vzdáleně, do rodiny a v tu chvíli máte otevřené dveře do jejich domácnosti.
I když tenhle deník není žádnou síní slávy, přesto cítím, že si právě teta z Albrechtic zaslouží minimálně několik řádek.
A tak vzpomínám, jak jsme se s mým nejlepším kamarádem vydali v šestnácti na vandr. Poprvé něco takového, hlavně pryč z domu, zkusit si alespoň na pár dní žít po svém. A protože správní trampové chodí v kanadách, ani my jsme si je nezapomněli vzít. Avšak po nějaké době nás to, možná i kvůli puchýřům na nohou, přestávalo bavit. Nevím, jak je to možné, ale shodou okolností jsme byli právě v okolí Vodňan. Spaní někde na louce nebo v lese bylo v tu chvíli to poslední, co jsem si v tom zuboženém stavu přál. Najednou mě napadlo, zda nenavštívit tetu z Albrechtic a nepoprosit tam o azyl. Na mapě jsem si našel, že tahle zapadlá vesnička je asi jen deset kilometrů od nás.
"A co je to za tetu?" ptal se mě Honza.
"No, jezdili jsme tam za ní, když jsem byl malej", odpovídám.
"Aha, ty jsi tam jezdil jako malej a teď tam zazvoníme, že tam budeme spát?",
ptá se smíchem znovu Honza.
"No, pokud mě pozná ... tak by to snad mohlo vyjít", vydám ze sebe a cítím, že tomu až tak úplně taky nevěřím.
Konečně procházíme malou vesničkou a já si snažím vybavit po paměti, jaký dům to je.Vzpomínám si jen velmi těžko, ale nakonec beru za kliku a vcházím na malý dvorek.Tam potkáváme tetu. Kouká na nás, kouká na mě a nepoznává mě. "Ahoj teto, já jsem ... " a začínám se představovat, přičemž vhodnější než moje příjmení je použít spíše odkazy na to čí jsem syn, jak se jmenovala za svobodna moje babička a další charakteristické vesnické znaky identity.
Ještě ani nestačím říct, čí že jsem to syn, vnuk a pravnuk...a už mě teta líbá na tváře, a vede nás do domu. Musím vypravovat o každém z rodiny, musíme se najíst a můžeme tam zůstat, jak dlouho chceme. Realita překonala ty nejoptimističtější představy. Jak často se tohle stává?
"No, jezdili jsme tam za ní, když jsem byl malej", odpovídám.
"Aha, ty jsi tam jezdil jako malej a teď tam zazvoníme, že tam budeme spát?",
ptá se smíchem znovu Honza.
"No, pokud mě pozná ... tak by to snad mohlo vyjít", vydám ze sebe a cítím, že tomu až tak úplně taky nevěřím.
Konečně procházíme malou vesničkou a já si snažím vybavit po paměti, jaký dům to je.Vzpomínám si jen velmi těžko, ale nakonec beru za kliku a vcházím na malý dvorek.Tam potkáváme tetu. Kouká na nás, kouká na mě a nepoznává mě. "Ahoj teto, já jsem ... " a začínám se představovat, přičemž vhodnější než moje příjmení je použít spíše odkazy na to čí jsem syn, jak se jmenovala za svobodna moje babička a další charakteristické vesnické znaky identity.
Ještě ani nestačím říct, čí že jsem to syn, vnuk a pravnuk...a už mě teta líbá na tváře, a vede nás do domu. Musím vypravovat o každém z rodiny, musíme se najíst a můžeme tam zůstat, jak dlouho chceme. Realita překonala ty nejoptimističtější představy. Jak často se tohle stává?
Další úžasné vzpomínky mám na dobu po maturitě. Čtyři měsíce prázdnin a v nich pár dní strávené v Albrechticích. Přestavil jsem Ivu tetě a teta si ji hned zamilovala. S Ivou jsme dělali výlety po okolí, koupali se v rybnících a užívali dobu, kdy jsme byli dospělí a přitom ještě pořád děti.
Dnes se snažíme, alespoň jednou za rok, podívat se na naší tetu. V našich očích nestárne, i když je jí už přes osmdesát let. Pokaždé, když odjíždíme, snažíme se nemyslet na to, že je to možná už naposled, co se loučíme. Pokaždé když znovu tetu vidíme, radujeme se, že se naše obavy nesplnily. A na chvíli tak rádi podlehneme té klamné iluzi, že některé věci mohou trvat věčně.
Ukázali jsme tetě Míšu. Nová přicházející generace se setkala s tou odcházející. Kruh se uzavírá. Tak to funguje a fungovat bude. Škoda, že si Míša nebude pamatovat, jak skvělý člověk tahle žena je. Ale třeba si přečte tyto řádky a dozví se to....
***14.10.2005
Den pomalu končil a stíny se začínaly prodlužovat. Slunce, svítící tak nízko nad obzorem, zdůrazňovalo stovky barevných odstínů podzimního listí, které se ještě z posledních sil drželo větví stromů. Čas od času to ale některý z listů nezvládl a s nevypočitatelnou dráhou letu se pomalu začal snášet k zemi. Vzdal to, stejně jako to jednou vzdáme my, unavení po létě trvajícím celý náš život.
Den pomalu končil a stíny se začínaly prodlužovat. Slunce, svítící tak nízko nad obzorem, zdůrazňovalo stovky barevných odstínů podzimního listí, které se ještě z posledních sil drželo větví stromů. Čas od času to ale některý z listů nezvládl a s nevypočitatelnou dráhou letu se pomalu začal snášet k zemi. Vzdal to, stejně jako to jednou vzdáme my, unavení po létě trvajícím celý náš život.
To není důvod ke smutku, protože teď ještě slunce svítí a na tváři dosud nemáme všechny vrásky, které tam jednou budou.
Naše Oktávka klouzala po nové silnici, vinoucí se mezi vesnicemi, mezi poli, mezi lesy. Už dobrou chvíli jsme nepotkali ani jedno auto. Pro jistotu jsem zapnul světla, spíše pro pocit "být viděn" než lépe vidět. Iva seděla na zadním sedadle a v náručí držela spokojeného Míšu.
"Nejradši bych jela takhle pořád. Dál a dál. Nikdy nezastavila.", najednou řekla Iva a já jí tak moc rozuměl. Čas od času tuhle větu někdo z nás dvou řekne. Ten druhý vždycky rozumí, soucítí, vnímá a ví. Netřeba něco dodávat.
A tak jsem šáhnul pod volant a nahmatal tajné tlačítko. Zadržel jsem dech a stisknul ho. Zpočátku se zdálo, že se nic nezměnilo, ale to byl jen první dojem. První co se začalo měnit bylo padající listí kolem nás. Nejdříve se začalo jevit jako šmouhy a pak naopak jeho pohyb zpomalil a působil jak zpomalený záběr. Skla našeho auta začala tmavnout nebo to tmavla krajina kolem? Slunce zapadalo a nebe začalo být vanilkové jako na Monetových obrazech. V tu chvíli jsme vjížděli do zatáčky, ale místo toho, aby auto zatočilo, se silnice pomalu vyrovnávala, až se z ní stala rovná přímka vedoucí kamsi mezi tmavý obzor plný zlatě svítících hvězd. To byl náš cíl, tam jsme směřovali a bylo jedno, jak dlouho tam pojedeme, protože čas se zastavil a snad jedině naše dýchání mohlo nahradit pravidelný tikot vteřinové ručičky, která teď nehybně stála na stejném místě. A tak jsme jeli a věděli, že na konci cesty nás čeká nový začátek. Stačilo nám být spolu a vědět, že je všechno tak, jak má být. Že já miluju tebe a ty miluješ mě. Nic jiného nepotřebuju vědět. Na ničem jiném nezáleží. V tomhle i ve skutečném životě...
***06.10.05
"Další měsíc doma", uslyšel jsem v pondělí od své doktorky. Odcházel jsem od ní se zvláštním pocitem. Vyšel ven z budovy, ve které jsem už toho tolik zažil. Jemně mrholilo a lidi nastupovali a vystupovali z autobusu. Běžný obrázek dopoledne pracovního dne. Všichni odjíždějí a přijíždějí, jen já pořád stojím na zastávce. Na jednu stranu jsem rád, že autobus nejede, zároveň je mi jasné, že něco není v pořádku.
"Další měsíc doma", uslyšel jsem v pondělí od své doktorky. Odcházel jsem od ní se zvláštním pocitem. Vyšel ven z budovy, ve které jsem už toho tolik zažil. Jemně mrholilo a lidi nastupovali a vystupovali z autobusu. Běžný obrázek dopoledne pracovního dne. Všichni odjíždějí a přijíždějí, jen já pořád stojím na zastávce. Na jednu stranu jsem rád, že autobus nejede, zároveň je mi jasné, že něco není v pořádku.
Vždy, když odcházím od doktora, uvědomím si, jak moc jsem nemocný. Zbytek pobytu mimo na to zapomínám.
A tak další měsíc využiji a strávím ho ještě na zahradě. Po několika letech, kdy jsme se koncem září přesunovali do města, mám možnost kolem sebe vidět přírodu, jak stárne a podzim, jak voní.
Minulý týden byl pro mě jeden z nejpodivuhodnějších, jaké jsem kdy prožil. Sny se staly realitou a plány a vize skutečností. V minulosti jsem tady už psal, že jsem kdysi rozeslal pár mailů s touhou dopisovat si s někým ze vzdálené ciziny. Ale ne zase tak vzdálené, aby nebylo teoreticky možné se spolu jednou setkat. Minulý rok se po letech komunikace uskutečnilo první setkání a tento rok, přesněji minulý týden, pak setkání druhé, tentokrát v České republice, v mém městě, u nás.
Strachy z používání cizího jazyka, z možných nedorozumění vycházející z drobných rozdílností našich kultur, se ukázaly jako liché. Prožili jsme nezapomenutelné chvíle plné výletů po památkách, chvíle nad dobrým jídlem, procházky po stezkách jihočeského kraje i po stezkách našich životů. Povídání, sdílení a pohoda. Loučení po pěti dnech bylo smutné, nezvykle smutné. Kdy se zase uvidíme? Co nám do té doby život přinese? Nevyřčené viselo ve vzduchu a zůstalo tam ještě dlouho po tom, co jsem stál na krajnici mezinárodní silnice a
Strachy z používání cizího jazyka, z možných nedorozumění vycházející z drobných rozdílností našich kultur, se ukázaly jako liché. Prožili jsme nezapomenutelné chvíle plné výletů po památkách, chvíle nad dobrým jídlem, procházky po stezkách jihočeského kraje i po stezkách našich životů. Povídání, sdílení a pohoda. Loučení po pěti dnech bylo smutné, nezvykle smutné. Kdy se zase uvidíme? Co nám do té doby život přinese? Nevyřčené viselo ve vzduchu a zůstalo tam ještě dlouho po tom, co jsem stál na krajnici mezinárodní silnice a
Markovo auto zmizelo v koloně aut směřujících k rakouské hranici. Osobně řadím tohle přátelství, které se zrodilo doslova z ničeho a odnikud, do své osobní složky s názvem "Zázraky". Patří tam totiž plným právem ...
***26.09.05
Je nádherné sobotní odpoledne. Slunečno ... už od rána. Modré nebe, jako kdyby byl červenec. Člověk by skoro nevěřil, že ve skutečnosti je konec září. Léto se nám asi snaží vynahradit to, co tak zanedbalo. Zatím se mu to docela daří. Kolik z vás mu už odpustilo?
Je nádherné sobotní odpoledne. Slunečno ... už od rána. Modré nebe, jako kdyby byl červenec. Člověk by skoro nevěřil, že ve skutečnosti je konec září. Léto se nám asi snaží vynahradit to, co tak zanedbalo. Zatím se mu to docela daří. Kolik z vás mu už odpustilo?
Sedím na náplavce. Pokud nevíte, co to je, pak vězte, že se jedná o jakési malé molo, sloužící ke snadnějšímu přístupu k vodě, k řece a k lodi. Tak tu sedím, svítí sluníčko a snad i to letadlo, které několik kilometrů nade mnou kreslí tenkou bílou čáru, zpomalilo, aby nekazilo tuhle odpolední siestu. Sedím na náplavce, plácám nohama ve vzduchu a užívám si vědomí, že mám před sebou ještě několik volných dní.
Teď ke mně přichází Iva. Sedá si vedle mě a přináší deku, aby nás to zespoda tolik netlačilo. Je konec září a my se ve spodním prádle vyhříváme a smějeme se tomu, že z leteckého pohledu musíme připomínat dva rochnící se tuleně. Po chvíli dám Ivě polibek na takové to místo na krku...kde končí vlasy, trochu pod ušním lalůčkem a cítím, jak voní. Neopakovatelně a naprosto jedinečně. Jako tenkrát, když jsme se procházeli po neposečených loukách. Byla neděle a já měl jedinečnou možnost strávit s Ivou několik vzácných hodin o samotě a navíc na místech, která tak dobře znám. A tak jsem jí ukazoval krajinu, ve které jsem se toulával vždycky sám. Bylo nám šestnáct let a všechno to, na co se člověk v tomhle věku tolik těší, bylo teprve před námi. Věděl jsem, že bych jí tak rád řekl všechno, co k ní cítím, ale taky jsem věděl, že právě to by byla ta největší chyba.
A tak jsem se k ní jen nenápadně naklonil, abych ucítil, jak moc mi voní a jak moc mě přitahuje. A minuty utíkaly a my střídali témata konverzace a bylo nám spolu dobře. Bylo nám spolu tak dobře, že jsme si za pár měsíců, přes všechny problémy a slepé uličky, nedovedli představit žít bez toho druhého...
V dnešní příspěvku do deníku jsem chtěl psát o vyšetřeních, která mě potkala minulý a předminulý týden. Začal jsem s tím záměrem a skončil úplně někde jinde. Je to tak ale lepší. Dnes nebudu žádné zážitky ze svých vyšetření vytahovat. Nebudu si to kazit, protože právě dnes je svět tak krásné místo pro život.
***15.09.05
Mám za sebou náročný víkend a několik krásných dní po něm. Někdy se mi zdá všechno tak jednoduchý a jasný. Někdy je lepší nekomplikovat si život zbytečným filozofováním. Stačí si sednout do trávy a koukat, jak po nebi plujou mraky. Já teď ale sedím u notebooku a kolem mě je znovu noc. Přichází teď čím dál tím dřív. Jakmile se zítra ráno probudím, dojdu se osprchovat a vyčistím si zuby. Žádná snídaně, žádný čaj. Do žaludku přijde něco úplně jiného. Čeká mě další z řady vyšetření. Tentokrát půjde o sondu do žaludku a já si poprvé zkusím jedno z mnoha dobrodružství, které na mě ještě mezi bílýma stěnama čekají.
Mám za sebou náročný víkend a několik krásných dní po něm. Někdy se mi zdá všechno tak jednoduchý a jasný. Někdy je lepší nekomplikovat si život zbytečným filozofováním. Stačí si sednout do trávy a koukat, jak po nebi plujou mraky. Já teď ale sedím u notebooku a kolem mě je znovu noc. Přichází teď čím dál tím dřív. Jakmile se zítra ráno probudím, dojdu se osprchovat a vyčistím si zuby. Žádná snídaně, žádný čaj. Do žaludku přijde něco úplně jiného. Čeká mě další z řady vyšetření. Tentokrát půjde o sondu do žaludku a já si poprvé zkusím jedno z mnoha dobrodružství, které na mě ještě mezi bílýma stěnama čekají.
Vždycky jsem si myslel, že se takových věcí budu bát. A přitom mám teď v duši čisto a klid. Zítra je to jen rozjezd, finále přijde příští středu, kdy mi přes žaludek budou zkoumat tenké střevo. Jestli to překoná moje očekávání, možná sem něco o této zkušenosti napíšu. Nejsem si ale jistý, zda je to něco, co byste rádi četli. Tak uvidím, jak moc silný vjem to bude:-).Nedávno jsem přečetl moc zajímavou knížku, její motto a citát, který se v něm mnohokrát opakoval, bych tady rád napsal.
Neptej se, co svět potřebuje.
Ptej se sám sebe, čím ožíváš, a jdi a dělej to.
Protože to, co svět potřebuje, jsou lidé, kteří jsou živí.
Ptej se sám sebe, čím ožíváš, a jdi a dělej to.
Protože to, co svět potřebuje, jsou lidé, kteří jsou živí.
***08.09.2005
Dneska, v krásném slunečném dni, kdy se s námi léto loučí, bych rád zavzpomínal na jeden z dalších nezapomenutelných okamžiků prožitých s Ivou. Snad je tohle moje vzpomínání nesmělým pokusem zachytit okamžiky štěstí, tak prchavé a lehké jako semínka pampelišek ve větru. Často si pokládám otázku, proč vlastně tyhle vzpomínky, tak jako fotky ze starých negativů, vyvolávám. Často si na ni neumím odpovědět. Vím jen, že když tyhle řádky píšu, vracím se do těch chvil, které vypovídají o tom, že život je krásný a tečka. Není potřeba říkat "ale" a dodávat argumenty o světových válkách a nevyléčitelných nemocech. Ve chvílích mého vzpomínání nic o temných stránkách lidského života nechci vědět. Vracím se ve svých vzpomínkách tam, odkud se mi nechce nikdy zpátky...
Dneska, v krásném slunečném dni, kdy se s námi léto loučí, bych rád zavzpomínal na jeden z dalších nezapomenutelných okamžiků prožitých s Ivou. Snad je tohle moje vzpomínání nesmělým pokusem zachytit okamžiky štěstí, tak prchavé a lehké jako semínka pampelišek ve větru. Často si pokládám otázku, proč vlastně tyhle vzpomínky, tak jako fotky ze starých negativů, vyvolávám. Často si na ni neumím odpovědět. Vím jen, že když tyhle řádky píšu, vracím se do těch chvil, které vypovídají o tom, že život je krásný a tečka. Není potřeba říkat "ale" a dodávat argumenty o světových válkách a nevyléčitelných nemocech. Ve chvílích mého vzpomínání nic o temných stránkách lidského života nechci vědět. Vracím se ve svých vzpomínkách tam, odkud se mi nechce nikdy zpátky...
Byl slunečný lednový den. Neděle. I když jsme toužili po rodině, stále jsme byli jen dva. Šťastní i nešťastní jsme po ospalém ránu a dobrém obědě přemýšleli, kam se vydat a co prožít, aby se neděle nestala dalším dnem, kdy člověk jen stárne.
A tak jsme se vydali na chatu. Milovaný azyl, tolik využívaný v letních měsících, teď uprostřed zasněženého lesa zela prázdnotou, stejně tak jako celá chatová osada. Sjeli jsme po nevyjeté cestě až dolů k zamrzlé řece. Byla hladká jako zrcadlo. Škoda, že nemáme brusle...", utrousil jsem poznámku. "Ale máme", vzpomněli jsme si oba náhle na dosud neuklizené brusle v kufru auta. Zbyly tam od minulého týdne, kdy jsme byli bruslit na jednom z rybníků u Trhových Svinů.
Nože se zařízly do netknutého ledu a jejich hrany zazvonily. Pokud lyžujete a měli jste někdy možnost jet v čerstvě napadaném prašanu, kdy před vámi není ani jedna stopa, pak víte, že je to nepopsatelný pocit jakési vzácnosti, vnitřní radosti i ztišení v jednom.
Nože se zařízly do netknutého ledu a jejich hrany zazvonily. Pokud lyžujete a měli jste někdy možnost jet v čerstvě napadaném prašanu, kdy před vámi není ani jedna stopa, pak víte, že je to nepopsatelný pocit jakési vzácnosti, vnitřní radosti i ztišení v jednom.
Vzali jsme se za ruku a pomalu projížděli uvězněnou řekou. Po stranách se nad námi klenuly husté zasněžené větve a a na ledě nakreslený příběh o nás dvou. Pozorovali jsme listy zamrzlé v ledu. Neporušené, zastižené nepřipravené na konec svého světa. Plašili jsme drobné rybky schovávající se u břehu pod ledem a prchající ve velkých hejnech. Jako kdyby nežily v malé bahnité řece, hrály si na prosluněný život kdesi na korálovém útesu.
Stejně tak i my si hráli na to, že dnešek nikdy neskončí. Že svět je jedno velké místo na hraní. Že zítra nezačne budík zvonit po šesté a že celý den nestrávíme za kancelářským stolem. Že nestárneme. Že nikdy neumřeme. Hráli jsme si a kdyby slunce nezapadalo, ta hra by nikdy neskončila.
S tvářemi červenými od mrazu i lidského štěstí jsme sundali brusle,
zamávali řece na pozdrav a odjeli zpět do šedivého města...
zamávali řece na pozdrav a odjeli zpět do šedivého města...
***27.08.2005
Doba dovolených nás pomalu minula, prázdniny se nezadržitelně blíží ke svému konci a na dnešní párty jsem pozval letošní Léto. Přišlo pozdě, teď cudně přešlapuje, nic si nebere a sklenku červeného cucá už dobrou hodinu. Na vyčítavé pohledy krčí rameny a malinko zčervená. Sedlo si až do zadní řady a snaží se být neviděno, snaží se vyhnout otázce, kterou mu chtějí všichni položit. "Co to tento rok mělo, prosím tě, znamenat?" Několik krátkých období, plných tropických veder, jednou dokonce přesahujících 35 stupňů, jinak to bylo spíše příjemné a teplé jaro nebo pokud chcete, vlídný podzim. Léto neodpovídá, jen to jeho trapné mlčení, jeho trapné krčení. Vypadá to, že to na téhle párty trochu drhne a já pevně doufám, že se nestrhne rvačka.
Doba dovolených nás pomalu minula, prázdniny se nezadržitelně blíží ke svému konci a na dnešní párty jsem pozval letošní Léto. Přišlo pozdě, teď cudně přešlapuje, nic si nebere a sklenku červeného cucá už dobrou hodinu. Na vyčítavé pohledy krčí rameny a malinko zčervená. Sedlo si až do zadní řady a snaží se být neviděno, snaží se vyhnout otázce, kterou mu chtějí všichni položit. "Co to tento rok mělo, prosím tě, znamenat?" Několik krátkých období, plných tropických veder, jednou dokonce přesahujících 35 stupňů, jinak to bylo spíše příjemné a teplé jaro nebo pokud chcete, vlídný podzim. Léto neodpovídá, jen to jeho trapné mlčení, jeho trapné krčení. Vypadá to, že to na téhle párty trochu drhne a já pevně doufám, že se nestrhne rvačka.
Dneska jsem tady snad jediný, kterému letošní léto nevadilo. Můj zánět nějak moc slunce a teplé počasí nesnesl a tak jsem někdy zamračené dny s ulehčením vítal. Proto jsem dnes v jasné opozici a proto jsem se Léta tento rok na nic neptal.
Mám kvůli tomu Léto bránit před hněvem ostatních? Mám se ho zastat? Uvidíme...
"Další 3 týdny", slyšel jsem minulý čtvrtek od své doktorky, která zná nejen moje střeva. V práci říkám už několik měsíců stále tu stejnou větu - "ještě ne, ještě zůstávám doma." Neschopenku mám, od prodlužování konečného datumu nástupu do práce, tak popsanou, že mi příště bude muset doktorka vystavit snad novou. To mě vždy trochu znejistí, pak se ale podívám na oblohu a pustím si do sluchátek novou desku od Craiga Davida a musím říct, že můj život není v tuhle chvíli tím smutným krámem, kde probíhá výprodej. Ještě ne, ... ještě je v regálech spoustu dobrého a lákavého pro oči.
Mám kvůli tomu Léto bránit před hněvem ostatních? Mám se ho zastat? Uvidíme...
"Další 3 týdny", slyšel jsem minulý čtvrtek od své doktorky, která zná nejen moje střeva. V práci říkám už několik měsíců stále tu stejnou větu - "ještě ne, ještě zůstávám doma." Neschopenku mám, od prodlužování konečného datumu nástupu do práce, tak popsanou, že mi příště bude muset doktorka vystavit snad novou. To mě vždy trochu znejistí, pak se ale podívám na oblohu a pustím si do sluchátek novou desku od Craiga Davida a musím říct, že můj život není v tuhle chvíli tím smutným krámem, kde probíhá výprodej. Ještě ne, ... ještě je v regálech spoustu dobrého a lákavého pro oči.
Dále si tak lítám ve svém vzduchoprázdnu, odříznut od reality všedních dnů, od reality života. Možná teď žiju víc než předtím. Možná, že pohled zpět jednou napoví víc. Možná, že někdy musíme o kus koláče přijít, abychom cítili víc sladkost toho, co zbylo. Možná, že jednou uvidíme smysl všech věcí, které se nám zdají tak záhadné. Možná....to je slovo, které balancuje na hraně mezi nadějí a beznadějí. Věřím, že spadne na tu dobrou stranu.
Jak si tady tak přemýšlím, koukám, že Léto upřeně hledí na mě. Ze slušnosti uhnu očima, abych po chvíli zjistil, že se na mě dívá stále. Počkalo si, až neuhnu pohledem a pak na mě jasně a zřetelně spiklenecky mrklo. Neodolatelně, jak umí jen ono samo. Ví, že pro ně mám slabost. Ví, že ať udělá cokoliv, já budu stát vždy na jeho straně. To jsem zvědavý, jak dnešní večírek dopadne. Je proti nám jasná přesila a už je to dlouho, co jsem se naposled s někým pral.
***22.08.2005
Znovu, dotlačen okolnostmi, vstupuji na půdu diskontního supermarketu. Třepotající se vlaječky, stánek s grilovanými kuřaty, fronta u košíků, přiopilé a špinavé existence rozhlížející se po příležitosti vyžebrat na další pivo, dívky rozdávající plechovky s Colou light. To všechno míjím a procházím pomalu se rozevírajícími skleněnými dveřmi. Jako biblický Jonáš jsem pohlcen velrybou, jako Alenka vstupuji do říše divů, vstupuji do země za zrcadlem.
Znovu, dotlačen okolnostmi, vstupuji na půdu diskontního supermarketu. Třepotající se vlaječky, stánek s grilovanými kuřaty, fronta u košíků, přiopilé a špinavé existence rozhlížející se po příležitosti vyžebrat na další pivo, dívky rozdávající plechovky s Colou light. To všechno míjím a procházím pomalu se rozevírajícími skleněnými dveřmi. Jako biblický Jonáš jsem pohlcen velrybou, jako Alenka vstupuji do říše divů, vstupuji do země za zrcadlem.
Zde platí jiná pravidla. Ocitám se ve světě podivné subkultury, jinak plynoucího času, jiných měřítek a pohledů. Lidé najednou potřebují to, co nikdy nepotřebovali. Zde si uvědomují, na kolik věcí mají a kolik si toho můžou dovolit.
Společně uzavřeni v jednom prostoru, sjednoceni společným cílem, mísí se zde neuvěřitelně různorodé páry, rodiny i jednotlivci. Několikrát se během své pouti, na cestách mezi nekonečnými regály, potkávají a po oku poměřují, aby na sebe krátce, po opuštění nevzhledné hranaté plechové stavby, navždy zapomněli.
Ve frontě na květiny, hned za pokladnami, stojí asi čtyřicetiletý muž a ve chvíli, kdy má odpovědět květinářce, jakou že to chce barvu tří růží, tváří se jako jeho syn, který stojí plaše za ním. Odpovídá, že chce, aby každá měla jinou barvu a reakce květinářky se stává reakcí třídní učitelky a on je znovu tím žáčkem, stojícím před tabulí. Představa, před kterou utíká celý život, motivace, která ho žene být úspěšný ve své firmě, aby už se nikdy nemusel cítit právě tak jako dnes - v květinářství.
Ve frontě na květiny, hned za pokladnami, stojí asi čtyřicetiletý muž a ve chvíli, kdy má odpovědět květinářce, jakou že to chce barvu tří růží, tváří se jako jeho syn, který stojí plaše za ním. Odpovídá, že chce, aby každá měla jinou barvu a reakce květinářky se stává reakcí třídní učitelky a on je znovu tím žáčkem, stojícím před tabulí. Představa, před kterou utíká celý život, motivace, která ho žene být úspěšný ve své firmě, aby už se nikdy nemusel cítit právě tak jako dnes - v květinářství.
Malá copatá holka na pomezí puberty. Rádoby nevšímavě jde za svými rodiči, kteří před sebou valí velký nákupní košík. Taťka má na sobě tmavé tričko, zastrkané do strakatých bermud. To jen zvýrazňuje jeho kulaté bříško. Na nohou nezbytné bílé sportovní boty značky Prestige. Někteří si i dnes, patnáct let po revoluci myslí, že tento typ je značkou vkusu a luxusu. Matka má sepnuté vlasy do drdolu, není nalíčená a na sobě má kromě bavlněného šedivého trička i džínové kalhoty - mrkváče. Ty jen zvýrazňují její větší pozadí.
Malá copatá holka po očku sleduje, co přibývá do košíku a sem tam se pokusí s okázalou přezíravostí přihodit taky něco pro sebe. Vždy když to udělá, otec začne s matkou diskutovat, zda je nutné kupovat pro mladou takové zbytečnosti a snaží vrátit zpět krém na vyhlazování vrásek nebo nugátovou čokoládu. Dcera se otáčí, protože nechce, aby je někdo slyšel. Slyší je všichni, kdo jsou kolem, jen dělají, že ne. Malá copatá holka na pomezí puberty si znovu už po tisícáté slibuje, že nikdy nebude jako její rodiče a neví, že už v tuto chvíli je jim tolik podobná, že se toho nikdy zbavit nemůže. I ten zadek už jí roste.
Ve frontě na pečivo, které je "po celý den čerstvé", stojí mladá krásná žena. Každý detail jejího oblečení i vzhledu je dopředu naplánován a promyšlen. Líčení, účes, oblečení, parfém. Nikde nelze nalézt vadu, vše podle poslední módy. "Kolik to oblečení mohlo stát?", napadne ženu procházející kolem. "Tuhle buchtu bych bral", napadne mladého muže stojícího ve frontě za ní. Vypadá vyrovnaně, sebevědomě a ušlechtile. Budí dojem, že tohle je obraz Evy v ráji a pro ostatní ženy je problémem, bořící jejich sebevědomí, pro ostatní muže je problémem, který zaměstnává jejich představivost. Nikdo však netuší, co se skrývá uvnitř mladé ženy, jaká cibule je pod několika slupkami. Nikdo nevidí tu nejistotu a strach z toho, že nebude jednou perfektní. Nikdo nevidí, že za až nepřirozeně útlým pasem, je každodenní zvracení na záchodě. Nenávidí se a zároveň se sobě líbí. Cítí všechny ty pohledy a ví, že musí obstát, ať to stojí co to stojí. Takhle jí to přeci říkali rodiče už od mala, musíš být perfektní, ať nám neděláš ostudu.
Procházím mezi lidmi a míjím další osudy, unavené pokladní, prodavačky v přilehlých obchůdcích, agenty úvěrových společností nabízejících nákup na splátky, stovky neuvěřitelných postav a osudů, které si pohrávají s mou fantazií. S úlevným výdechem vycházím ven a znovu si po několikáté slibuji, že sem mě už nikdo nedostane.
***05.08.2005
Jednou za čas bych zde měl napsat taky něco serióznějšího. Vyjádřit se třeba k současné politické situaci, k atentátům v Londýně, k odkládané penzijní reformě, k zásahu policistů na Czechteku a mnoha dalším tématům, které každodenně plní stránky novin.
Jednou za čas bych zde měl napsat taky něco serióznějšího. Vyjádřit se třeba k současné politické situaci, k atentátům v Londýně, k odkládané penzijní reformě, k zásahu policistů na Czechteku a mnoha dalším tématům, které každodenně plní stránky novin.
Přemýšlím, proč se mi do toho nechce. Přitom právě tato témata a přemýšlení o nich je tím nejzajímavějším, co právě denní periodika nabízí. Pokaždé když si koupím noviny, zajímají mě nejvíce komentáře a názory renomovaných historiků, politologů a politiků. Zprávy, ty si najdu sám, většinou na internetu, dříve než vyjdou v novinách. Právě množství pohledů a názorů na témata, která zrovna hýbou společností, obohacuje i můj pohled na svět.
Možná právě proto, že vidím, jak sofistikovaně a zasvěceně dokáží někteří popsat daný problém a zaujmout jasné stanovisko, možná právě proto se cítím ještě nedostatečným k tomu, abych se vyjadřoval. Je snad českým povahovým rysem vyjadřovat se ke všemu možnému, nezávisle na tom, zda o dané problematice něco vím, zda jsem si sehnal nebo nastudoval veškeré informace důležité pro jasný úsudek. Nemám rád tyhle "hospodské" filozofy, kteří by ihned mohli začít řídit naši zemi, vést armádu do boje nebo dělat trenéra hokejovému nároďáku.
Snažím se učit, abych mohl něco říct. Cucám do sebe informace jako houba. Investuju a doufám, že se moje investice vrátí. Žiju ve svém malém světě, bloguju a nemyslím si, že nějak úžasně. Přesto se raduju, když vidím, že je někdo, koho zajímá, co tady o tom svém malém světě napíšu.
Snažím se učit, abych mohl něco říct. Cucám do sebe informace jako houba. Investuju a doufám, že se moje investice vrátí. Žiju ve svém malém světě, bloguju a nemyslím si, že nějak úžasně. Přesto se raduju, když vidím, že je někdo, koho zajímá, co tady o tom svém malém světě napíšu.
***26.07.2005
Když jsem Ivě s nadšením vysvětloval, jakou bude jednou hrát internet v našich životech roli, koukala na mě dost nedůvěřivě. Slova o tom, že e-mail používá většina lidí v práci i doma, slova o surfování po internetu, natož o nakupování přes něj, zněla více než troufale. Když jsem dokonce dodal, že za pár let nebude existovat jediná firma, myslící to s businessem vážně, která by neměla svoje stránky, sklidil jsem spíše už úsměv a to nejen od Ivy, ale i dalších posluchačů.
Když jsem Ivě s nadšením vysvětloval, jakou bude jednou hrát internet v našich životech roli, koukala na mě dost nedůvěřivě. Slova o tom, že e-mail používá většina lidí v práci i doma, slova o surfování po internetu, natož o nakupování přes něj, zněla více než troufale. Když jsem dokonce dodal, že za pár let nebude existovat jediná firma, myslící to s businessem vážně, která by neměla svoje stránky, sklidil jsem spíše už úsměv a to nejen od Ivy, ale i dalších posluchačů.
Psal se totiž rok 1997 a mně se točila hlava, protože jsem zažil své první internetové opojení. Internet byl v plenkách, sdružovala se kolem něj zvláštní a specifická komunita lidí, či spíše technických nadšenců, často pracujících s informačními technologiemi. Všichni jsme společně cítili, že ve vzduchu je něco velkého, že se blíží velký třesk a my budeme při tom.
Tehdy se jevila rychlost obyčejného modemu jako závratná. Webové stránky byly na dnešní poměry velmi jednoduché s absencí grafiky či jiných interaktivních prvků. Přesto to bylo něco neuvěřitelného…
Realita dneška předčila i ta nejodvážnější očekávání. Rychlost připojení, interaktivita webových stránek, multiplayerové hry, rozvoj nakupování přes internet, hlasové služby a další a další vymoženosti.
Já jsem dlouho odolával, odstřihnut od jakékoliv pevné linky, abstinenčním příznakům nemožnosti "se připojit". Sice jsem se každý týden, ať už to bylo v práci nebo doma, napíchnul alespoň na skok, ale pořád to nebylo ono. Po dvou měsících jsem to už nevydržel a pořídil si možnost připojit se k internetu bezdrátově, pomocí svého mobilu. A tak tady teď ležím v posteli, na klíně mám notebook a píšu tyto řádky. Až je dopíšu, pomocí mobilu se připojím na síť a celé to přesunu na server, který umožní, abyste si tyto řádky mohli přečíst i vy. Nevím jak vám, ale mně to přijde skvělé. Někdy mě neustálý pokrok techniky, často nutící člověka investovat znovu a znovu svůj čas i peníze, vysloveně štve. Dnes se ale z těchto zázraků techniky raduji, protože mi umožňuje být v kontaktu, komunikovat.
A tak, kdybyste mě teď v šeru podkrovního pokoje mohli pozorovat, pak věřte, že ve chvíli, kdy se začnu usmívat, se mi na monitoru, dole vpravo, objevila hláška: "Připojeno k síti".
***21.7.2005
Tak pomalu plynou dny a týdny a já stále žiji ve svém časoprostoru, který nezná pevné zákonitosti pracovní doby, nemilosrdné zvonění budíku i krásné slunné dny strávené za okny neklimatizované kanceláře. Už několikrát jsem se chystal k nástupu do práce, k budování hrubého národního produktu, avšak výrok doktorů zněl jasně " buďte v klidu a profitujte z něho".
Tak pomalu plynou dny a týdny a já stále žiji ve svém časoprostoru, který nezná pevné zákonitosti pracovní doby, nemilosrdné zvonění budíku i krásné slunné dny strávené za okny neklimatizované kanceláře. Už několikrát jsem se chystal k nástupu do práce, k budování hrubého národního produktu, avšak výrok doktorů zněl jasně " buďte v klidu a profitujte z něho".
A tak se o to snažím a není to zase až tak těžké. S Míšou je čím dál méně práce a více legrace a celodenní blízkost Ivy je pro mě, bez nutnosti vybírat si dovolenou, téměř svátkem. Ráno, když vstanu, procházím se po zahradě a snažím si zapamatovat všechnu tu explozi zeleně, abych si tenhle film mohl během nevlídných podzimních večerů, několikrát za sebou v hlavě přehrávat. Snažím se prostě do sebe nasát tu energii, která kolem leží.
Takže když se mě někdo zeptá: "Tak jak se teď vlastně máš?"
Neodpovím slovy o únavě a obavách z budoucnosti, ale pouze krátkým:
Neodpovím slovy o únavě a obavách z budoucnosti, ale pouze krátkým:
"Ale, tak si tady tak profituju....".
***08.07.2005
Tak tady máme léto a až na pár opravdu horkých dní by si toho jeden ani pořádně nevšiml. Nevím, jak vy, ale pro mě léto znamená horké a slunečné počasí. Vzhledem k tempu snižování skleníkových plynů v atmosféře možná namítnete, že nám bude ještě jednou pořádné horko, ale takhle já to nemyslel. Nemyslím si totiž, že by bylo až tak moc konzervativní a staromódní očekávat od ročních období to, co nás učili už v mateřské školce. A úterních 12 stupňů po celý den, spolu s vydatným deštěm, mě vrátilo na čas do podzimních chmur.
Tak tady máme léto a až na pár opravdu horkých dní by si toho jeden ani pořádně nevšiml. Nevím, jak vy, ale pro mě léto znamená horké a slunečné počasí. Vzhledem k tempu snižování skleníkových plynů v atmosféře možná namítnete, že nám bude ještě jednou pořádné horko, ale takhle já to nemyslel. Nemyslím si totiž, že by bylo až tak moc konzervativní a staromódní očekávat od ročních období to, co nás učili už v mateřské školce. A úterních 12 stupňů po celý den, spolu s vydatným deštěm, mě vrátilo na čas do podzimních chmur.
Ale každý jsme jiný a tak myslím, že například v úterý prožíval jeden z mých kamarádů pohodu a den plný optimismu. Nemá rád slunečné počasí a slunce. Ono vlastně jeho kůži severského typu nedělá ani moc dobře. A tak se nedivte, když vám, stejně jako mně, odpoví na otázku "jak bylo v Chorvatsku na dovolené" odpovědí "dobře, až na to slunce".
Pro mě je ale slunce a modrá obloha synonymem ráje. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale ve chvílích smutku a tísně vidím jasně ten obraz. Stojím na vyvýšeném místě a všude kolem mě jasně sytá zeleň. V dálce za mnou jsou vysoké hory se zasněženými vrcholky a nad nimi blankytně modré nebe. Dívám se nevěřícně na svoje opálené ruce a zjišťuji, že postrádají jizvy a vrásky, které jsem si za všechna léta nastřádal.
S obavou, aby to vše najednou nezmizelo, udělám první krok a rozhlížím se kolem sebe. Vítr hladí moje vlasy i krásnou vysokou trávu, vlnící se jako moře. Opatrně ji zkusím dlaní taky pohladit. Vítr voní solí a já utíkám směrem odkud slyším ten zvuk. Utíkám nahoru a zjišťuji, že stojím na zatravněné písečné duně. Dívám se na krásnou pláž a nekonečné moře. Rozbíhám se k němu a cítím vyhřátý písek, jak se mi tlačí mezi prsty na nohou.
Ač se zdá, že všechno je tak, jak má být, necítím v sobě pokoj. Rozhlížím se a ještě něco hledám. Náhle si v dálce čehosi všimnu. Zacloním si rukou oči proti slunci a vidím, jak proti mně na pláži jdou postavy. Zkouším poznat, zda jsou to opravdu ti, které čekám. Rozbíhám se a vidím, že i oni ke mně běží ...
A jakou představu ráje máte vy?
***03.07.2005
Máte rádi přírodu? Jednoduchá otázka, na kterou lze očekávat jednoduchou odpověď. Kdo by neměl?!? To by přeci bylo jako říct, že nemám rád děti, charitativní organizace nebo dárcovství krve. Všechno jsou to záležitosti ušlechtilé, smysluplné a ducha povznášející (zde bych upozornil, že mám v předchozí větě na mysli malé děti, protože se obávám, že chování pubescenta duši rodiče příliš nepovznese). Avšak při odpovědi na úvodní otázku, stejně tak jako na další vyjmenované příklady, se na mysl vkrádá ono úžasně alibistické slovíčko "ALE", které se tak rádo vyskytuje na konci mnoha jednoduchých vět, aby z nich udělalo věty složité a to jak gramaticky, tak i významově.
Máte rádi přírodu? Jednoduchá otázka, na kterou lze očekávat jednoduchou odpověď. Kdo by neměl?!? To by přeci bylo jako říct, že nemám rád děti, charitativní organizace nebo dárcovství krve. Všechno jsou to záležitosti ušlechtilé, smysluplné a ducha povznášející (zde bych upozornil, že mám v předchozí větě na mysli malé děti, protože se obávám, že chování pubescenta duši rodiče příliš nepovznese). Avšak při odpovědi na úvodní otázku, stejně tak jako na další vyjmenované příklady, se na mysl vkrádá ono úžasně alibistické slovíčko "ALE", které se tak rádo vyskytuje na konci mnoha jednoduchých vět, aby z nich udělalo věty složité a to jak gramaticky, tak i významově.
Stejné "ale" budu muset dnes použít i já, protože právě na tu první otázku jsem si byl nucen tento týden několikrát odpovědět. A to si teda pište, že se mi na ni neodpovídalo lehce.
Kdyby jste se mě zeptali v úterý odpoledne, odpověď na otázku, zda mám rád přírodu, by byla vyjádřena pouze jednoduchou větou. Možná by mi dokonce stačilo jedno slovo, abych odpověděl. Sice nezdvořile, ale zato stručně. "Mám", zněla by odpověď. Kdyby jste se mě ale zeptali ve středu v půl druhé v noci, stoprocentně by jste dostali větu složitou a hodně rozvitou.
Pojďme na to telegraficky, ať se to sem vejde a trochu s nadhledem, ať se to lépe čte:
Úterý 28.6.2005
Úterý 28.6.2005
9.55 PM Oknem se do chaty začíná linou neznámý zvuk. Podíváme se na sebe s Ivou, protože příroda nás znovu překvapila a takový zvuk jsme ještě, za ta léta strávená mezi všemožným zpěvným i nezpěvným (o to s větší chutí zpívajícím) ptactvem, neslyšeli.
10.00 PM Podezřívavě hledím směrem k sousedově voliéře. Před třemi roky začal chovat dvě andulky a teď se mu prohání, v neustále se rozšiřujícím výběhu, celá parta asijských bažantů, koroptví a ptáků nejrůznějších barev i velikostí. Už jsme si zvykli, že některá rána zde mají kulisu Hong-kongské tržnice. Na druhou stranu je lepší, že soused nezačal pěstovat slony nebo paviány, uklidňuji se.
10:05 PM Plížím se nastávajícím šerem k neustále se opakujícímu hlasitému zvuku. Jakmile se nade mnou objeví velká silueta ptáka, v domnění že jde o útočícího dravce, rozhoduji se rychle mezi skokem do blízkého houští či otevřeným bojem.
10:10 PM Zjišťuji, že nešlo o dravce, ale o sovu.
10:11 PM Zjišťuji, že nešlo o sovu, ale o tři sovy. Je to vůbec možné?
10:12 PM Svědí mě škrábance z houští.
10:20 PM Úspěšně zaháním tleskáním sovy z našeho pozemku. Kolem zahrady jsou desítky kilometrů zalesněného terénu, nechápu co vidí na naší vypelichané borovici.
10:30 PM Sovy byly úspěšně odehnány. Zastávám taktiku znepříjemnit jim zdejší pobyt natolik, aby si vybrali jinou větev, jiný strom, jiný pozemek a jiného troubu.
10:35 PM Jdu spát.
11:45 PM Sovy se vrátily. Každá pískne jednou za 6 vteřin, takže to máme matematicky jednu sovu na dvě vteřiny.
12:00 PM Úspěšně plaším sovy a krčím se schovaný u garáže. Čekám až znovu přilétnou.
00:20 AM Dochází mi, že narozdíl ode mě, sovy vidí v noci. Odcházím se schovat do garáže.
00:30 AM Sovy nepřilétají, ale slyším je z dálky. Že by měly i infračervené vidění?
00:45 AM Všude zhasínám a s pocitem dobře vykonané práce ulehám do postele.
Přikrývám se peřinou.
00:46 AM Sovy přilétly a řvou jako krávy.
00:50 AM Znovu se plížím po zahradě a odháním sovy i dorážející komáry.
00:52 AM Sovy vytvořily rojnici a usadily se rozmístěné do trojúhelníkové formace.
Kde se takovou věc zatraceně naučily???
01:00 AM Protože jsou sovy krásní ptáci, je moc dobře, že nemám zbrojní pas.
02:00 AM Vyčerpaný se vracím do chaty. Koloběh se uzavírá. Sovy lovily myši, já lovil sovy. Avšak bez úspěchu.
02:05 AM Příroda je milosrdná. Sovy se samy vzdalují a okolí se noří do ticha.
03:30 AM Začínají řvát ptáci a sousedovi zlatí bažanti.
04:45 AM Usínám s polštářem na hlavě.
A tak se mi nedivte, když na otázku z úvodu odpovídám - "mám, ale někdy mi to dá hodně práce".
Středa 29.6.2005
09:55 PM Sovy přilétají ...
10.00 PM Podezřívavě hledím směrem k sousedově voliéře. Před třemi roky začal chovat dvě andulky a teď se mu prohání, v neustále se rozšiřujícím výběhu, celá parta asijských bažantů, koroptví a ptáků nejrůznějších barev i velikostí. Už jsme si zvykli, že některá rána zde mají kulisu Hong-kongské tržnice. Na druhou stranu je lepší, že soused nezačal pěstovat slony nebo paviány, uklidňuji se.
10:05 PM Plížím se nastávajícím šerem k neustále se opakujícímu hlasitému zvuku. Jakmile se nade mnou objeví velká silueta ptáka, v domnění že jde o útočícího dravce, rozhoduji se rychle mezi skokem do blízkého houští či otevřeným bojem.
10:10 PM Zjišťuji, že nešlo o dravce, ale o sovu.
10:11 PM Zjišťuji, že nešlo o sovu, ale o tři sovy. Je to vůbec možné?
10:12 PM Svědí mě škrábance z houští.
10:20 PM Úspěšně zaháním tleskáním sovy z našeho pozemku. Kolem zahrady jsou desítky kilometrů zalesněného terénu, nechápu co vidí na naší vypelichané borovici.
10:30 PM Sovy byly úspěšně odehnány. Zastávám taktiku znepříjemnit jim zdejší pobyt natolik, aby si vybrali jinou větev, jiný strom, jiný pozemek a jiného troubu.
10:35 PM Jdu spát.
11:45 PM Sovy se vrátily. Každá pískne jednou za 6 vteřin, takže to máme matematicky jednu sovu na dvě vteřiny.
12:00 PM Úspěšně plaším sovy a krčím se schovaný u garáže. Čekám až znovu přilétnou.
00:20 AM Dochází mi, že narozdíl ode mě, sovy vidí v noci. Odcházím se schovat do garáže.
00:30 AM Sovy nepřilétají, ale slyším je z dálky. Že by měly i infračervené vidění?
00:45 AM Všude zhasínám a s pocitem dobře vykonané práce ulehám do postele.
Přikrývám se peřinou.
00:46 AM Sovy přilétly a řvou jako krávy.
00:50 AM Znovu se plížím po zahradě a odháním sovy i dorážející komáry.
00:52 AM Sovy vytvořily rojnici a usadily se rozmístěné do trojúhelníkové formace.
Kde se takovou věc zatraceně naučily???
01:00 AM Protože jsou sovy krásní ptáci, je moc dobře, že nemám zbrojní pas.
02:00 AM Vyčerpaný se vracím do chaty. Koloběh se uzavírá. Sovy lovily myši, já lovil sovy. Avšak bez úspěchu.
02:05 AM Příroda je milosrdná. Sovy se samy vzdalují a okolí se noří do ticha.
03:30 AM Začínají řvát ptáci a sousedovi zlatí bažanti.
04:45 AM Usínám s polštářem na hlavě.
A tak se mi nedivte, když na otázku z úvodu odpovídám - "mám, ale někdy mi to dá hodně práce".
Středa 29.6.2005
09:55 PM Sovy přilétají ...
***27.6.2005
Tak jsme se v úterý na radnici zúčastnili "vítání občánků". Pojem to pro mě trochu zavánějící starými rudými časy. Snad kvůli mé jediné vzpomínce na fotku mé mámy v elegantním retro kostýmku s buclatým dítětem na klíně (moje maličkost) a karafiátem v ruce. I ten album, odkud tu fotku znám, je rudý. Karafiát byl možná také rudý, ale to se už nedozvíme, protože barevná fotografie byla v osmdesátých letech velmi nákladnou záležitostí a tak je většina mé dětské kolekce vyvedena v odstínech bílé a černé.
Tak jsme se v úterý na radnici zúčastnili "vítání občánků". Pojem to pro mě trochu zavánějící starými rudými časy. Snad kvůli mé jediné vzpomínce na fotku mé mámy v elegantním retro kostýmku s buclatým dítětem na klíně (moje maličkost) a karafiátem v ruce. I ten album, odkud tu fotku znám, je rudý. Karafiát byl možná také rudý, ale to se už nedozvíme, protože barevná fotografie byla v osmdesátých letech velmi nákladnou záležitostí a tak je většina mé dětské kolekce vyvedena v odstínech bílé a černé.
Pozvání na vítání přišlo a bylo to, jako když vám někdo podá ruku. Automaticky ji přijmete a nepřemýšlíte, zda se to hodí. Je to přeci milé, když je někdo milý na vaše dítě. A tak jsme potvrdili svoji účast a dostavili se v plném počtu.
Předchozí strachy o Míšovu náladu vzaly naštěstí za své. Míša si celou akci vyloženě užíval a nechal se obdivovat. Patřilo mu několik prvenství a skoro bych až řekl, že si toho byl vědom. Předně, byl bez pochyby největším miminem, které se toho dne na vítání občánků dostavilo. Většinu svých konkurentů přesahoval jak do výšky, tak do šířky. Také se z nějakého důvodu objevil na seznamu přítomných na prvním místě a tak mu patřilo i ono privilegium, vpochodovat za zvuku varhan do obřadní síně jako první (pro vpochodování samozřejmě použil jednoho ze svých dvou nosičů). No a jestli nebylo prvenství i to, že měl jako jediný ze všech miminek oblečených v dupačkách, pořádné jeansy, pak už je škoda sem cokoliv dalšího psát.
Předchozí strachy o Míšovu náladu vzaly naštěstí za své. Míša si celou akci vyloženě užíval a nechal se obdivovat. Patřilo mu několik prvenství a skoro bych až řekl, že si toho byl vědom. Předně, byl bez pochyby největším miminem, které se toho dne na vítání občánků dostavilo. Většinu svých konkurentů přesahoval jak do výšky, tak do šířky. Také se z nějakého důvodu objevil na seznamu přítomných na prvním místě a tak mu patřilo i ono privilegium, vpochodovat za zvuku varhan do obřadní síně jako první (pro vpochodování samozřejmě použil jednoho ze svých dvou nosičů). No a jestli nebylo prvenství i to, že měl jako jediný ze všech miminek oblečených v dupačkách, pořádné jeansy, pak už je škoda sem cokoliv dalšího psát.
Děti z nějaké školky přednesly básničku, náměstkyně primátora blahopřála rodičům, maminky dostaly do rukou květinu a tatínkové pamětní list, načež byli ihned vyfotografováni. Bylo to milé, nenucené a tak nějak mi na tom polstrovaném sedadle docházelo, že ti rozumně vypadající tatínkové kolem mě, jsou většinou stejně staří jako já. Že jsem opravdu taťka, i když mi přijde, že je mi pořád dvacet.
Obavám se, že pravý smysl věcí Míšovi asi unikl a že vlastně pořádně neví, co se to s ním v úterý dělo. Jedno je ale jisté. Nepohodlí způsobené převozem v neklimatizovaném autě se vyplatilo. Od fotografky dostal dárek. Malé chrastítko. Je to první věc, kterou si za mé pomoci s radostí chytil, začal s ní chrastit, několikrát se přitom bouchl do hlavy, ale neúnavně a vytrvale se snažil, umístit si ho do pusy. Když se mu to povedlo, přeběhl po jeho tváři vítězoslavný úsměv. No řekněte, nestálo to za to ? :-) ...
***17.06.2005
Čas od času mívám záchvaty nespavosti. Lehnu si do postele, unavený po celém dni, zavřu oči, ale spánek nepřichází. Snažím se přinutit svůj mozek, aby se zklidnil, ale všechny moje pokusy se nakonec ukazují jako marné. Čas si klidně běží dál, ručičky hodinek se nemilosrdně posouvají na své cestě nahoru a dolů, doprava a doleva a zvyšují tak moji vzrůstající nervozitu.
Čas od času mívám záchvaty nespavosti. Lehnu si do postele, unavený po celém dni, zavřu oči, ale spánek nepřichází. Snažím se přinutit svůj mozek, aby se zklidnil, ale všechny moje pokusy se nakonec ukazují jako marné. Čas si klidně běží dál, ručičky hodinek se nemilosrdně posouvají na své cestě nahoru a dolů, doprava a doleva a zvyšují tak moji vzrůstající nervozitu.
Někdo by možná řekl, dojdi si k doktorovi nebo ještě lépe - k psychiatrovi. Ale já vím, že tenhle problém není způsoben mými momentálními starostmi. Je to něco, co mě provází už od dětství a s čím jsem se už naučil žít. Přesto všechno mi i tahle nepříjemnost do života přinesla překvapivě mnoho zajímavých a nezapomenutelných chvil.
Tak třeba východy slunce. Napadá mě hned tento:
Je mi sedmnáct, venku svítá, plížím se na chatě kolem postelí mojí sestry i mých rodičů. Nechci je vzbudit. Pomalu odtlačím motorku dál, abych mohl nastartovat. Jedu za vesnici na kopec. Sedím a čekám na východ slunce. Paprsky se pomalu rozlévají po kopcích jihočeské krajiny a v dálce se rýsuje její dominanta - tisícimetrová Kleť. Sedím na motorce a s pocitem slunce i uvnitř sebe se vracím zpět.
Nebo tenhle:
Iva vedle spí, přikrytá jen prostěradlem. Horká noc a rodící se horký den před námi. Jsme v krásném hotelu na ostrově Rhodos. Je nám sladkých 22 let. Poprvé takhle daleko sami, poprvé letadlem, poprvé jako manželé. Opatrně vstávám, abych nevzbudil Ivu. Vyjdu z pokoje, pak po schodišti dvě patra nahoru a překonávám zahrazené schodiště, vedoucí už jen na střechu hotelu. Tam si sednu a dívám se na zdánlivě nekonečnou mořskou hladinu, z níž se po chvíli začne rodit slunce. Odlesky prvních slunečních paprsků na vlnícím se moři vytvářejí úchvatnou podívanou.
Je mi sedmnáct, venku svítá, plížím se na chatě kolem postelí mojí sestry i mých rodičů. Nechci je vzbudit. Pomalu odtlačím motorku dál, abych mohl nastartovat. Jedu za vesnici na kopec. Sedím a čekám na východ slunce. Paprsky se pomalu rozlévají po kopcích jihočeské krajiny a v dálce se rýsuje její dominanta - tisícimetrová Kleť. Sedím na motorce a s pocitem slunce i uvnitř sebe se vracím zpět.
Nebo tenhle:
Iva vedle spí, přikrytá jen prostěradlem. Horká noc a rodící se horký den před námi. Jsme v krásném hotelu na ostrově Rhodos. Je nám sladkých 22 let. Poprvé takhle daleko sami, poprvé letadlem, poprvé jako manželé. Opatrně vstávám, abych nevzbudil Ivu. Vyjdu z pokoje, pak po schodišti dvě patra nahoru a překonávám zahrazené schodiště, vedoucí už jen na střechu hotelu. Tam si sednu a dívám se na zdánlivě nekonečnou mořskou hladinu, z níž se po chvíli začne rodit slunce. Odlesky prvních slunečních paprsků na vlnícím se moři vytvářejí úchvatnou podívanou.
A nebo tenhle:
Dneska se probudím ve čtyři hodiny. Mému tělu je jedno, zda jsem šel spát v deset nebo v jednu. Mně to jedno není, zvlášť když vím, že ta druhá varianta je skutečnost, ale vím, že s tím nic nenadělám. V půl páté se potichu oblékám, mizím z chaty a beru si svoje kolo. Projíždím se ztichlými čtvrtěmi města a zastavuji na ztichlých silnicích, které už za hodinu či dvě ožijí s nepředstíraným spěchem a stresem pracovního dne. Počkám si, až paní otevře v pět hodin trafiku a kupuji si noviny. Odjíždím zpět a než si znovu vlezu do postele, stojím před zahradou, dívám se na vlnící se klasy nezralého zeleného obilí a na východ slunce za ním.
Dneska se probudím ve čtyři hodiny. Mému tělu je jedno, zda jsem šel spát v deset nebo v jednu. Mně to jedno není, zvlášť když vím, že ta druhá varianta je skutečnost, ale vím, že s tím nic nenadělám. V půl páté se potichu oblékám, mizím z chaty a beru si svoje kolo. Projíždím se ztichlými čtvrtěmi města a zastavuji na ztichlých silnicích, které už za hodinu či dvě ožijí s nepředstíraným spěchem a stresem pracovního dne. Počkám si, až paní otevře v pět hodin trafiku a kupuji si noviny. Odjíždím zpět a než si znovu vlezu do postele, stojím před zahradou, dívám se na vlnící se klasy nezralého zeleného obilí a na východ slunce za ním.
Ten obraz si pak přehrávám v hlavě a překvapivě dobře se mi s ním, kolem šesté ráno, znovu usíná ...
***08.06.2005
Léto jen nesměle nakouklo do našich životů a jako by se letos června trochu polekalo, schovalo se a čeká asi na další z letních měsíců. Já zatím prožívám jedno z nejzvláštnějších období svého života. Už několik týdnu nechodím do práce a cítím se tak trochu ve vzduchoprázdnu. Odešel jsem na dovolenou, abych mohl být s Ivou i Míšou týden doma, po třech dnech skončil v ordinaci a zítra nám končí šestinedělí.
Léto jen nesměle nakouklo do našich životů a jako by se letos června trochu polekalo, schovalo se a čeká asi na další z letních měsíců. Já zatím prožívám jedno z nejzvláštnějších období svého života. Už několik týdnu nechodím do práce a cítím se tak trochu ve vzduchoprázdnu. Odešel jsem na dovolenou, abych mohl být s Ivou i Míšou týden doma, po třech dnech skončil v ordinaci a zítra nám končí šestinedělí.
Žel, kromě skvělých chvílí s Míšou jsem si užíval i nepříliš povedené okamžiky útočící nemoci.
To je ale už za mnou. Vysoké dávky glukokortikoidů přebraly vládu nad mými nadledvinkami a tak se mi teď hormony řadí do řady tak, jak si doktoři přejí. Já se cítím o mnoho lépe a začínám se radovat z krásných maličkostí, které život přináší. Z úsměvů mého syna, z klidné noci bez propocených prostěradel, z podpory rodiny, z naděje, kterou zase cítím a ze snů, které si chci splnit...
***03.06.2005
Vzpomínám si na nemocniční pokoj, stejný jako všechny ostatní na patře. Na posteli starý člověk, uvnitř něho mladé srdce plné chuti do života. Právě se dozvěděl konečný verdikt. Doktor s tváří, kterou už dávno opustila mimika, vyřknul svůj ortel. "Buď vás pustíme domu a vy máte před sebou tak půl roku života nebo vám vezmeme nohu pod kolenem a vy tady můžete být ještě dlouho".
Nebyl by to můj děda, tak jak jsem ho znal, kdyby ihned neřekl..."tu nohu mi vezměte, pane doktore". A ve svých 82 letech se začal učit chodit s protézou. Díky jeho rozhodnutí jsme společně strávili ještě krásné 3 roky.
Vzpomínám si na nemocniční pokoj, stejný jako všechny ostatní na patře. Na posteli starý člověk, uvnitř něho mladé srdce plné chuti do života. Právě se dozvěděl konečný verdikt. Doktor s tváří, kterou už dávno opustila mimika, vyřknul svůj ortel. "Buď vás pustíme domu a vy máte před sebou tak půl roku života nebo vám vezmeme nohu pod kolenem a vy tady můžete být ještě dlouho".
Nebyl by to můj děda, tak jak jsem ho znal, kdyby ihned neřekl..."tu nohu mi vezměte, pane doktore". A ve svých 82 letech se začal učit chodit s protézou. Díky jeho rozhodnutí jsme společně strávili ještě krásné 3 roky.
Později mi řekl, že se tak rozhodl kvůli nám. Prý chtěl s námi ještě být. Není to krásné, mít pro koho žít? Není krásné, když máte v životě kolem sebe lidi, kvůli kterým stojí za to žít? Měl jsem ještě druhého dědu. Doktor mu položil tu samou otázku. Jeho odpověď však byla opačná. Nevěřím, že by kolem sebe neměl lidi, pro které stálo zato žít. Na důvody jeho rozhodnutí jsem se ho už nikdy nestihl zeptat, protože umřel rok před mým narozením.
Rád bych na své otázky dostal vždy odpověď. Těžko se smiřuji s tím, že některé otázky zůstanou navždy nezodpovězeny, vystaveny mým věčným představám a fikcím.
Stejně tak se musím i já smířit s tím, že po měsících ztrácení na váze, slabostí, bolestí kloubů a vyčerpání, po týdnech všech možných i nemožných vyšetření, se dostavila diagnóza na zánětlivou nemoc střev, s velkou pravděpodobností návštěvník na celý život. Nikdo neví, co budoucnost přinese ... zda pohodový život s klidnou dietou a pravidelnými návštěvami nemocničních zařízení nebo nepříliš optimistické vize operačních sálů.
Věřím v tu první variantu. Nic jiného nezbývá. Ta druhá si mě najde, když bude chtít. Ví, kde bydlím, kam chodím do práce a do jaké postele si lehám.
Před některými nepřáteli není kam utéct. Někdy je lepší postavit se k nim čelem.
Před některými nepřáteli není kam utéct. Někdy je lepší postavit se k nim čelem.
***25.05.2005
Ten večer se zdál být tak obyčejným a pro většinu lidí také obyčejným byl. Dívali se na svoje televize, pak se odpotáceli do svých vychladlých postelí a hodně se jich k sobě otočilo zády. My jsme ale cítili, že tento večer bude jeden z nejvýjimečnějších v našem životě. Objednali jsme si po telefonu pořádně velkou pizzu a moc dobře se najedli. Byla to oslava toho co přijde nebo rozloučení s tím, co právě odchází? Byl to poslední oddech, pověstný klid před bouří.
Ten večer se zdál být tak obyčejným a pro většinu lidí také obyčejným byl. Dívali se na svoje televize, pak se odpotáceli do svých vychladlých postelí a hodně se jich k sobě otočilo zády. My jsme ale cítili, že tento večer bude jeden z nejvýjimečnějších v našem životě. Objednali jsme si po telefonu pořádně velkou pizzu a moc dobře se najedli. Byla to oslava toho co přijde nebo rozloučení s tím, co právě odchází? Byl to poslední oddech, pověstný klid před bouří.
Těžko lze vyjádřit atmosféru radosti, těšení i strachu, kterou žena prožívá, když cítí...že se poprvé blíží její čas. Čeho je v té chvíli více? Jen ona ví, co všechno obětuje, jaká rizika právě podstupuje.
Já jsem jen divákem, strachujícím se o Ivu i o dítě a snažící se před Ivou vypadat, že žádný strach nemám. Mám. Velký.
Pak se čas rozběhne a nikdo už ho nezastaví. Vše je najednou poprvé. Prasknutí plodové vody, noční odjezd do nemocnice, pohledy z očí do očí, nekonečné hodiny a hodiny čekání, nekonečné hodiny a hodiny bolesti, nekonečné hodiny a hodiny strachu.
A konečně mě volají na porodní sál, srdce mi buší a tepe...a najednou stojím na porodním sále a stávám se svědkem a přímým účastníkem více než pětihodinové bitvy zrození nového člověka.
A pak se to stane a po všem tom vypětí, pro které nemám ve svém životě zatím srovnání, přede mnou leží člověk. Vidím mu do tváře, ale nevidím ho ostře, protože mi to přes slzy nejde. Stávám se svědkem zázraku. Najednou stojím na svatém místě a vím, že ono místo mezi nebema zemí nejen že existuje, ale že jsem právě na chvíli zahlédl jeho obrysy...
***19.05.2005
Konečně začínám psát řádky, na které, jak pevně doufám, čekáte. Vy - moji náhodní kolemjdoucí, Vy - moji nejbližší přátelé, a Vy všichni, kteří se nacházíte kdekoliv uprostřed těchto dvou skupin.
Konečně začínám psát řádky, na které, jak pevně doufám, čekáte. Vy - moji náhodní kolemjdoucí, Vy - moji nejbližší přátelé, a Vy všichni, kteří se nacházíte kdekoliv uprostřed těchto dvou skupin.
Důvod mého odmlčení je naprosto prozaický. Určitě znáte ten pocit, kdy prožijete něco velmi intenzivního. Nemyslím jednu událost. Myslím přímo smršť událostí, vodopád silných a neobyčejných událostí. Znáte ten pocit, kdy si sednete, oddychnete si a najednou někdo přijde a řekne "tak mi řekni, co se stalo!".
A vy najednou sedíte a nevíte, z jakého konce to vlastně vzít, protože to ještě nemáte utříděné ani ve vlastní hlavě. Někdy si v tu chvíli člověk není ani jistý tím, zda se mu to všechno nezdálo.
A přesně tím jsem si musel projít já. Několikrát jsem začal psát, ale najednou nevěděl, zda začít popisovat události na porodním sále, či začít psát o svých pocitech a následné realitě, či zda psát o tom, co všechno se ve mně změnilo...
A tak si uvědomuji, že tohle téma nenacpu do jednoho zápisu. Uvědomuji si, že některé pocity nejdou předat žádným jazykem, žádným slovem i když se o to lidi odjakživa pokouší.
A tak si uvědomuji, že tohle téma nenacpu do jednoho zápisu. Uvědomuji si, že některé pocity nejdou předat žádným jazykem, žádným slovem i když se o to lidi odjakživa pokouší.
Pro dnešek skončím tím, že na naší modré planetě existuje jeden člověk, který mi
bude říkat "tati" a když přijde nebezpečí, schová se za mě.
Slyšel jsem už v životě lepší zprávu...???
***25.04.2005
Ležel jsem na zádech a pozoroval bílé mraky nad sebou. Některé měnily rychle tvar, jiné pluly majestátně modrou oblohou, jako by pro ně platily úplně jiné zákony než pro ostatní. Já jsem si ale mraků příliš nevšímal. Byl krásný teplý a slunečný zářijový den. Na loukách se sušilo seno a trochu mě bodalo přes tričko do zad.
Ležel jsem na zádech a pozoroval bílé mraky nad sebou. Některé měnily rychle tvar, jiné pluly majestátně modrou oblohou, jako by pro ně platily úplně jiné zákony než pro ostatní. Já jsem si ale mraků příliš nevšímal. Byl krásný teplý a slunečný zářijový den. Na loukách se sušilo seno a trochu mě bodalo přes tričko do zad.
Vedle mě ležel Petr a stejně jako já žmoulal v puse stéblo trávy.
Vedli jsme rozhovor o holkách. Zhrzený rozhovor. Silácké řeči dvou vyžilých padesátníků na barových stoličkách. Ve skutečnosti dvě křehké nádoby, nezralé, zamindrákované, na které všechno teprve čekalo.
Vedli jsme rozhovor o holkách. Zhrzený rozhovor. Silácké řeči dvou vyžilých padesátníků na barových stoličkách. Ve skutečnosti dvě křehké nádoby, nezralé, zamindrákované, na které všechno teprve čekalo.
V puse se mi mísila chuť trávy s hořkostí nedávno skončených prázdnin. S hořkostí nenaplněných snů, plánů a tužeb. Stále jsem se nemohl zbavit pocitu zlosti na sebe samého. Můj neutuchajícía nezničitelný vnitřní optimismus způsoboval, že moje zklamání nabývala obřích rozměrů a věže, které jsem si ze svých snů stavěl, měly majestátnou výšku.
A tak se stalo, že jsem měl zapomenout na někoho, komu patřilo první místo v mých snech. Na někoho, s kým jsem chtěl tyto sny uskutečnit. A i když jsem se o to všemožně snažil, tak mi to nešlo.
A tak jsme mlčeli, protože na některá trápení se nedá nic říct a o ničem jiném se nám bavit nechtělo.
Slunce mě hřálo do opálené tváře a já věděl, že za chvíli se budu muset zvednou, nastartovat pincka a jet zpátky na chatu. Naši už asi pomalu balí věci do auta a já si vyslechnu průpovídky, kde se zase celý odpoledne flákám. Zítra budu zkoušenej z ekonomiky a z matiky budeme možná psát test.
Ale teď ještě budu chvíli ležet, budu se snažit zapomenout, že existuje škola i rodiče a přitom se budu dívat se na bílé mraky nad sebou...
***18.04.2005
Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas.
Je čas rození i čas umírání...
Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas.
Je čas rození i čas umírání...
Tak takhle to před pár tisíci lety napsal na stará kolena moudrý král Šalamoun. Čas rození a čas umírání je zde dán do protikladu, protože protikladem je. Oba dva zážitky lze jen těžko označit jako obyčejné, každodenní a všední. Oba dva se nás dotýkají. Oba dva působí na naše city a emoce. Těžko najdeme někoho, kdo se z umírání svých blízkých raduje. Těžko také najdeme někoho, kdo by nebyl šťastný, když se narodí nový člověk.
Dnes je pondělí, zamračený a upršený den. Kalendář ukazuje číslo osmnáct a nás zaměstnává čím dál více jen jedna otázka. Jaký bude ten náš "čas rození"? Kdy přijde a co všechno s sebou přinese?
Znovu jsme zde jen diváky, s úžasem pozorujícími všechny detailně plánované procesy průběhu těhotenství. Neschopní se do čehokoliv vložit, nad čímkoliv mít kontrolu. Stejně tak i nad tím správným časem, který se zcela jistě blíží.
Člověk tak rád bere věci do svých rukou. Někdy ale přijdou chvíle, kdy to prostě nejde. Kdy opravdu nezbývá nic jiného, než doufat a věřit...
***08.04.2005
Kolem mě se rozpadá čím dál více vztahů a manželství. Tohle zjištění není asi v dnešní době nic objevného, ale mě to moc mrzí. Někdy jde o lidi, které znám natolik dobře, že bych jim tak moc přál, aby byli šťastní, že se mi na jejich trápení nedívá moc dobře.
Kolem mě se rozpadá čím dál více vztahů a manželství. Tohle zjištění není asi v dnešní době nic objevného, ale mě to moc mrzí. Někdy jde o lidi, které znám natolik dobře, že bych jim tak moc přál, aby byli šťastní, že se mi na jejich trápení nedívá moc dobře.
Nechci moralizovat, ani problémy generalizovat. Každý případ je vysoce individuální s tisíci detaily, kdy každý z nich je jedním uzlíkem, tvořící závěrečné klubko problémů, které nakonec vztah udusí.
Kde jsou sny o našich vztazích, o našich "holkách do deště", napadlo mě, když měl můj největší kamarád z dětství rozvodové stání. Ještě jsem nezapomněl na jeho oči plné slz v krásném gotickém kostele. Ještě jsem nezapomněl na jeho i její vyřčené "ANO" v dobrém i ve zlém. Nezapomněl jsem na farářova slova, že "co Bůh spojil, člověk nerozlučuj".
Kde je kouzlo té chvíle dnes? Jakou cenu mají ta slova po pár letech? Jakou cenu mají ty sliby? Dáváme snad slib jen na dobu, kdy nemáme problém ho dodržet?
Není to až moc velká inflace slov? Až moc velká inflace slibů?
Není to až moc velká inflace slov? Až moc velká inflace slibů?
Včera jsem se dozvěděl další z řady novinek, založených v mé hlavě pod položkou "rozpad vztahů a manželství". Od té chvíle nad tím přemýšlím a snažím se pochopit, co vede lidi k tomu, aby dokázali kašlat na budoucnost svých dětí, na bolest všech lidí okolo i na vlastní svědomí.
A víte co? Já to vlastně raději pochopit ani nechci...
***26.03.2005
Dnes v noci se mění čas. Ze zimního na letní. To je moje oblíbená varianta. Je to čas, který mám standardně nastavený na displeji skůtra. Je to čas, kdy mám pocit, že v mých žilách koluje více okysličená krev. Je to vstupenka do jiného světa, který má více barev i smíchu.
Dnes v noci se mění čas. Ze zimního na letní. To je moje oblíbená varianta. Je to čas, který mám standardně nastavený na displeji skůtra. Je to čas, kdy mám pocit, že v mých žilách koluje více okysličená krev. Je to vstupenka do jiného světa, který má více barev i smíchu.
Změna času není ale tou největší změnou, která nás postihne. Ivanka právě usnula, unavená po celém dlouhém dni. Lehla si na bok, protože moc jiných poloh už nelze, s takovým bříškem, uskutečnit. Jestli bych si v životě něco přál, tak více takových dní jako tento. Věnoval jsem ho Ivě a ona zase mně. Dlouho jsme na sebe neměli tolik času, abychom si v klidu promluvili o mnoha důležitých věcech.
Je to naše malé soustředění na to co má za měsíc přijít. Je to naposled, co jsme na téhle chatě jen sami dva. Život se zřejmě radikálně změní a každá psychická příprava je v tuto chvíli zcela zbytečná. Události, které přijdou, nás zaskočí tak jako tak.
Je to naše malé soustředění na to co má za měsíc přijít. Je to naposled, co jsme na téhle chatě jen sami dva. Život se zřejmě radikálně změní a každá psychická příprava je v tuto chvíli zcela zbytečná. Události, které přijdou, nás zaskočí tak jako tak.
Blíží se doba narození dítěte. Mého dítěte. A jestli existují v životě zázraky, pak tohle je jeden z nich. Nevím, co nás přesně čeká, jak všechno proběhne, jak to budeme prožívat a vnímat. Vím jen, že už v tuhle chvíli miluju někoho, koho jsem viděl jen na neostrých ultrazvukových záběrech.
Nikdy bych nevěřil, že je to možné, kdybych to sám necítil...
***24.03.2005
Dnes bych se rád vrátil k tomu druhému zážitku z uplynulého víkendu. Byl to zajímavý sobotní večer. Zajímavý jak svou náplní, tak i skladbou lidí, kteří se na něm potkali. Ale nepředbíhejme a začněme pěkně od začátku.
Dnes bych se rád vrátil k tomu druhému zážitku z uplynulého víkendu. Byl to zajímavý sobotní večer. Zajímavý jak svou náplní, tak i skladbou lidí, kteří se na něm potkali. Ale nepředbíhejme a začněme pěkně od začátku.
Když nám bylo asi deset let, přišla mezi nás jedna holka z Prahy. To, že byla z Prahy, ji dost poškodilo reputaci, protože každý na vesnici věděl, že pražáci jsou dost prdlí. I když se nám to ze začátku potvrdilo, přesto jsme museli postupem času uznat, že právě tenhle druh potrhlosti je docela sympatický a často si díky němu užíváme dost legrace.
Vlastně ani pořádně nevím, čím si nás nakonec tak získala. Možná svojí příjemnou obyčejností, na kterou jsme nebyli od lidí z Prahy zvyklí. Možná tím, že dokázala zůstat kamarádem i v dobách, kdy se ostatní holky začaly cítit ženami a my, čtrnáctiletí kluci, pro ně přestali být rovnocennými společníky. Možná její roztomilou naivitou, která vám nedovolí tu naivitu zneužít. A možná to nakonec bylo úplně něčím jiným ...
Prostě tak začalo zajímavé kamarádství mezi jednou pražskou holkou a několika vesnickými kluky. Najednou se objevila a okořenila běžné a obyčejné chvíle prázdninového nebo víkendového času smyslem pro dobrodružství i pro neustálou touhu něco podnikat, něco zažít.
Před dvěma lety se vypravila na Nový Zéland. A protože mluvím o zajímavém člověku se smyslem pro dobrodružství, tak tam letěla sama, neměla domluvené ubytování ani práci. Prostě jen vylezla na Zélandu s baťohem z letištní haly a koukala, co by se dalo dělat. Její dobrodružství začalo prvním stopnutím auta. Dostala se mezi fantastické lidi, ale natrefila i na pár úchylů. V mailech popisovala mnoho pohodových zážitků, ale také chvíle, kdy šlo o život. U některých zážitků se nám tajil dech, u jiných jsme se skvěle bavili.
Posílala domů takové maily, že mě dokonce napadlo, zda nesedí stále v Praze a zda to vše není jen výplod její bujné fantazie. Ale pak se v jejích dopisech začala objevovat slabá červená nitka a my se tady začali sázet, zda z toho bude láska. V prosinci se ze Zélandu vrátili už dva. Přivezla si s sebou totiž přítele Tima.
S nimi jsme prožili ten sobotní večer, o kterém jsem na začátku mluvil. A nejen s nimi. Pozval jsem i svoje kamarády, kteří se s ní už dříve setkali a kteří četli její dopisy. Přišli dokonce i kamarádi, kteří ji nikdy neviděli a znali ji jen z dopisů. Bylo tam spousta jídla a pití a dobrá nálada. Promítali jsme si na zeď fotky z jejích výletů a znovu se vyptávali na všechna ta dobrodružství. Ptali jsme se i Tima, který nám pak dokonce hrál na nějaký zélandský hudební nástroj.
S nimi jsme prožili ten sobotní večer, o kterém jsem na začátku mluvil. A nejen s nimi. Pozval jsem i svoje kamarády, kteří se s ní už dříve setkali a kteří četli její dopisy. Přišli dokonce i kamarádi, kteří ji nikdy neviděli a znali ji jen z dopisů. Bylo tam spousta jídla a pití a dobrá nálada. Promítali jsme si na zeď fotky z jejích výletů a znovu se vyptávali na všechna ta dobrodružství. Ptali jsme se i Tima, který nám pak dokonce hrál na nějaký zélandský hudební nástroj.
A tak čas plynul, hodiny ubíhaly a tohle dlouho dopředu domluvené setkání se pomalu stávalo nezapomenutelným a neopakovatelným.
***14.03.2005
Mám za sebou dva příjemné zážitky a postřehy. Dneska vám řeknu o tom prvním. Tím bylo lyžování v jednom malém německém lyžařském středisku, posazeném na druhé straně Šumavy. Počasí vypadalo tak jako ve většině předcházejících týdnech - zima, ostrý vítr a sněžení. Tak jsme po několika hodinách naprosto vymrzlí vyhledali pomoc v restauraci přímo u konečné zastávky lyžařského vleku. S pocitem vědomí malé vybavenosti eurem v peněženkách a stále ještě malého českého sebevědomí, jsme vstoupili do vkusného prostředí horské hospody vybavené selským stylem.
Mám za sebou dva příjemné zážitky a postřehy. Dneska vám řeknu o tom prvním. Tím bylo lyžování v jednom malém německém lyžařském středisku, posazeném na druhé straně Šumavy. Počasí vypadalo tak jako ve většině předcházejících týdnech - zima, ostrý vítr a sněžení. Tak jsme po několika hodinách naprosto vymrzlí vyhledali pomoc v restauraci přímo u konečné zastávky lyžařského vleku. S pocitem vědomí malé vybavenosti eurem v peněženkách a stále ještě malého českého sebevědomí, jsme vstoupili do vkusného prostředí horské hospody vybavené selským stylem.
Skoro všude bylo plno, jen jeden stůl byl obsazený z poloviny. Seděla tam seriózně vypadající rodina a já vyslal na výzvědy jednu z naší skupiny, kterámá státnici z německého jazyka. Slušně se německy zeptala, zda si může naše pětičlenná partička přisednout a on slušně německy odpověděl, že to nevadí. Přisedli jsme si a začali se bavit. V tu chvíli se na nás ten seriózní Němec obrátil a plynnou češtinou se ptal, proč jsme se neptali česky, zda je tam volné místo. Smáli jsme se a v tom přišla servírka a já pochopil, že se ptá, co si přejeme. Poprosil jsem znovu lingvisticky nejvyspělejší členku naší posádky, aby obsluze vysvětlila, že ještě nemáme vybráno, ale servírka mi plynnou češtinou řekla, že to nemusíme překládat do němčiny, protože tomu dobře rozumí a smála se společně s námi.
Chtěl jsem tedy využít této výhody a nechat si přeložit některé části jídelního lístku, ale zjistil jsem, že je psaný i v češtině.
Když k tomu přidám, že jsem poprvé projel hranice jen na svůj občanský průkaz, začínám mít pocit, že se něco změnilo. Když to ještě srovnám s minulostí a s mými zážitky z počátků devadesátých let, mám pocit, že se toho změnilo hodně.
A ten pocit je příjemný....
A ten pocit je příjemný....
***04.03.2005
Narodil jsem se ve studených letech normalizace. Všude visely transparenty s budovatelskými hesly, všude visely rudé hvězdy. Nebyl jsem pokřtěný, protože by to táta odnesl v práci. Chodil po práci na stavbu, abychom mohli bydlet ve vlastním. Říkalo se tomu akce Z. Moje mamka pracovala jako prodavačka v textilu. Mohla sehnat látku na šaty, za což se naši dostali k jinému zboží, které nebylo k dostání, třeba dámské vložky. Naši snili o tom, že se podíváme k moři, ale každoroční ponižující žádost o příslib byla dlouho znovu a znovu odmítána.
Naučil jsem se oslovovat svoje vychovatelky ve školce a učitele ve škole jako soudružky a soudruhy. Ve škole jsme měli síň tradic, kam jsme chodili ve významné svátky, jako byla velká říjnová socialistická revoluce nebo vítězný únor, postát a vzdát poctu všem soudruhům, kteří nám zajistili život v míru. Mysleli jsme, že ostnaté dráty a pohraničníci hlídají nepřítele ze západu. Neviděli jsme, že jejich samopaly jsou namířeny na naši stranu.
Narodil jsem se ve studených letech normalizace. Všude visely transparenty s budovatelskými hesly, všude visely rudé hvězdy. Nebyl jsem pokřtěný, protože by to táta odnesl v práci. Chodil po práci na stavbu, abychom mohli bydlet ve vlastním. Říkalo se tomu akce Z. Moje mamka pracovala jako prodavačka v textilu. Mohla sehnat látku na šaty, za což se naši dostali k jinému zboží, které nebylo k dostání, třeba dámské vložky. Naši snili o tom, že se podíváme k moři, ale každoroční ponižující žádost o příslib byla dlouho znovu a znovu odmítána.
Naučil jsem se oslovovat svoje vychovatelky ve školce a učitele ve škole jako soudružky a soudruhy. Ve škole jsme měli síň tradic, kam jsme chodili ve významné svátky, jako byla velká říjnová socialistická revoluce nebo vítězný únor, postát a vzdát poctu všem soudruhům, kteří nám zajistili život v míru. Mysleli jsme, že ostnaté dráty a pohraničníci hlídají nepřítele ze západu. Neviděli jsme, že jejich samopaly jsou namířeny na naši stranu.
Když jsem si šel hrát ven, natáhnul jsem si tepláky s gumou pod chodidlo. V krabici pod postelí jsem měl schovaných svých 10 omlácených angličáků, některé zděděné po tátovi. V plechovce od zahraničního džusu pak maličkosti posbírané po dovolených v Maďarsku nebo Rumunsku. Víčko od Pepsi Coly, kamínky z pláže, gumového medvídka, mince různých měn i různého stáří. Ve velkém sešitě nalepené vystřižené černobílé obrázky z novin. Hrdinové různých seriálů a filmů, spolu s pěveckými hvězdami se kabonili nad vrstvou bílého lepidla.
Tisíce dalších střípků z mého dětství mě v dnešní době učí pokoře a skromnosti.
Učí mě, abych si vážil dnešní svobody a možností, které demokracie přináší.
A učí mě, abych byl na pozoru, když nám pánové Grebeníčkové kážou morálku...
Učí mě, abych si vážil dnešní svobody a možností, které demokracie přináší.
A učí mě, abych byl na pozoru, když nám pánové Grebeníčkové kážou morálku...
***23.02.2005
Potřebuju se pořádně, hluboce nadechnout. Postavím se, vypnu hruď, ale ať dělám cokoliv, stále to není ono. Je to snad tím šedým počasím nebo mám u krku tak pevně uvázanou kravatu?
Potřebuju se pořádně, hluboce nadechnout. Postavím se, vypnu hruď, ale ať dělám cokoliv, stále to není ono. Je to snad tím šedým počasím nebo mám u krku tak pevně uvázanou kravatu?
Každý rok zde píšu, jak moc se těším na jaro. Jak moc se těším na to, že shodím všechny ty tuny oblečení, které na sobě nosím. Jak moc se těším, že zapomenu na ta tmavá rána a smutné večery. Že zapomenu na špinavé a nevlídné město, na má neustále studená kolena a na ten zápach smogu ve vzduchu.
Někdy se cítím, jako kdybych stoupal v hluboké temné vodě k hladině, paprsky slunce ke mně seshora probleskují a já natahuji ruce, abych se s každým dalším tempem objevil nad hladinou. Dochází mi vzduch, ale musím to vydržet, hladina je přeci už blízko.
A tak se těším na dny, které nekončí v pět odpoledne. Těším se na dotyky slunce a na to, že budu žít a ne živořit. Těším se na další kapitolu své knihy, ve které už budou tři hlavní postavy místo stávajících dvou.
Ještě chvíli musím vydržet mít zadržený dech. Ještě pár temp a budu konečně nad hladinou...
***17.02.2005
Po delší době jsem jel zase vlakem. Nasedl jsem v malém a ospalém městě a vystoupil v žijící a tepající evropské metropoli. Sedl jsem si do kupé a protože bylo krátce po sobotním poledni, vlak byl skoro prázdný. Nikdo nepřistoupil a vlak projížděl krajinou, která se při mých zvídavých pohledech styděla za svoji nahotu.
Po delší době jsem jel zase vlakem. Nasedl jsem v malém a ospalém městě a vystoupil v žijící a tepající evropské metropoli. Sedl jsem si do kupé a protože bylo krátce po sobotním poledni, vlak byl skoro prázdný. Nikdo nepřistoupil a vlak projížděl krajinou, která se při mých zvídavých pohledech styděla za svoji nahotu.
Nasadil jsem si sluchátka a zmáčknul tlačítko PLAY. Malý japonský přístroj začal převádět komprimovaný digitální záznam do jednotlivých tónů, zvuků a melodií. Mozek tyto zvuky převedl znovu do tajemného světa elektrických impulzů, ale to mně už bylo jedno. Já jsem stál uprostřed orchestru a radoval se z toho.
Mimochodem, když jsme u toho mozku, nedávno jsem četl rozhovor s Vladimírem Benešem, jedním z nejlepších neurochirurgů u nás, a znova se dozvěděl, že používáme jen 5-10% kapacity mozku. Nabízí se otázka, co s tím zbytkem? Není to nelogické, že v dnešním světě evoluční teorie vidíme takový obraz rozmařilého plýtvání?
Tento člověk také řekl, že "se o našem mozku nikdy nedozvíme všechno. Nevěřím tomu, protože mozek zkoumáme zase jen za pomocí mozku. Nevěřím, že mozek může sám sebe do detailu a beze zbytku poznat. A počítače nebo neurokybernetika jako nový obor nám sotva pomohou. V mozku je 15 miliard neuronů, už to číslo samotné je těžko představitelné. Každý neuron má x součástí, které musíme počítat opět v milionech. Všechno je navzájem složitě propojené, což matematicky řečeno ty počty exponenciálně zvyšuje. Některé ze spojů jsou excitační, jiné inhibiční a do toho vstupuje asi 80 chemických látek, možná ještě víc, protože se stále popisují nové, které jsou odpovědné za přenosy uvnitř mozku. Dostáváme se do astronomických čísel. Myslím, že mozek je ve své úplnosti nepoznatelný."
Takže, až se nás zase začne zmocňovat ten pocit pánů tvorstva, až začneme snít o velikosti lidstva, o velikosti člověka, který už prozkoumal vše pod vodou, na zemi i ve vzduchu, vzpomeňme si, že ani nevíme, co máme vlastně v hlavě...
***06.02.2005
Sednul jsem na motorku a zkontroloval, zda je kožená brašna, kterou mám přehozenou přes rameno, dobře zapnutá. Nerad bych něco ztratil. Bylo podzimní nedělní ráno a já se vydal směrem k chatové oblasti. Zaparkoval jsem motorku vysoko nad srázem a pomalu slézal lesem na malý skalní masiv, čnící nad studenou a pomalu tekoucí říčkou Stropnicí. Asi jen kilometr ode mě byla Iva s rodiči na chatě, a ta skála, to bylo její oblíbené místo. Z velké tašky jsem začal mechanicky vyndavat různé spreje a předem připravené šablony. Postupně jsem začal na nejrůznějších místech skály přikládat různé typy šablon a různé barvy sprejů. Za mnou se měnila zašedlá skála v barevnou skici plnou nápisů různé velikosti, barvy i typu písma. Jedno měly však společné. Všechny nesly jméno té, pro kterou jsem tuhle bláznivou věc dělal.
Sednul jsem na motorku a zkontroloval, zda je kožená brašna, kterou mám přehozenou přes rameno, dobře zapnutá. Nerad bych něco ztratil. Bylo podzimní nedělní ráno a já se vydal směrem k chatové oblasti. Zaparkoval jsem motorku vysoko nad srázem a pomalu slézal lesem na malý skalní masiv, čnící nad studenou a pomalu tekoucí říčkou Stropnicí. Asi jen kilometr ode mě byla Iva s rodiči na chatě, a ta skála, to bylo její oblíbené místo. Z velké tašky jsem začal mechanicky vyndavat různé spreje a předem připravené šablony. Postupně jsem začal na nejrůznějších místech skály přikládat různé typy šablon a různé barvy sprejů. Za mnou se měnila zašedlá skála v barevnou skici plnou nápisů různé velikosti, barvy i typu písma. Jedno měly však společné. Všechny nesly jméno té, pro kterou jsem tuhle bláznivou věc dělal.
Děláte někdy rádi bláznivé věci? Něco, co se normálně nedělá?
V knize "Saturnin" rozdělil Zdeněk Jirotka lidi na tři skupiny. V první skupině jsou lidé, kterým bláznivé a nepatřičné nápady na mysl ani nepřijdou. Podle doktora Vlacha jsou to lidé bez fantazie a smyslu pro humor. Lidi ve druhé skupině tyto nápady napadají, těmi představami se baví, ale nikdy nemají dost odvahy nebo drzosti na to, aby je uskutečnili. Pouze lidé ze třetí skupiny tyto nápady realizují. V Saturninovi šlo o pověstné metání koblihami v noblesní kavárně a Saturnin zcela jistě do té třetí skupiny patřil.
Do třetí skupiny by určitě patřila i romantická Amélie z Montmartru, se svou touhou tajemně vstupovat do cizích životů.
A právě zde se naskýtá otázka, do které skupiny lidí patříme my?
Do které skupiny patřím já a do které patříš ty?
Najednou si uvědomuji, že v mém životě je čím dál méně spontánních rozhodnutí, činů udělaných prostě jen tak, pro radost. Bez kalkulu co získám a co ztratím. Ve svém životě začínám až příliš často uplatňovat přísloví "lepší vrabec v hrsti než holub na střeše".
A to se mi nelíbí...nechci stárnout více než je to nezbytně nutné:-)
***24.01.2005
Blíží se hodina "H" a minuta "M". Dívám se na Ivanku a ona se mě jen zeptá, zda jsem nervózní. "To víš, že jsem", odpovídám a v tu chvíli se mi nelíbí moje vlastní upřímnost. Raději bych odpověděl, že nejsem, že mě vůbec neznervózňuje pocit, že se za chvíli setkáme s někým, koho jsme nikdy předtím neviděli, že budeme spát u něj doma a prožijeme s ním několik dnů. Že jsme v cizím státě s cizí řečí, v cizím kulturním prostředí.
Blíží se hodina "H" a minuta "M". Dívám se na Ivanku a ona se mě jen zeptá, zda jsem nervózní. "To víš, že jsem", odpovídám a v tu chvíli se mi nelíbí moje vlastní upřímnost. Raději bych odpověděl, že nejsem, že mě vůbec neznervózňuje pocit, že se za chvíli setkáme s někým, koho jsme nikdy předtím neviděli, že budeme spát u něj doma a prožijeme s ním několik dnů. Že jsme v cizím státě s cizí řečí, v cizím kulturním prostředí.
Míjíme značku s nápisem města, které už mi není cizí. V hlavě si přehrávám bod na mapě, kterou má nyní Iva na klíně. Je na ní místo setkání - benzínová pumpa. Je krásný červencový večer a na nebi stejné hvězdy jako u nás doma.
Stokrát představované první setkání se stává realitou a ze mě padají předsudky a strach. Jsem konfrontován s velkou dávkou srdečnosti a radosti ze setkání. To jsou ty okamžiky, kdy se sny se stávají skutečností. Když si představím, jak to všechno začalo tak .....
...už je to pár let, kdy jsem sedl k počítači a rozeslal pár emailů. Jednoduchou angličtinou oslovil adresáty o pomoc při hledání někoho, kdo si bude chtít psát s někým jako jsem já. Kdesi uvnitř mě nebyla jen touha prakticky používat angličtinu, ale také touha poznat něco co přesahuje hranice mého jihočeského světa.
A tak jsem natáhnul ruku do tmy, zavřel oči a čekal, zda ji někdo chytne. Chvíli se nedělo nic a já začal pomalu pochybovat, když tu najednou jsem ucítil pevný stisk.
Odepsal mi jeden kluk ze Slovinska, toho času pracující ve Švýcarsku. Pamatuji se na první dopis, kdy psal, že se někoho zeptá, kdo by měl o dopisování zájem a že si zatím, než někoho sežene, můžeme psát spolu.
Nakonec už nikdy nikoho dalšího nehledal.
***17.1.2005
Tak i mně bylo dáno, abych se zúčastnil velkého dobrodružství s názvem "čekání dítěte". Po úterní přednášce pro tatínky, kteří chtějí být takzvaně "u toho", se nedostavil ani tak strach, jako spíše naplnění úžasem, že něco takového jako porod, může žena vůbec přežít.
Tak i mně bylo dáno, abych se zúčastnil velkého dobrodružství s názvem "čekání dítěte". Po úterní přednášce pro tatínky, kteří chtějí být takzvaně "u toho", se nedostavil ani tak strach, jako spíše naplnění úžasem, že něco takového jako porod, může žena vůbec přežít.
No, ale když se dívám kolem sebe, vidím, že to přežít může. Tak budu trpělivě čekat ještě několik týdnů a několik měsíců a nechám se překvapit. Ono to snad nějak půjde :-)
Zítra se sejdu se svým bratrancem Martinem. To není na první pohled nic tak zvláštního, že bych o tom tady měl psát. Jedno však stojí za pozornost. On je dalším z řady lidí, na které jsem ve svém divokém a překotném vývoji a dospívání jaksi pozapomněl. On, starší asi o tři roky, byl pro mě kdysi jedním ze vzorů. Teď jsem mu po deseti letech zavolal a on se asi diví, co se najednou stalo. Nestalo se nic, jen skládám staré účty se svou minulostí. Možná, že čeká, že znovu začneme povídat o životě a holkách. Možná, že je zvědavý, zda jsem se změnil a zda se toho změnilo za těch deset let opravdu víc, než jsme si schopni a ochotni připustit. Snad mě nepovažuje za nějakého dealera kosmetických výrobků nebo pojišťovacích služeb, který si vlezle domluvil schůzku. Kdoví, co si představuje.
Možná ho ale nakonec překvapím. Asi totiž netuší, že se mu za své hloupé chování chci omluvit?
Možná ho ale nakonec překvapím. Asi totiž netuší, že se mu za své hloupé chování chci omluvit?
Chtěl bych rád vrátit něco, co se někdy už vrátit nedá.
Tak, .... uvidíme.
***10.1.2005
Když jsme s Ivou v sobotu vyšli ven z domu, ucítil jsem něco, co jsem už dlouho necítil. Ne, nebyla to popelnice ani něco, co zanechal na chodníku pes, přítel člověka. Bylo to něco, co nesmrdí ani nevoní, ale přesto člověk řekne "Ách....jééé" a zasněně se podívá do minulosti a potom i do budoucnosti.
Když jsme s Ivou v sobotu vyšli ven z domu, ucítil jsem něco, co jsem už dlouho necítil. Ne, nebyla to popelnice ani něco, co zanechal na chodníku pes, přítel člověka. Bylo to něco, co nesmrdí ani nevoní, ale přesto člověk řekne "Ách....jééé" a zasněně se podívá do minulosti a potom i do budoucnosti.
Iva na to řekla jen tři slova. "Moje lednové jaro" a já se musel smát, že si vzpomněla na tak historickou záležitost, jakou bylo napsání mého prvního krátkého postřehu s názvem:
Moje lednové jaro.......
8.1. 1998
Možná znáte ten pocit. Začíná u každého jindy a jinak. Nejprve se stane, že člověk má zvláštní, až slavností náladu. Koutky úst se mu sami od sebe zvedají i bez použití návykových látek. Najednou si uvědomuje, jak krásně zní zpěv ptáků a jakou radost mu dělá pohled na západ slunce, zvlášť když každý prodlužuje den o další kousek. Lidé spokojení s tím, že jsou sami, najednou při pohledu na všechno to hemžení v přírodě, shání nějakou tu druhou polovičku, se kterou by se chtěli dělit o dobré i zlé. Lidé, kteří tu polovičku mají, shánějí a rvou ze země první květenu, které se podařilo přežít zimu. Ten čas i pocit miluju, těším se na něj a jsem vždy zvědav,kdy přijde a dotkne se mě. Ne, kdy do mě narazí. Ne, kdy mě sejme.
Možná znáte ten pocit. Začíná u každého jindy a jinak. Nejprve se stane, že člověk má zvláštní, až slavností náladu. Koutky úst se mu sami od sebe zvedají i bez použití návykových látek. Najednou si uvědomuje, jak krásně zní zpěv ptáků a jakou radost mu dělá pohled na západ slunce, zvlášť když každý prodlužuje den o další kousek. Lidé spokojení s tím, že jsou sami, najednou při pohledu na všechno to hemžení v přírodě, shání nějakou tu druhou polovičku, se kterou by se chtěli dělit o dobré i zlé. Lidé, kteří tu polovičku mají, shánějí a rvou ze země první květenu, které se podařilo přežít zimu. Ten čas i pocit miluju, těším se na něj a jsem vždy zvědav,kdy přijde a dotkne se mě. Ne, kdy do mě narazí. Ne, kdy mě sejme.
No a přestavte si, on mě ten pocit, mizera jeden, sejme na začátku ledna. Nemůžu si pomoct. Klamou mě smysly, ale je to tak. Sice nezpívá ptactvo a večer je brzo tma, ale teplota o 12,13,14 stupňů vyšší proti normálu (0.6 C) mi dokonale motá hlavu. Chodím venku jenom v košili, je mi fajn a nejsem otužilec. Klasická pohoda a březen k tomu. Jenže, jeden pohled na kalendář mě vrací na zem.
A co z toho všeho plyne pro mě? Budu si muset na svoje jaro ještě počkat. V rádiu hlásí zase zimu a sníh, a já to asi jenom v košili do dubna nezvládnu. No, a co z toho plyne pro nás? Nedávejme přehnaně na naše pocity. Jsou možná často vodítkem, ale ne vždy správným.
Mějte se fajn... Luďa
***05.01.2005
"Měl bych něco napsat", říkám si, zatímco bílý list se přede mnou jen pomalu zaplňuje malými černými písmenky. Po hektickém konci roku přichází unavený leden, kdy si většina z nás slibuje, že pracovní i životní tempo konečně zvolní a kdy si většina z nás uvědomí, že je to (od nás) hezké, říkat si každý rok takovou milosrdnou lež. Pracovní tempo totiž o moc nezpomalí, obchody budou díky některým slevám plnější více než před Vánoci a do toho přijdou ve většině podniků a firem "uzávěrky", které probíhají právě až teď v lednu.
"Měl bych něco napsat", říkám si, zatímco bílý list se přede mnou jen pomalu zaplňuje malými černými písmenky. Po hektickém konci roku přichází unavený leden, kdy si většina z nás slibuje, že pracovní i životní tempo konečně zvolní a kdy si většina z nás uvědomí, že je to (od nás) hezké, říkat si každý rok takovou milosrdnou lež. Pracovní tempo totiž o moc nezpomalí, obchody budou díky některým slevám plnější více než před Vánoci a do toho přijdou ve většině podniků a firem "uzávěrky", které probíhají právě až teď v lednu.
Ale přece jen je v posledních dnech jakási událost hodna zaznamenání. Nebudou to přímo hrůzy, které se děly poslední dva týdny v Asii, protože dnes bych byl rád alespoň trochu novoročně pozitivní. Mám na mysli tu úžasnou vlnu solidarity mezi lidmi na celém světě.
Mám radost z toho, že je na světě ještě stále dost lidí, kteří jsou ochotní pomoci, kteří jsou ochotní odepřít si nějaké peníze ve prospěch někoho druhého. Nezištně a bez zbytečných řečí.
Raduju se z toho, že je stále ještě v lidech tolik dobra, že si chtějí pomáhat a nezáleží na tom, z jakého jsme kontinentu. Díky rychlým informacím, díky neustálému pohybu lidí po celém světě, jsou nám i tolik vzdálené destinace docela blízké. Můžeme doslova nahlédnou do osudů lidí, kteří prožívají bolest a možná právě to je jeden z důvodů, proč nezůstat lhostejným a necitlivým. Že by alespoň něco pozitivního na tolik proklínaném globalismu?
PS.
Mám strach, že při narůstající tendenci přírodních katastrof lidstvu nezbude opravdu nic jiného, než si vzájemně pomáhat. Může se totiž nakonec stát, že za pár let budou v Asii dělat sbírky pro nás...
Mám strach, že při narůstající tendenci přírodních katastrof lidstvu nezbude opravdu nic jiného, než si vzájemně pomáhat. Může se totiž nakonec stát, že za pár let budou v Asii dělat sbírky pro nás...
Žádné komentáře:
Okomentovat