Archiv deníku - 2004

 D - e - n -  í - k  (...blog) 2004

***16.12.2004
 Budu otec. Jednoduchá věta. Žádné souvětí. Tečka na konci. Některá slova nestačila
 ani v dnešní tak uspěchané a zkratkovité době zdevalvovat a stále si uchovávají svou
 původní hloubku.

 Dopisuji právě jednu z posledních stránek kapitoly současného způsobu života. V dubnu
 začnu psát novou kapitolu a řádky budou hodně hustě popsané. Na novou kapitolu se moc
 těším, přesto se při pročítání již popsaných stránek nemohu ubránit nostalgii a jistému
 druhu smutku, který ale srdce nesvírá ani nebolí. Je to onen druh radostného smutku,
 kdy prostě jen víte, ze něco končí a něco začíná. Jste rádi, že něco končí a něco začíná,
 ale protože něco končí, strčí nostalgie nohu do dveří a vy tak nemůžete za sebou, za svou
 minulostí zavřít dveře tak rychle, jak by jste si to často představovali.

 A tak, abych upokojil svou milou nostalgii a vyřešil vše po dobrém, proto vzpomenu na naše
 začátky s Ivankou, na naše sny a plány, na to, jak léta pomalu plynula a my spolu prožívali
 dobré i zlé. Na Ivanky zkoušky na vysoké, na to, jak jsme si koupili skůtra, na naše dlouhé
 večery plné povídání, na naše noční koupání, ohýnky na zahradě. Na místa, která jsme spolu
 navštívili, na všechny sjezdovky, které jsme sjeli, zkrátka na všechny společné dovolené.
 Vzpomínám na svatební cestu, na léta na chatě, na ....... pokračuji dál ve vzpomínání a vidím,
 že mi nostalgie uvolňuje cestu a odchází od dveří a já pomalu ty dveře přivírám.

 Zavřu je už v dubnu ...

***02.12.2004
 Po delší odmlce se ozývám, abych podal zprávu, že jsem stěhování úspěšně
 přečkal...lepší slovo by spíše bylo přežil. Akorát že slovo přežil vyznívá hodně
 pasivně. Já naopak stěhování v práci přežil v docela aktivním slova smyslu,
 takže jsem nakonec hodně rád, že je to za mnou. Teď se dívám přímo na řeku,
 která se před dvěma roky vylila z břehů a kromě mnoha jiných zalila i budovu,
 ve které sedím:-) Takže to příště uvidím z první ruky.

 Minulý týden jsem se zúčastnil srazu s lidmi ze střední školy. Scházíme se každý
 rok a účast neklesá pod dvacet lidí. Nemyslíte si taky, že je to výjimečné? I když je
 to už dost let, co jsme chodili do školy, přesto v nás existuje stále něco, co nás donutí
 znovu a znovu přijít a být spolu. Vzájemné vazby se pomalu vzdalují, jako když roztáhnete
 na ruce prsty od sebe, ale stále u sebe, stejně jako ty prsty, držíme. Už dávno nebydlíme
 v našem malém městě. Někteří jsou v Praze, někteří nežijí ani v Čechách.

 Nejzajímavější je to, že pro sebe navzájem moc nestárneme. Vidíme se každý rok, ale jen
 chvíli. A tak jsou pro mě ostatní stejně střelení a praštění, jako byli tenkrát na škole.
 Nevnímám je jako rodiče dětí, jako vedoucí ve svých kancelářích, jako šéfy svých firem.
 Vnímám je stále v pohledu zážitků a zkušeností školních let. A to bude zřejmě vzájemné.
 Ani si nedokážete představit, jak moc se mi to líbí...

 Rozloučil bych se jedním zajímavým citátem, který jsem nedávno četl:

 "Štěstí je umění být spokojený."

***15.11.2004
 Právě prožívám zajímavou skutečnost. Tedy kromě jiných, mnohem příjemnějších
 skutečností, které se mnou v současnosti "hýbou". V práci se stěhujeme do jiné
 budovy. Zvláštní...člověk si řekne, že jde jen o práci, ale ono je to nakonec místo,
 kde prožijete polovinu života. To zní možná až tragicky, ale přesto je to tak.
 
 Ať už byl můj vztah k práci v průběhu několika posledních let jakýkoliv,
 přirostla mi ta nižší, zapadla budova k srdci. Vešel jsem do ní jako do svého
 prvního zaměstnání. S obavami, s očekáváním. S rozhodnutím, že si zde
 odbudu praxi, bez které se dnes nedá sehnat práce. Už je to 7 let a já tady
 stále získávám praxi:-).

 Když jsem přišel na svůj první pracovní den, bydlel jsem u rodičů a byl jsem
 svobodny. Dnes bydlím ve svém bytě s mojí ženou. Tehdy jsem hledal dnes již
 pevně dané názory. Někteří lidé, které jsem měl rád, tady už nejsou, jiní jsou
 mi blíž, než jsem si dokázal dříve představit. Prostě se toho událo moc. Když
 nad tím přemýšlím, je toho více, než bych chtěl.

 Schválně zkuste se zamyslet, kde jste byli před sedmi lety. Jak jste vypadali.
 Kolik lidí se za tu dobu ztratilo z vašeho života, ať už to mělo jakoukoliv příčinu.
 Zkuste vzpomenout na vaše přání a sny. Na místa, které jste navštívili. Zkuste
 nezapomenout i na místa, která jste nikdy nenavštívili i když jste si to tolik přáli.
 Přemýšlejte nad kompromisy a prohrami ve vašem životě.

 Někdy je asi potřeba, udělat si v sobě takovou malou inventuru.
 A nemusí to být zrovna na Nový rok. Snad nedopadneme tak úplně špatně.

***02.11.04
 Všechna auta rozsvítila světla. To, aby se zimní čas nezlobil. Poslední listy se
 křečovitě drží větví, ale většina jich to už vzdala anebo právě teď vzdává.

 Ráno vstávat do práce za tmy a za tmy odcházet z práce domů. Možná, že vám to
 nevadí, ale mně ano. Den je hubenější a noc tloustne. I já se tak nějak hrbím pod
 tíhou šera, které venku panuje. Neustále se ve své hlavě programově vracím
 k pozitivním věcem - to, abych si nepřipadal na tomhle světě nešťastný.

 Dneska jsou v USA prezidentské volby. Možná se vám zdá, že se nás to netýká,
 ale já se bojím, že nemáte pravdu. Když byly před 4 lety volby v USA, taky jsem
 měl pocit, že neuvěřitelně těsné vítězství George Bushe musí mít do budoucna
 nějaký dopad. Pak přišlo 11. září, Afghánistán a Irák. Tisíce mrtvých a diametrálně
 jiná atmosféra v mezinárodní politice. Zahraniční politika USA hrála ve všech těch
 událostech, když ne zásadní, tak velkou roli. Jak by Amerika postupovala v čele
 s jiným prezidentem? To můžeme dnes jen hádat, ale určitě by postupovala jinak.
 Lépe? To jsou dneska už také jen spekulace.

 Náš svět se začal bát. O své hodnoty. O své vybudované bohatství.

 Mezitím milióny lidí v Africe hladoví, trpí a umírají bez léků na AIDS. Měli se stejně
 špatně před i po 11. září. O mezinárodní politiku se nestarají. Kdo vyhraje volby v Americe
 je nezajímá. Jen by se rádi v klidu najedli...

 Co nám asi přinesou příští čtyři roky? O čem budu psát?

 Radši toho nechám a "ve své hlavě se programově vrátím k pozitivním věcem - to,
 abych si nepřipadal na tomhle světě nešťastný".

***26.10.2004
 Jeden můj známý sehnal velmi levně auto. Bylo v docela dobrém stavu.
 Háček byl v tom, že nemělo papíry, nemělo techničák. Jo a i když to tak
 nevypadá, to auto nebylo kradené. Přesto byl nucen přistoupit k praxi u nás
 sice ne až tak legální, za to však velmi používané. Sehnat papíry někde jinde.
 Dohromady to bude teprve stát za to...

 Po uveřejnění inzerátu, nejprve jen v lokálním časopise, později v celorepublikovém,
 se ozval jeden solidní hlas v telefonu. Člověk z nějakého autobazaru. Papíry prý na
 tento starší typ auta má. Cena nebyla přehnaná, snad jedině ta vzdálenost. Byl totiž
 až z Hodonína a to je z jihu Čech trochu z ruky.

 Slovo dalo slovo, bylo domluveno místo i čas předání a můj známý se se svou
 dívkou vydal na dlouhou sobotní pouť přes celou republiku a jelikož má smysl
 pro dobrodružství, vybral si České dráhy a rovnou dva přestupy.

 Volba se ukázala být vhodná, protože hned v počátku se ukázaly problémy.
 Některé vlaky nejely, jiné měly výluku a zpoždění, další na ty zpozdilé navazovaly.
 Každopádně po vyčerpávajícím dramatu se, po dlouhých hodinách sezení i krátkých
 minutách horečného běhání na nástupištích, dostali v pořádku do Hodonína.

 Tam našli oba dva autobazary zavřené. Vzali mobil a zavolali číslo toho člověka z bazaru,
 se kterým vše domlouvali. Na druhé konci drátu se ozval smích a telefon se odmlčel. Oba
 dva zůstali stát na druhém konci republiky a nedokázali pochopit, jestli se jim to jen zdá
 nebo si z nich někdo opravdu vystřelil.

 Druhé bylo pravdou. A já přemýšlím a říkám si, že když je někde zábava,
 legrace a sranda....měli by se smát všichni, ne jenom jeden.
 V tu chvíli nebývá něco v pořádku :-)

***08.10.2004
 Prudké zatáčky a déšť. Cesta lesem, hustým a nekonečným. Bláto na silnici a únava,
 pomalu a pomalu ukusující tolik potřebnou ostražitost a opatrnost, kterou řidič musí
 mít. Hodinky ukazují, že půlnoc je už dávno za námi a já už konečně vidím cíl cesty,
 probleskující mezi stromy. Cesta se vine nepříjemně podél prudkých srázů, kamsi
 dolů do tmy, svodidla chybí. Ze začátku nepříjemný pocit po pár kilometrech mizí.
 Zvyknout se dá na všechno. I na pocit nebezpečí.

 Ještě jedna zatáčka, ještě jedna ... serpentiny jsou nekonečné a možná právě proto
 zrychluji .... vidina cíle je tak lákavá ... automaticky střídám pravou a levou zatáčku
 ... míjím monotónně místa s malými pomníčky po lidech, kteří tady prožili poslední
 okamžiky svého života. Malá mementa, velká varování. Andělé jsou v pohotovosti,
 ale já ne.

 Pak přichází ona zatáčka, prudčí než jakákoliv předchozí. Úzká cesta v prudkém
 lesním svahu, déšť a zapnuté stěrače. Najednou vím, že jedu moc rychle. Vím, že to
 zastavit nedokážu, přesto to zkouším. Už to nejsem já, vládu převzal někdo jiný,
 automaticky brzdím, ale jelikož auto jde na špinavé a mokré silnici ihned do smyku,
 nohu pouštím.

 A najednou si to uvědomuju. Jasně jako nikdy předtím. Je to tady. Ten okamžik,
 na který chce každý zapomenout. Ten okamžik, před kterým každý ve svých
 myšlenkách utíká. Není to ve filmu, nikdo to nevypráví, jsem to já, je to Iva.
 Každý sám za sebe. Není se za koho schovat. Není čas ani ke komu volat.
 Vteřiny se rozdělují na menší a menší kousky a celá scéna se tragikomicky
 zpomaluje. S pocitem vnitřní bolesti sleduju křik Ivanky a její ruce, instinktivně
 dané před sebe, jako by byly schopné zastavit blížící se konec silnice a tmu za ní.
 Jako by byly schopné zastavit nejen blížící se kmeny stromů a tušení propasti,
 ale i všechno zlo a bolest světa.

 A najednou necítím odevzdání, necítím smíření ... citím obrovský strach, zakořeněný
 tak hluboko, jak to jen jde. Citím pocit zoufalství, protože nechci, aby to skončilo.
 Nechci, aby tohle byl ten okamžik, kdy je ve filmu tma a pak přicházejí jen závěrečné
 titulky. Najednou bych měl chuť se rvát, křičet, rozběhnout se a zhluboka dýchat.
 Najednou bych chtěl říct všem svým blízkým, jak je mám rád a jak si jich vážím.
 Najednou bych chtěl vidět místa, která jsem si slíbil navštívit. Chtěl bych dokončit to,
 co jsem nedodělal. Chtěl bych začít věci, které jsem ještě nezačal. Chtěl bych znova
 prožít milióny dalších dnů a nocí, milióny dalších příběhů, milióny dalších slov,
 dalších pocitů, radostí i bolestí. Najednou v sobě cítím, jako nikdy předtím,
 tu touhu po životě.

 ...

 Díky, že jsem znova dostal šanci ...

***01.10.2004
 Do sluchátek si pouštím George Gerschwina a nechávám se unášet vlnou
 nostalgie. Je páteční večer, spíše páteční noc. Všude kolem je tma a ticho,
 jen v malé zahradní chatě se v podkroví svítí. Malá lampička vedle postele,
 na které sedím a píšu tyhle řádky.

 Písnička začala, už hraje přes minutu a začíná se rýsovat hlavní motiv celé
 skladby. Postupně se střídají nástroje a každý se snaží zahrát motiv tak trochu
 po svém. Nakonec se všechny nástroje spojí a motiv zahrají dohromady, naposled
 a nejkrásněji v celé skladbě...krátce nato píseň končí.

 Končí i naše léto na zahradě. Vracíme se na zimní byt, vracíme se na downtown :-),
 vracíme se do náručí městského života. Do náručí podzimní nálady města, které
 má také své kouzlo. Kavárny a obchůdky svítící do odpolední tmy. Kabáty a čepice,
 šály a rukavice. Poletující listí a lidé těšící se na teplo svých domovů. Zamrzlé louže,
 ranní mlhy a nezbytná pára od úst, to když člověk zhluboka vydechne.

 Podzime, vítej ...

***19.09.2004
 Včera jsem zažil jeden z neopakovatelných večerů. Na první pohled by stačilo
 nazvat ho pěkným, ale to by byla škoda, protože ten večer si zaslouží více pozornosti.

 Sešli jsme se po prázdninách, době, kdy jsme se jen míjeli, abychom si vyprávěli
 o zážitcích, které stojí za to, aby byly vyprávěny. Sešla se naše rodina a mně bylo dobře.
 Vše jako za starých časů - jen místo diapozitivů počítač, digitální fotky a videoprojektor.
 Prostředky se mění, to ostatní zůstává.

 Vraceli jsme se společně na místa, která každý z nás navštívil a bylo jedno, zda šlo o divokou
 Šumavu nebo romantickou Paříž. A tak se každý mohl alespoň na pár minut vrátit tam, kde
 mu v létě bylo dobře a mohl tam na chvíli vzít i ty ostatní.

 Nejdůležitější ale bylo to, že jsme byli spolu, sdíleli jsme se, vyprávěli svoje zážitky
 a společně se smáli. Netušili jsme, že mezi sebou právě stavíme pevnější stěny vztahů.
 A možná, že ani netušíme, jak moc to bylo důležité ...

***31.08.2004
 ....Poslední den prázdnin....
 Taky cítíte tu osudovost a smutek celé věty? Kdo z nás si neprožil tu tíseň,
 kterou jsme už od poloviny prázdnin zaháněli a snažili se na ní nemyslet.
 Kdo z nás neměl nějakého strýčka, babičku či tetičku, kteří do zblbnutí
 říkali "tak se ti ty prázdniny už chýlí ke konci, co?!"

 Čím déle trvá to hezké, tím horší je zvykat si na to, co přijde potom. Až mi bude
 padesát, možná že si nebudu už vzpomínat na konec prázdnin, ale dnes ... dnes si
 to ještě pamatuji.

 Poslední den prázdnin, slabé srpnové slunce a ospalá, vylidněná jihočeská vesnička.
 Já a můj nejlepší kamarád, takový ten na život a na smrt, takový ten nejlepší do smrti
 smrťoucí. Vzali jsme si tenisové rakety a vydali se na hřiště. Věděli jsme v kolik se
 máme vrátit. Vrátit se do města, do školy, do lavice. Snažili jsme se nedívat na hodinky
 a honili se za míčkem, jako by naše urputnější snaha měla vliv na monotónní pohyb
 vteřinové ručičky. Snad jsme ani nepočítali, kdo vyhrává ... oba jsme totiž prohrávali.

 Dneska se vidíme jen několikrát do roka. Z dětských slibů zbudou jen vzpomínky a chuť
 kradených třešní. Jestli si dnes máme co říct, jsou to naše společné vzpomínky na dětství.

 Prohráli jsme tenkrát, prohráváme i teď...

***24.08.2004
 Já vím, že jsem s tou nostalgií už otravný. Ale nemůžu si pomoct. Jsou vjemy,
 zážitky a pocity, které si z hlavy už nikdy nevyhodíte. Naštěstí je jich tam hodně
 takových, které si vyhodit nechcete. Právě hledám určitou písničku, kterou potřebuju
 jako podklad, kýčovitý podklad pro divadelní scénku, kterou zrovna nacvičujeme
 s několika kamarády. A tak beru do ruky CD s výběrem hitů Vangelise. Mezi
 stovkami CD leželo až dole, zaprášené a léta nehrané. Vyndavám ho z bookletu
 a už pohled na to neznačkové CD, kupované tehdy za 10x větší cenu než dnes,
 ve mně vyvolává vzpomínky na začátky mojí práce, na tu nesmělost a ostych v ní.

 Tohle CD bylo jedno z prvních, které jsme měli. Iva dostala za úspěšnou maturitu
 věž s CD přehrávačem. Úžasně moderní technika a úžasně bezstarostný čas.
 Chvílemi jsme se cítili být dospělí a přitom jsme byli ještě dětmi, chvílemi
 jsme byli dětmi a přitom se cítili dospěle.

 Pouštím CD a každá písnička má v mém mozku svou historii. Mohutné zelené
 listy kaštanů před naším domem. Bubnovali do nich velké kapky květnové bouřky,
 já se vracel v noci domů od tebe a schovával se pod ně. Myslel jsem na naší budoucnost
 a na to, zda půjdu na výšku nebo na vojnu. Ale moc mě to nenervovalo, před námi byly
 tak jako tak 4 měsíce společných prázdnin....

 Lehla jsi si na gauč, ale jako obvykle jsi usnula, i když ještě nebylo pozdě a teprve se
 stmívalo. Horký letní den se chystal ke spánku, ale ty jsi ho předběhla. Zrovna hrála
 jedna písnička a já ji jen ztišil a ve ztemnělém pokoji se na tebe dlouho díval, jak spíš....

 Rozloučení s kamarády ze střední. Poslední den, těsně před odjezdem. Vesnička Stožec,
 uprostřed Šumavy, v útulném penzionu na konci světa. Nikdo už neměl chuť pít, nikdo
 už neměl chuť mluvit, natož se smát. Jen jsme tak seděli a věděli, že přes všechny naše
 vzájemné vztahy byla škola tou nejsilnější vazbou, která nás držela při sobě. A právě tahle
 vazba byla najednou pryč. Věděli jsme, že jestli je něco naposled, tak je to tohle společné
 setkání, v této sestavě, v této atmosféře, v této naivitě. A měli jsme pravdu...

 A CD hraje dál a já si přehrávám dál svoje příběhy...svoje filmové trháky i svoje propadáky,
 dramata, romantiku, lásku i smutek.

***19.08.2004
 Bylo mi asi 12 let. Secesní budova základní školy, okopaná od postávajících
 školáků, čekávajících na první zvonění. To ve třičtvrtě na osm. Paprsky světla
 dopadající skrz velká okna, ukazující poletující prach. Vůně lina i strachu ze
 špatných známek.

 Měli jsme zrovna hodinu výtvarné výchovy. Jeden z mála předmětů oproštěný
 od drilu a nervózně těkajícího učitele. "Dnes budeme dělat koláž", řekla učitelka,
 tehdy ještě soudružka učitelka. Koláč?? Říkal jsem si nechápavě a kroutil
 při tom hlavou. Pak nám bylo vysvětleno, že to znamená různou formou
 zkombinovat související i nesouvisející předměty a motivy a to celé dát
 na jednu čtvrtku nebo plátno dohromady.

 "Jak poznám, že se to povedlo?", ptal jsem se. Učitelka se na mě podívala
 a řekla, "Když z toho budeme něco cítit, když to na nás nějak zapůsobí."

 Tehdy jsem její odpověď moc nechápal. Dnes vím, že lépe popsat lidský život
 nemohla. Je to taky koláž složená ze vzájemně souvisejících i nesouvisejících
 věcí, a když se to  povede, ostatní to budou cítit a zapůsobí to na ně....

***13.08.2004
 Dnes je pátek a k tomu třináctého. V Řecku začíná olympiáda,
 ve středomoří pustoší pobřeží ničivé hurikány, cena ropy za barel
 stále stoupá a setinu za setinou se zvyšuje globální teplota planety.
 Mě ale zajímá jen jediné, být s Ivou.

 Způsobil to včerejší večer, trochu možná i dnešní podzimní nálada
 počasí. Včera jsme viděli další z filmů geniálního scénáristy Charlieho
 Kaufmana "Věčný svit neposkvrněné mysli". Tak silně jsem si při něm
 uvědomil, co je v životě důležité.  Uvědomili jsme si to oba.
 A to uvědomění mělo chuť soli.

 Po nočním koupání v řece jsme si v horké noci sedli a dívali se
 na přicházející bouřku.

 A já přemýšlím, jakou cenu mají tyhle vzpomínky.
 Až po tomto filmu jsem zjistil, že pro mě nevyčíslitelnou...

***10.08.2004
 Voda! To neznamená jenom život, chladivou tekutinu nebo chemický
 vzorec. Je to pojem pro Čecha více vlezlý pod kůži než pro kohokoliv jiného
 na světě. Znamená to vzít si dvoumístou loď tvaru kánoe nebo maximálně raft,
 do ní si naložit bagáž v sudech a pomalu se loudat směrem dolů po proudu, spát
 v horších či lepších kempech a navštěvovat města a městečka, nacházející se
 po obou stranách řeky.

 Moje první voda, to je tolik vzpomínek, které se zdají být staré alespoň sto let.
 Tehdy naprosto neznámé prostředí. Plno nových lidí, obrovská parta, rady
 zkušených, sžívání se s Ivou, tehdy jsme měli poprvé dohromady peníze a věci.
 Třecí plochy se najednou zvětšily. Bylo mi sladkých sedmnáct let.

 Voda byla tehdy mnohem méně komerční záležitost. Vodní turistika byla v
 plenkách - neexistovaly půjčovny lodí, na řece a v kempech nebylo pořádně vidět
 opilých turistů. Často jsme jezdívali po řece sami, bez řvoucích skupin německých
 rádoby vodáků. Kempy nebyly plné jako dnes. Městečka kolem vody byla ospalá,
 nepřipravená na provozování tržní ekonomiky.

 Takovou řeku jsem miloval a taková řeka je již minulostí. Přesto mě někteří
 přemluvili a já po pěti letech znovu sednul do lodi. Skeptický do poslední chvíle.
 Ale ono to znovu fungovalo. Přes všechna negativa dnešní doby, to kouzlo stále
 fungovalo. Vzrušení a adrenalin na jezech, klid a čistá hlava na řece, sluníčko
 a zavírání očí, to od lesknoucí se hladiny.

 A tak když zavřu oči, slyším Pitošův zpěv a Evy hezkou slovenštinu, smích Pitošky
 a Kamilovo žadonění o zastávku na záchod. Vidím Adku, jak nastavuje nohy, aby si
 alespoň trochu opálila lýtka a za ní Jirku a jeho uklidňující, skoro až nezničitelný
 úsměv. A vidím opálenou tvář Ivy, otáčející se na mě na lodi, a najednou nepotřebujeme
 slova, protože oba víme, co chceme jeden druhému říct...

***26.07.2004
 Restaurace? Až támhle nahoře? Koukali jsme na strmý horský štít
 a zakrývali si rukou oči proti slunci. Marně jsme se snažili uvidět
 jakékoliv stavení. Prý tam ale určitě je.

 Druhý den jsme už stoupali úzkými cestami plných ostrých zákrut
 bez svodidel, kde je lepší se nedívat dolů. Zlepšuje to jízdní komfort:-).
 Pak se z asfaltové cesty stala cesta prašná. Projížděli jsme mezi
 olivovníky a nekonečnými vinicemi, to vše posazené v prudkém svahu.
 Naši skepsi rozptýlila až dřevěná směrovka s nápisem EKO RESTAURANT.

 Přízvisko EKO vzbudilo naši zvědavost. Nejprve jsme hádali, zda to
 znamená používání surovin výhradně z vlastních zdrojů v okolí?
 Možná to znamená určitý způsob přípravy jídel? Skutečnost pak
 překonala naše představy i vše co jsme dosud poznali? Jak omezené
 byly naše představy :-)!

 EKO restaurace byla spíše restaurací FAMILY. Neuvěřitelně
 romantické místo, posazené vysoko nad mořem, s výhledem na
 všechny ostrovy a ostrůvky, na plachetnice i výletní lodi a na svahy
 plné zelených vinic. Ono EKO v nazvu, mnou zaměněné za Family
 mělo za následek velmi rodinnou atmosféru. Zde se stírala hranice
 mezi místem pro hosty a místem pro domácí. A to tak dokonale, že
 jsme se ocitli i uprostřed obývacího pokoje, poslouchali zpěv
 písniček a cítili se jako členové výzkumné expedice poznávající
 běžný života zdejších lidí.

 A pak jsme si vzpomněli na všechny ty normy a zákony Evropské
 unie pro pohostinství a zjistili, že tohle místo by u nás nikdy nemohlo
 existovat. Stačila by jedna inspekce a byl by konec. Tolik věcí se tu
 normám vymykalo. Tolik věcí nezapadalo do předepsaných kolonek.
 Tolik věcí bylo mimo stanovené normy.

 A já si najednou smutně uvědomil, že právě to je to největší bohatství
 a kouzlo tohoto vzácného místa...

***22.07.2004
 Návrat z dovolené je vždycky jako rána mokrým hadrem. Fyzicky
 neublíží, ale příjemné to není. Jen člověka probudí, přeruší sladký
 sen a zanechá pachuť a smrad obyčejného života.

 V jednom malebném přístavu jsme si s Ivou sedli na lavičku a pozorovali
 život kolem sebe. Byl večer a tak celý přístav osvětlovaly lampy, bary a desítky
 lodí. Od moře vál teplý vítr, slibující horké a slunečné počasí i na další dny.
 Pozorovali jsme skupiny lidi, jednotlivce i páry.

 Na první pohled lze odlišit turisty na dovolené a domácí obyvatele. Není to jen
 tím, jak je kdo opálený, ale zvláštním poznávacím znamením, které lze po pár
 minutách zachytit. Turisté mají prostě ve tváři štěstí. Každý. A když není
 upřímným důsledkem vnitřních pocitů, je alespoň pracným a vydřeným
 důsledkem vlastní vůle.

 Kolikrát v roce vtipkuje během procházky táta se svými dvěma dospívajícími
 dcerami? Dívky se smějí a chytají mamku za ruce. Mladý zamilovaný pár je
 šťastný navzdory prostředí úplně všude, ale ne více než tady - na dovolené.
 Teprve teď mají na sebe tolik času a soukromí. Štěstí z nich úplně sálá.
 Skupinky důchodců, skupinky více rodin, mladí i staří...úplně všichni ctí
 to nevyřčené pravidlo "nezkazit to sobě ani druhým" a "užít si to".

 Kéž by nám alespoň částečka těchto předsevzetí a slibů ulpěla pod kůží.
 Snad je to možné...snad to lze...žít život i mimo dovolených tak, abychom
 si ho užívali a zároveň to nezkazili sobě ani druhým...

***29.06.2004
 Vítání léta, tak se jmenuje jedna událost. Pokus udělat z nahodilého srazu
 party lidí každoročně opakující se tradici. Tradici závislou na vytrvalosti
 pořadatelů a na ochotě pozvaných účastnit se. Obojího je zatím v dostatečné
 míře a tak i tento rok bylo vše tak, jak být má. Dobré jídlo, zpívání u ohně,
 vyprávění historek a dlouhá jasná noc, plná hvězd.

 Čas utíkal určitě rychleji než utíká v pracovních dnech. Krátká chvíle radosti
 a štěstí v pomíjivé věčnosti smutku. I tak jsem za ni rád. I tak vím, že nic hezkého
 na světě není samozřejmostí.

 Letošní léto je snad nejhorší, co si pamatuju. Vypadá to, že ani nepřijde. Takže
 jediné co nám zbývá, je vydat se za létem sami. Odjíždíme v pátek za sluncem,
 vstříc novým dobrodružstvím. O některých už teď vím, ty další snad nebudou
 o moc víc dobrodružnější než moje povaha.

 Mějte se tu fajn...

*** 23.06.2004
 O víkendu jsem prožil dva kulturní zážitky, pokud tedy nepočítám finále Superstar,
 o kterém jsem přímo psát nechtěl, ale zmínku si minimálně zaslouží. Dva kulturní
 zážitky vzdálené od sebe jako dva světy, dvě planety, dva cizí vesmíry. Tím prvním byl
 filharmonický koncert hrající Dvořákovu Novosvětskou přímo v krásném gotickém 
 kostele. Tím druhým byl třetí díl Harryho Pottera uprostřed kinosálového multiplexu.

 A obojí mělo něco do sebe. Začnu tedy koncertem. Až na dosud nepoznanou kuriozitu,
 kdy dirigent po svém příchodu znovu odešel pro zapomenuté noty, probíhal celý
 koncert v naprostém pořádku. Akustiku zajistili neznámí řemeslníci už před
 stovkami let a náplň koncertu mohla být jen těžko kvalitnější. Znovu jsem
 přemýšlel nad genialitou skladatelů, nad těmi pozitivními stránkami lidského
 ducha a také nad tím, že je zde cosi, co nás převyšuje. Pokaždé, když slyším
 hudbu, která se mě dotýká, to vím a cítím.

 No a druhý zážitek nebyl ani tak Harry Potter, ale spíš možnost vidět ho v jednom
 deštivém nedělním odpoledni. To zapříčinilo naprostou nadvládu dětí v sále, věkový
 průměr se prudce snížil a já chvílemi pozoroval reakce dětí více než film na plátně.
 Znovu jsem si uvědomil, jak úžasný svět musí děti mít. Představte si, že se díváte na
 Harryho jako na skutečnou postavu. Co to jsou digitální triky? Zbytečnosti. Vše je
 skutečné, svět nemá hranice, neexistuje nic, co by vás zastavilo, lítáte na koštěti,
 bojujete se zlem a umíte čarovat.

 Tak tomu říkám vzrušující život. Jeho barevnost a chuť do něj.
 Kdo z vás tohle ve svých všedních pracovních dnech ještě prožívá ???

***15.06.2004
 Asi každý má svoje zamilovaná místa.Utíkáme tam, když je nám
 smutno nebo veselo nebo když máme prostě jen volný čas. Jen nám
 tam dobře, většinou se k němu vážou nějaké silné vzpomínky. Památka
 některých je postupně zapomínána, u některých naopak neustále
 obnovována.  Záleží na mnoha okolnostech..., každopádně o jednom
 z nich bych chtěl teď napsat.

 Několik stovek metrů nad mořem, se přímo zaříznutý do svahu,
 nachází malý kostelík. Ve svahu plném vinné révy a oliv je kromě
 kostelíka také malý hřbitov. Spolu s prašnou příjezdovou cestou,
 po stranách osázenou cypřišemi, vše připomíná opuštěný kostelík
 z filmu "Anglický pacient". Po pracném výstupu po strmé cestě,
 plné bílých hladkých kamenů, se nabízí nečekaný výhled na desítky
 ostrovů a ostrůvků, rozeseté do dáli v blankytně modré mořské
 hladině. Člověk si může všimnout majáku na jednom z ostrůvků,
 výletní lodi zanechávající za sebou bílou čaru zpěněných vrcholků
 vln nebo do zlatova malovaný obzor, slunce totiž zapadá.

 V tu chvíli si stačí jen sednout na zídku, vyhřívat se jako kočka
 v záři zapadajícího slunce, dívat se na nekonečnou mořskou hladinu,
 a poslouchat zvony vracející svou ozvěnu s neochvějnou jistotou.

 Když přitom držíte za ruku někoho, koho milujete ... víte, jak  vypadá nebe...

 ***08.06.2004
 Celý minulý týden jsme z médií slyšely o dnu D.  Den vylodění spojeneckých
 vojsk na plážích v Normandii. Nahrával jsem si dokumenty BBC, díval se na
 záběry ze slavnostního ceremoniálu, znovu si připomínal hrůzy z pláže Omaha
 a pro jistotu si znovu přehrál úvodní scény z filmu "Zachraňte vojína Ryana"
 a "Bratrstva neohrožených".

 První co mě napadá je, zda by někdo v té válečné době uvěřil tomu, že za 60 let
 se bude na místech, kde se tehdy umíralo, konat obrovský ceremoniál, při
 kterém budou mluvit nejen státníci západních zemí nebo prezident Ruska,
 ale hlavně německý kancléř. Kdo by tohle čekal? A co můžeme čekat my?
 Že nejlepší destinací pro dovolenou v našem důchodu bude severní Korea?

 Další věcí je moje nechuť k jakékoliv militantnosti. Vždycky jsem za všemi
 těmi řečmi o odvaze, přátelství a službě pro vlast, viděl vojáka jako poslední
 a téměř bezcenný nástroj pro splnění vyšších mocenských zájmů. Tak to vidím
 stále, ALE ...

 ... ALE i tady platí vyjímky, které jsem dříve neviděl. Jako člověk žijící v míru
 vidím věci jinak. Kdybych žil v okupované zemi, kdybych léta žil ve strachu
 z toho, kdo udá, zabije nebo umučí mě nebo někoho z mé rodiny, kdyby dokonce
 někoho z mé rodiny zabili, mučili nebo poslali do koncentračního tábora, byl
 bych pak vděčný každému vojákovi, že narukoval a že, i když se to bráním říct,
 že zabíjel nepřítele...

 Pevně doufám, že tuto otázku nebudu muset nikdy ve skutečnosti řešit.
 Pevně doufám, že na světě bude více míst vhodných spíše pro ceremoniály
 než pro umírání...

***24.05.2004
 Dneska nemůžu psát o ničem jiném, než o nových zkušenostech
 a zážitcích z právě uplynulého víkendu. Tento měsíc jsme se stali
 součástí Evropské unie. Všechna slova o evropanství a společných
 ideálech byla pro mě vždy natolik vzdálená, že procházela kolem 
 mě bez mého většího zájmu.

 Po tomto víkendu se něco změnilo. Ne, nestal jsem se nadšeným
 eurooptimistou, ale pokud jsem byl někdy blíže tomu, abych se
 cítil součástí Evropy, tak to je právě teď.

 Víkend jsme strávili v Lipsku, dnes už součást velkého Německa.
 Přijížděl jsem tam plný předsudků. Bylo jich tolik, až se za to
 stydím. V podstatě se týkaly všeho kolem. Většina z nich postupně
 padala a doufám, že se už nevrátí.

 Nebudu do podrobna popisovat všechno, co mě vedlo ke změně
 mých postojů. Stačí možná napsat, že k tomu nejvíc přispělo
 seznámení s několika lidmi, v tomto případě z Itálie. Jejich
 přirozená přátelskost a naprosto otevřený přístup nešlo nevidět,
 nešlo si na nic hrát. Jejich chuť komunikovat, jejich zájem
 o naši kulturu, jejich přístup bez předsudků mě ohromil.

 Musel jsem si uvědomit, jak často vydávám svou českou "zaprďěnost"
 za národní hrdost. Znovu jsem si uvědomil, že pro Evropu bude Česko
 zajímavé ve chvíli, kdy vyleze z ulity a přestane dělat, že je pupek světa.
 Nevím, zda to pramení z nízkého národního sebevědomí, možná je to
 i vlastnost z minulých 40 let. Zřejmě si někteří z nás zvykli na svou
 ulitu tak, že i když je těsná, bojí se vystrčit růžky.

 Jsem plný dojmů, veskrze pozitivních. Plný nadšení poznávat nové lidí,
 plný chuti zlepšit svou angličtinu a .... vylézt z ulity a vystrčit růžky...:-)

***18.05.2004
 Tak jsme se konečně přestěhovali na naše letní sídlo.
 Někdo by možná řekl něco o usmolené zahradě a stísněném
 prostředí zahradního domečku. Pro mě je to však palác uprostřed
 královských parků a fontán.

 Jsou to vzpomínky na začátky našeho manželství, na první nesmělé
 kroky do života, na první střety naivních představ a životní reality.
 Na naše sny a ideály, na Ivy učení na státnice, na na milióny chvil,
 kdy jsme povídali a přemýšleli, jak to všechno bude, až budeme starší.
 Skvělé večery u ohně, ať už s kamarády nebo sami. Večerní horko
 vyhřátého podkroví po letním dni, noční nahaté koupání v řece,
 milování i objímání.

 Tohle místo mi připomíná tolik věcí, pro které stojí za to žít, pro které
 stojí za to riskovat zápas radostí i bolestí, smíchu i slz.
 Zápas s velkým názvem ŽIVOT...

***12.05.2004
 Léto pořád nikde. "Ledoví muži přišli tento rok dříve", říká se.
 Ale podle předpovědi to vypadá, že i když přišli dříve, tak dříve neodejdou.
 Příští týden má trvat stále počasí, kdy teploty připomínají spíš jaro a já
 vzpomínám na minulý rok, kdy jsme se v tuhle dobu už dávno koupali v řece ...

 Včera jsme se dozvěděli, že pojedeme do Chorvatska. Ne, že by nám to
 někdo řekl, ale využili jsme nabídku, kterou jsme už několik měsíců 
 měli před sebou. Neustále se mění okolnosti kolem nás, tolik věcí, které
 jsme si plánovali se neustále mění...stejně tak se změnily i včera a tak
 z toho nakonec vyšlo, že pojedeme.

 Jede se až na jih, krajina se s každou stovkou kilometrů jižně mění a
 od Istrie na severu je až k nepoznání. Znovu chci do Dubrovníku, který
 mi zůstal v srdci, znovu si půjčíme loď na výlety kolem desítek
 ostrůvků, znovu vylezeme na opuštěný maják a budeme se potápět a
 radovat se z toho všeho okolo. Znovu budu chodit na trh a shánět české
 noviny, znovu budu chodit hrát tenis, znovu budu Ivě před spaním číst
 z knížky, aby se jí hezky usínalo. V noci, až všichni usnou, vstanu a
 půjdu na molo, abych viděl jak se měsíc odráží v mořské hladině.

 Znovu se podíváme tam, kde to máme rádi a pokusíme se zapomenout
 na trable a starosti všedních dnů.

 Nikdy jsme to nepotřebovali více než letos.

***03.05.2004
 V našich uspěchaných životech se někdy stává, že se čas na chviličku
 zastaví a vteřiny ubíhají pomaleji. Slunce zůstane večer svítit o chvíli
 déle a měsíc je v úplňku jasnější.

 Tou chvílí pro mě byl páteční večer. Po dlouhé době krásně teplý večer,
 zapadající slunce a zlatavé paprsky. Milióny lidí slavily vstup do Evropské
 unie, na budějovickém náměstí stály obří rampy a velkolepá show byla
 v plném proudu.

 My jsme opustili město, nalezli azyl na chatě a vychutnávali samotu,
 obklopeni jarně vonícím lesem. Večer těsně před setměním jsme se
 vydali na dlouhou procházku a potom za svitu měsíce procházeli po
 ztichlých loukách a lesních cestách. Drželi se za ruce a pevně je tiskli.
 Je toho totiž tolik, o čem je třeba mluvit. Je toho tolik o čem přemýšlet,
 z čeho se radovat, čeho se obávat, v co doufat a za co být vděčný...

***20.04.2004
 Během víkendu jsem viděl několik věcí, o kterých není možné, abych nenapsal.
 Tím prvním byl tolik kontroverzní film Mela Gibsona "Umučení Krista".
 Čím víc o tom filmu přemýšlím, tím víc souhlasím s názorem, že je to film
 určený hlavně "pro věřící". Psát cokoliv dalšího by bylo zbytečné, jen bych
 opakoval všechny ty recenze i diskuse, kterých je internet plný. Snad jen dodat,
 že mně osobně se film líbil a oslovil mě. Ale spíše než oslovil, bych použil
 slovíčko rozdrtil.

 Tím dalším zajímavým byly, v rámci tématického večera ČT2, dva dokumenty
 popisující problémy ženských práv a násilí na ženách. Jindy trochu feministicky
 zprofanovaná témata dostala díky osobním zpovědím naprosto nový nádech
 a surovou aktuálnost. Největší důraz dodal nakonec dokumentu závěrečný titulek, 
 který možná někteří mohli lehce přehlédnout. Jedna z dotyčných, popisující svoje
 traumata, spáchala několik týdnů po natočení dokumentu sebevraždu. Titulek se
 stal tichým mementem, které tomu všemu nasadilo punc kruté a surové reality.

 Musím se ptát, zda jsme už tak otupělí, že pokud nás má něco oslovit, musí
 nás i zároveň šokovat? Kam tohle pomalé posunování hranic nakonec povede?
 Kde se zastaví? A jak až daleko může jít?

***15.4.2004
 Tak dneska to bude trochu depresivnější sonda. Prodloužený víkend se sice povedl,
 ale počasí vystihovalo prožitky z posledních měsíců. V sobotu ráno místo očekávaného
 sluníčka zcela bezostyšně sněžilo.

 Přes všechny pozitiva, která si vědomě snažím uvědomovat, začínám poslední dobou
 víc a víc zapomínat na vychutnávání běžných radostí a hezkých okamžiků života.
 Tlaky z okolí vytěsňuji z mojí introvertní bubliny poslední stopy čistého vzduchu
 a já se postupně začínám dusit a cítím, že to tak dál dlouho nepůjde.
 Navenek rozhazuji úsměvy, uvnitř po nich toužím.

 Potřebuju změnu, potřebuju cítit slunce a vítr ve vlasech. Potřebuju si znovu
 uvědomit, že život je mozaika smíchu i slz a čím více je slz, tím více by měl být
 smích hlasitější.

 Tak začnu třeba hned, vypnu tu Bjork, co mi hraje do sluchátek, a pustím si
 soundtrack Amelie z Montmartru ...

***4.4.2004
 Skončil jsem v práci znatelně dřív než Iva. Venku konečně začínalo jaro
 a já najednou přemýšlel, jak naložit s časem. Za pár minut jsem byl na
 zahradě za městem. Ošmajdané boty, vytahané montérky, balzám na duši.
 Z prostředí, ve kterém si musím dávat pozor na to jak vypadám, je naprosto
 osvobozující, vykašlat se na všechnu image.

 Pak lezu na první jabloň. Po dlouhých měsících potřebuje i ona trochu péče.
 Beru do ruky zahradnické nůžky a opouštím zemi. Lezu na strom a cítím,
 že i to je pro mne určité osvobození od zakomplexované společnosti, plné
 pravidel co se má a co nemá.

 A pak beru nůžky a stříhám. Celý svět se stane stromem a já se stávám
 soudcem. Na posledním soudu odděluji potřebné od nepotřebného. 
 Rozeznávám, co stromu prospívá a co jen parazituje. Odstřihnuté  větve
 padají dolů do zapomnění a žíznící po životě pomalu usychají, dřív než je
 začnou olizovat rozradostněné plameny.

 Stíny se prodlužují. Odjíždím ze zahrady a cítím se lépe,  než když jsem
 sem přijel.  Že by další z malých zázraků obyčejných dnů?

***24.3.2004
 V životě mají své místo i nepříjemnosti. Jsou nejrůznějšího druhu a člověk se
 jich prostě nezbaví. S některými se setkáváme párkrát za život, s některými
 se potýkáme několikrát denně.

 Je už jedno, zda se jedná o pravidelnou technickou prohlídku auta, neustálé
 uklízení bytu, přítomnost nových složenek v poštovní schránce, ranní vstávání
 či bolení zubů. Všechny tyto věci nám znepříjemňují život a je jich celá armáda.
 Víme, že většiny se nikdy nezbavíme.

 Já však mám jednu specifickou nepříjemnost, se kterou se potýkám už léta a kterou
 každý nemá. Ne, že bych byl tak výjimečný, spíše jsem si v životní loterii vylosoval
 o jednoho černého Petra navíc.

 Můj problém jsou bradavice. Ne takové ty škaredé na prstech nebo na obličeji,
 ale takové ty zprvu neviditelné zespodu na chodidlech. Nemůžu se jich za žádnou
 cenu zbavit. Zkoušel jsem to už na všechny způsoby. Začal jsem vlaštovičníkem
 a skončil chirurgickou lžící.

 Teď jsem našel zatím nejmenší zlo. Jmenuje se "Laserové centrum - plastická
 chirurgie". Každý rok, v období začínajícího jara, potom co přestáváme lyžovat
 a předtím než se začínáme koupat v řece, navštívím starou známou budovu laserového
 centra. Jsem tam už zaběhnutým zákazníkem, jsem tam štamgastem. Těším se na
 lékařovo každoroční "to je to zase rok, co jsme se naposled viděli?". Přesně tuhle
 větu slyšel minulý týden. Znovu jsem po několikáté prožil nepříjemnou půlhodinu.

 Odčinil jsem si ale jednu z každoročních nepříjemností.
 Mám radost, klid na celý rok. Bylo mi dobře, teď je mi ještě líp...

***10.3.2004
 Člověk potřebuje jednou za čas vypnout. Odpočinout si. Hodit nohy na stůl,
 natáhnout se na kanape, dát si šlofíka. Prostě vypnout. Lepší než úplně vypnout
 je někdy přijímat jiné vjemy než ty pracovní a všední. Říká se tomu aktivní odpočinek.
 Právě ten jsme si minulý pátek dopřáli a musím říct, že jsme udělali dobře. Strávili
 jsme páteční dovolenou na lyžích.

 Zimu máme rádi, a tak jsme se s ní chtěli slušně rozloučit. Děláme to každý rok.
 Má to něco do sebe. Zvlášť poslední jízda má až magický náboj. Člověka až mrazí,
 když si řekne, že je to poslední lyžování. I když se podvědomě uklidňuju, že je poslední
 jen v tomto roce, co víme o tom roce příštím? Kdo nám něco zaručí?

 Na doporučení jednoho kolegy v práci jsme za sněhem jeli o 30 km dál než leží
 skromná jihočeská zimní střediska. Oněch 30 km se vyplatilo více než bohatě.
 I když jsme museli pár kilometrů za hranice, dostalo se nám za srovnatelné
 peníze nesrovnatelných podmínek. K tomu, snad jako bonus, azurově modré nebe
 a díky tomu na chvíli pocit, že naše modrá planeta je idylické místo pro život.

 Více takových chvilek. Prosím... :-)

***01.03.2004
 Víkend jsem strávil v zasněžené krajině, zapomenuté kdesi v podkrkonoší.
 Krásná chata, společenská místnost s krbem a výhled, který se předváděl
 před našimi fotoaparáty. Dlouhá třistakilometrová cesta byla vykoupena
 množstvím podnětů a nových impulzů do rodících se přátelství.

 To celé bylo setkání lidí pracujících s mládeží. Hodně se zpívalo a hrálo.
 Hodně se povídalo. Velká koncentrace zajímavých a vzácných lidí na malém
 prostoru. Díval jsem se kolem sebe a nasával energii.

 Nešlo dát na první dojmy, znovu jsem dostal lekci. Z plnoštíhlé maminy se
 "vyklubala" manažerka ženského fotbalu, zakřiklý kluk, sedící v koutě, začal
 prezentovat svůj projekt nízkoprahového klubu pro problémové mladé lidi
 ze sídliště a menší kluk s vizáží trampa se představil jako farář. Snad jenom
 pohodář s čírem na hlavě splnil mé očekávání a představil se jako streetworker.

 Tváří v tvář popisovaným problémům světa se zdály mé osobní smutky méně 
 podstatné. To byl asi hlavní přínos. Obrazně řečeno - musím koukat také
 na východ, ne jen na západ. Budu mít střízlivější pohled na svět  a bude se mi lépe žít.

 Odjezd pak byl smutný a loučení ještě smutnější.
 Tak snad někdy a někde příště ... na shledanou !!!

***26.02.2004
 Je tady čtvrtek a s ním i pravidelný rituál nákupu časopisu Reflex.
 Týdeník, který už několik let ovlivňuje můj život. Kdysi, ještě na střední škole,
 tenhle časopis pravidelně kupoval jeden výstřední kluk. Výstřední se mi zdál
 tehdy i ten časopis. Neznal jsem ani nikoho jiného, kdo by ho četl.

 Vzpomínám si na zvláštní formát i fonty písma. Vzpomínám na články,
 které mě neoslovovaly. Časopis mi přišel nezáživný. Takový příliš vzdálený...

 Pak jsem se s ním znovu setkal na civilce. Ve volných chvílích, uprostřed
 zašedlého nádražáckého domku. Jeden z údržbářů nosil starší čísla a dával
 je "do placu". Znáte to, jsou věci, kterým přijdeme na chuť, až když se do nich
 chvíli nutíme. Je to jako s olivami. Napřed je chuť nezvyklá, až silně nepříjemná.
 Avšak po čase tu chuť milujeme a nakonec vyhledáváme. Přesně takhle to bylo
 se mnou. Postupně jsem ochutnával, až jsem začal tu chuť vyhledávat.

 Je to už několik let, co se těším na čtvrtek. Je to asi rok, co se se mnou těší
 na čtvrtek i Iva. Začalo to nevinně. Taky nejdříve jen malinko ochutnala...

*** 18.02.2004
 Když chtějí nejbližší lidé v mém okolí, abych na něco nezapomněl, říkají zvláštní frázi.
 "Dej si to do mobilu"! Pro nezasvěcené jako by tato věta zprvu nedávala ani smysl.
 Slovy "dej si to do mobilu" mají totiž moji blízcí na mysli, abych použil organizér
 v mobilu, který nosím většinou stále u sebe. Já jsem hodně zapomnětlivý člověk
 a tak používám svůj telefon, kromě telefonování a psaní zpráv, právě pro tento účel.

 A tak vezmu mobil a napíšu termín, kdy mě má ten výdobytek moderní technologie
 upozornit na nějaký důležitý termín. Nepřímo mi dává najevo, že zatímco on si
 to pamatuje, já už dávno ne. Jako by mi dával najevo, jak moc ten krám potřebuju.

 Když mi po několika hodinách či dnech začne mobil hrát jinou melodii,  než jakou
 obvykle hraje, kouknu na display a přečtu si název upomínky. Častokrát překvapeně
 zírám a vzpomínám, co že to po mně kdo chce! Několikrát jsem již přemýšlel, zda jsem
 to byl opravdu já, kdo tam tu upomínku napsal!?! Často je upomínka spojena s něčím,
 do čeho se mi moc nechce. Nelibě koukám a mračím se na mobil, jako kdyby za to mohl on.

 Paměť telefonu je omezená, přesto mi vydrží tak na dva až tři měsíce. Pak mi zahlásí,
 že pro uložení upomínky není místo a musím zabrané místo uvolnit. V tuto chvíli by se
 nabízelo využít funkci pro smazání všech splněných upomínek. Já jsem se ale po nějakém
 čase naučil, procházet jednu upomínku po druhé. Každá mi připomene, co jsem už vyřešil.
 Směju se nad problémy, které mě trápily před dvěma měsíci. Zdá se to být tak dávno.
 Trápí mě upomínky, které se nevyřešily a vyřešit se už nedají. Přemýšlím, co jsem
 prožil a jaké to bylo. Je to pestrá koláž, taková jako sám život.

 Vezmu si znovu mobil do ruky a čtu si ...

 ... narozeniny, dětský domov, dárky Iva, vernisáž v galerii, nákup, DVD servis,
 buchty od babičky, Lukáš, nepromeškat skupinku, zaplatit angličtinu, stavební spoření,
 nové CD Nohavica, pomoct taťkovi, naplánovat program na Silvestra, Iva, sehnat obal
 na Snowboard, koupit obvaz na zapěstí, vytvořit inet stránky, mamka narozeniny,
 koupit sekundové lepidlo, volat mamce, Valentýn, návštěva u Honzy, Iva ...

 ... a tak dále a tak dále...

*** 10.02.2004
 Za okny právě hustě sněží. Mraky jsou rozčilené a s temnými vráskami.
 Nervózně se hádají, zda sněžit nebo pršet. Snaží se bíle oprášit všechna
 hnědá pole. Snaží se schovat první výhonky krokusů a sehnuté hlavičky
 sněženek. Blíží se první i poslední bitvy. Ze slabého a podceňovaného
 protivníka se stane silné Jaro.

 Minulý týden překonala několikrát teplota staré letité rekordy. A to si zima
 neměla dovolit. Paprsky slunce měly najednou větší odvahu a já si vyzkoušel
 na pár dní chodit bez zimní bundy. Vyndal jsem skůtra a pořádně se projel
 a měl jsem najednou chuť jít pomalu městem a s úsměvem se dívat kolem sebe.
 Nejednou jsem znovu cítil, o co všechno přicházím. Cítil jsem, co hezkého se
 blíží. A začal jsem se znovu a pořádně těšit.

 Jen si bojuj Zimo, tvůj hořký konec se blíží. Už to nebude dlouho trvat ...

*** 03.02.2004
 Dnes musím psát o tom, co mě v několika posledních dnech potkalo.
 Právě poslouchám soundtrack z muzikálu Moulin Rouge a posmutnělé romantické
 písničky se mi zavrtávají hluboko pod kůží.

 Tak před týdnem odjel můj kamarád na Nový Zéland. Prý si potřebuje srovnat život.
 Asi si myslí, že když mu to tady nejde, tam to půjde. Držím mu palce, ale ....

 V pátek jsem se loučil s kamarádem, který se mnou po celou dobu pracoval.
 Odchází do Prahy. Loučení to bylo rychlé, oba jsme si říkali, jak si budeme psát 
 a jak se domluvíme na setkání. Přesto jsme cítili nevyřčené obavy a strach, zda
 toho nekončí více, než jsme si ochotni připustit.

 V sobotu večer odjížděla moje "malá sestřička" do Německa. Bude tam půl roku
 na praxi v rámci nějakého EU grantu. Chce se naučit německy a tak. Včera zoufalá
 volala, že by nejraději odjela. Náraz tvrdé reality. Nejradši bych pro ni dojel.

 Někteří lidé mají v našich srdcích větší místo, než si často uvědomujeme.
 Až jejich nepřítomnost ukáže, jak moc jsou pro nás důležití.

 Ještěže Ivka nikam nejede ...

*** 28.01.2004
 Člověk se neustále učí. Poznává každým dnem více a více nejrůznějších lidských charakterů, 
 dostává se do dalších a dalších situací, často až nevěřitelně zinscenovaných životem. Co bylo 
 nepředstavitelné, stává se reálným. Dosud nepoznané stává se prožívaným a obávané cítíme 
 doslova na vlastní kůži.

 I já měl v posledních dnech možnost prožít setkání s dosud nepoznanými pocity i dosud 
 nepoznané rozhovory i telefonáty. Několik dní jsme byli obtěžováni hlukem z nedalekého 
 baru.  Nebylo před ním kam utéct. Arogance majitelů znemožnila komunikaci, díky které se 
 normální lidé domlouvají na kompromisech tak, aby spolu mohli žít na jedné planetě. 

 A tak vím, co to znamená bezmoc nočního bdění, setkání s hulváctvím tváří v tvář, psaní 
 společných stížností i volání na nejrůznější úřady. O každém aspektu by se dalo psát, 
 ale ono není vlastně o co stát.

 Škoda, že život přináší i to, o co nikdo z nás nestojí. A tak, pokud spíte klidně a hlavně 
 v tichu noci,  važte si toho. Taky jsem si myslel, že je to samozřejmost...:-)

*** 16.01.2004
 Právě jsem se vrátil ze sněhem zapadaných Krkonoš. Sníh se sypal po všechny dny, 
 jako by to ani jinak nešlo. Každý den připadlo 10 až 20 centimetrů nového sněhu. 
 V Budějovicích zatím pršelo, pak přišly slunečné dny. Udivuje mě, že i když je naše 
 republika maličká, existují takové teplotní rozdíly.

 Ale pryč s počasím. Znova jsem měl možnost prožít skvělé chvíle a zajímavá povídání 
 s tolika rozdílnými lidmi. A povídání, kdo mě znáte, to já mám rád :-) Povídal jsem si 
 s klukem, co má firmu s motorkama, o principu fungování motoru u mého skůtru. 
 Povídal jsem si s doktorem z onkologie o principech léčby rakoviny a smutcích, které 
 ve svém oddělení prožívá. Povídal jsem si s projektantem o stavebních dozorech a podnikatelském 
 baroku. S učitelkama o problémech s dětmi, s prodavačem aut o tom, že Peugeot je nejlepší značka, 
 o zlodějích a cikánech s majitelkou obchodu, o vojně, o záplavách, o cestování, o dětech, prostě se 
 to nedá všechno vyjmenovat. Jen vím, že jsem znovu bohatší. Mnoho toho, co bylo řečeno, vybledne 
 a ztratí se z mých vzpomínek, ale malinký kousek, kousek z toho všeho, budu nosit u sebe navždy.

 Někteří lidé mě svým chováním překvapili a zahanbili. Ne, nevidím věci moc růžově, tendenci mám 
 spíše opačnou. Přesto ale kamarádský přístup některých překonal moje ledové bariéry a dotknul se 
 chráněných uzemí. 

 Došlo znovu i na onu chvíli, popisovanou minule. Po večerním lyžování jsem se musel dostat 
 k chatě. Přejížděl jsem zasněžený svah, tentokrát na snowboardu a v hlubokém sněhu jsem měl 
 pocit, že jedu na mořských vlnách. S takovou lehkostí, která jakoby do našeho světa ani nepatřila. 
 Znovu jsem seděl potmě na sjezdovce a díval se na rozsvícené horské chaty, rozeseté po úbočích. 
 Znovu jsem měl o čem přemýšlet, znovu za co děkovat. Prostě jednoduše - hezkej čas...

*** 6.1.2004
  Příští týden jedeme do Krkonoš na hory. Vezeme si nové lyže a já ještě k tomu snowboard.
 Pokud se na starý kolena nezmrzačím, určitě napíšu pár postřehů, až se vrátíme. 

 Těším se na to, že znovu alespoň na pár dní či hodin zapomenu, že existuje práce a denní
  povinnosti. To je vlastně na dovolených to nejdůležitější. Nejde ani o to, kam a jak daleko 
 jedete, ale spíš o to, kde nebudete a jak dlouho tam nebudete.

 Vzpomínám si na minulý rok. Po večeři jsem vzal prkno a šel sám na večerní lyžování. 
 Když kolem deváté hodiny lyžování končilo, jel jsem sám po ztichlé a tmavé sjezdovce.
 Po chvíli jsem si sednul a jen tak jsem vychutnával ty okamžiky klidu a ticha začínající 
 noci. Díval se na stovky malých světýlek, rozesetých po okolních kopcích i nádhernou 
 noční oblohu se zářícím souhvězdím Orionu.

 Tehdy jsem si říkal, jo...je hezký být na světe a byl jsem za to vděčný.

 Kéž bych něco podobného zažil příští týden znovu, to přeji nejen sobě, ale i vám všem...

*** 5.1.2004
 Máme tady nový rok. Co nám asi přinese? 

 Začátek nového roku je jako jeden z mnoha vrcholů zasněžených hor, přes který, 
 na naší dlouhé cestě, jdeme. Ta výška, ten rozhled nám zamotá hlavu a donutí nás 
 přemýšlet, zda jsme šli doposud dobře či zda se vyvarujeme chyb, které jsme už jednou, 
 dvakrát i třikrát udělali. Ohlédneme se zpět. Otočíme se a podíváme se do údolí, 
 kde vedla naše cesta. 

 Najednou vidíme jako na dlani naše zbytečné kličkování i nepovedené zkratky.
 Vidíme zdlouhavé pochody i náhlé sprinty. Nehody, náhody, rozchody, dohody,
 sázky, lásky, radosti, bolesti....čeho bylo víc? 

 Nechybí nám nadhled, jsme přeci v takové výšce. Škoda, že jen jednou za rok.