Archiv deníku - 2002

D - e - n -  í - k  (...blog) 2002

*** 17.12. 2002
 Položil jsem telefonní sluchátko. Zase chyba v databázi...nějaká blbá tabulka. Musím se na to podívat. Zvednu se a opouštím potemnělou kancelář. Procházím chodbou až k opancéřovaným dveřím a otevírám pro mnoho lidí naprosto tajemnou komnatu. Serverovna. Zvedám si teplotu zdejší klimatizace. Přes folie na sklech proniká jen velmi málo světla a tak tak na mě blikají desítky a stovky ledek - zelených a oranžových světýlek. Každá má nějakou funkci a svůj úkol v prospěch celku. Procházím tím technickým světem v ceně několika miliónů korun, tím světem technoromantických 
 zákoutí, barevných odstínů šedi i vůně všech těch umělých materiálů pro plošné spoje.

 Vyberu si jeden z několika serverů a klepnu do klávesnice. Terminál se rozzáří v šeru až omračujícím dojmem zeleného slunce, jehož paprsky přilétly odněkud z dalekého nedostupného vesmíru. Chci se přihlásit a naťukat magické heslo roota. Heslo, díky kterému se stáváte stvořitelem systému. Jste jeho pánem, tvůrcem i ničitelem....

 ...ale v tu chvíli mi klimatizace začne foukat svůj teplý vzduch do obličeje a já zůstávám stát a nehýbu se....

 Najednou stojím a na molu a zacláním si oči před pálicím slunkem. Všude kolem jsou milióny vjemů a dojmů, které na mě útočí a já jim s radostí podléhám. Slyším neopakovatelný zvuk tisíců cikád, slyším jak vlny narážejí do mola, cinkající kamínky na břehu, šumějící borovice na kopcích za mnou i zpěv ze vzdálené výletní lodě. Cítím slanou chuť moře, je všude kolem mě a snad i ve mně.

 Cítím, jak si vítr pohrává s mými vlasy. Vítr s vůní moře...

 A tak stojím uprostřed ztichlé místnosti, plné drahé techniky a za okny je klasická prosincová neútulná plískanice, ale ve skutečnosti jsem někde úplně jinde....pálí mě slunce a na rtech cítím slanou chuť moře. Opírá se do mě vítr a já vím, že na světě nejsem nikdy sám.

 A tak moje rada na závěr zní: "Najděme si v našich uspěchaných životech místo na snění, 
 jinak se z toho všeho jednou zblázníme..."


 *** 11.12. 2002
 Tak a jsou tady vánoce. To co je na nich poslední dobou nejvtipnější, je slogan "svátky klidu a pohody".  No...možná těch pár volných dní po vánocích pohoda je, ale ten slogan neříká, že svátky klidu a pohody jsou dny po vánocích, ale vánoce...tak nevím:-)  Možná, že to jen blbě chápu.

 Jinak mám ale na vánoce krásný vzpomínky. Vyrostl jsem sice v průměrně situované rodině, ale na vánoce se naši vždycky "plácli přes kapsu" a dárků byla doslova hromada. Naši patří do skupiny lidí, kteří se na vánoce snaží chovat lépe než kdy jindy a i když se vám to může zdát zvláštní, já jsem to už jako dítě oceňoval a tak nějak to patří do mých hezkých vzpomínek. 

 Včera jsem byl na koncertu folkové skupiny Svítání a musím říct, že to bylo znovu skvělý. 
 Šlo o čistě akustický koncert s novým stálým hostem a tím byla harfenistka, takže fakt zážitek. Nemůžu si pomoct, ale těmhle lidičkám já fandím. 

 Koncert byl koncipovaný jako vánoční a snad právě proto se mi tak líbil. Uvědomil jsem si, že vánoce nemusí být jen konzumní,kýčovité a plné patosu.

 Vánoce můžou být stejně jako ten koncert vyváženou směsí lidského tepla, radostí i ztišením. 

 Ztišením kdy, kde, před čím nebo před kým???

 Tak to už nechám na Vás...:-)

 *** 27.11.2002
 Nevím jak vy, ale já tyhle podzimní dny nějak těžce snáším. Ne, že bych propadal nějakým vážným depresím, snad jen propadám sám do sebe a všudypřítomná tma jakoby nakukovala i do mě. To co se přes den děje, bych nenazýval světlem, spíše šerem a celodenní mrholení ve mě usměv taky nevyloudí. Tak jak z toho?

 Nedávno jsem slyšel vtip: prý 40% lidí v naší republice vidí budoucnost optimisticky. 
 Ostatních 6O% nemá na drogy peníze :-)

 Že by to tedy bylo mou neochotou investovat do nějaké "lajny"? Po krátkém přemýšlení jsem tuto variantu zavrhl a zkoušel to z jiné strany a pak zase z jiné, až jsem na to přišel...

 Když jsem byl malý, ještě ve školce, jezdil jsem s tátou na hory, otec byl a je učitel a tak jsem jezdil odjakživa se sedmákama na lyžařské kurzy. Tehdy mi připadali jako velcí a dospělí lidé. Svýma pětiletýma očima bych sebe dnes ohodnotil asi jako dobře vypadající senior:-)

 Součástí lyžařského vybavení byli i brýle. Lyžařské dětské brýle, s oranžovými skly. Barevné spektrum těch brýlí mě uchvátilo natolik, že jsem si je odmítal sundat i po návratu z kopce na pokoji. Svět byl v nich tak zajímavý a skoro až snový.

 A tak jsem zainvestoval do oranžových brýlí a začal jsem je v tomto tmavém a šedivém 
 listopadovém světe nosit. Možná vypadám divně, možná trochu výstředně, jisté však je, že v mém vidění světa je stále sluneční svit i když slunce není vidět. V mém vidění světa mizí tmavé kouty a pouliční lampy září jako malá slunce.

 Takže rada pro tyto dny: "Nekupujte drogy, kupujte sluneční brýle !!!" 

 Možná, že si zničíte oči, ale určitě ne život :-)


  *** 14.11.2002
 Každý z nás někdy podléhá kouzlu nostalgie. Vracíme se k věcem dávno neexistujícím, 
 k událostem dávno uzavřeným i k lidem, kteří vypadali mladší. Vracíme se k dávno neprožívaným pocitům, k touhám i nadějím, které svojí  krásnou naivitou loudí o úsměv. 

 Často existuje nějaký motor, který dá naše nostalgické uvažování do chodu.  Nějaký podnět, ať už je to starý vytahaný svetr, specifická vůně nebo písnička, která se tehdy hrála. 

 Právě ony pohledy k minulým prožitkům můžou být pro člověka motivací k novým rozhodnutím, k obnovení dávných zvyků a rituálů. Motivací ke změně současného stavu vidění i ke změně prožívání svého mikrosvěta. 

 Pozor na režisérskou schopnost našeho mozku, zidealizovávat věci dávno prožité.  Totiž vystřihávat nepříjemné a nepřístupné scény a vyzdvihovat happyendy. To potom naše závěry směřují k chybným a nesprávným cílům.

 Ale přes všechna nebezpečí si svou minulost zidealizovat, nasadím si ještě dnes sluchátka a pustím si do nich "V náladě" od Oceánu. Nebudu si všímat  ostatních a jejich pohledů, nebudu si všímat jestli prší nebo svítí slunce, budu "v náladě" a možná, možná se setkám sám se sebou...

*** 06.11. 2002

 "Hele, prej se může chodit k porodu...".
 "Jak k porodu?"
 "No, normálně. Jdeš tam s tou ženskou a jsi tam s ní."
 "To jako myslíš, s ní přímo u porodu na sále???"
 "No jasně..."
 "Ty vole, to bych se asi poblil...:-), ty ne?! 
 Počkej, ty by jsi tam šel?"
 "No, asi jo..."
 "No, to nemyslíš vážně ?!! To my teda vysvětli..."

 V našich dlouhých prázdninových dnech, plných krásného nicnedělání, jsme sedávali s mým kamarádem na oblíbeném místě, odkud bylo vidět daleko do krajiny. Motorky jsme měli zaparkované o kus dál a s colou v ruce jsme často do tmy vedli debaty o životě, holkách a všem co nás v životě teprve čeká. A nejednou jsme se dostali i na to téma, o kterým jsem psal na začátku. On byl ten, který byl proti své přítomnosti na porodním sále. I když už to je minimálně 10 let, vzpomínám si, že ten názor měl ještě před pár lety...

 A teď ???

 Můj kamarád se stal minulý týden otcem. Musím nutně dodat, že hrdým otcem. Byl na sále a pomáhal svojí ženě rodit. Když mi vyprávěl co cítil, měl slzy v očích. Chodí teď po vesnici a vypráví všem, jaký je to skvělý, být tam. Vypráví to na počkání, vypráví to v hospodě chlapům u stolu i na zastávce autobusu. Je to vlastně taková chodící reklama na podporu přítomnosti otců na porodních sálech. 

 A tak když se na něj dnes dívám, říkám si, že "nikdy" nebudu říkat "nikdy", protože to co dnes nesnesu, můžu klidně za pár let propagovat. 

 PS. Pokud někdo z vás nechce být při porodu své milé na porodním sále, kontaktujte mě a já vás seznámím s mým kamarádem. Ten vám to všechno vysvětlí :-)))

*** 29.10. 2002

 Některým věcem stejně nerozumím...

 Tak třeba..., kdo z vás mi vysvětlí, jak to funguje s počasím na víkendy? Existují snad 
 nějaké záhadné zákony počasí, které s 90% přesností přinášejí hezké počasí do pracovních dnů a vlezlou zimu s deštěm na víkendy? A po tomto víkendu bych předešlou větu upravil a napsal spíše "a vlezlou zimu,  déšť a vítr se silou orgánu na víkendy?"

 Já vím, že mi stejně neodpovíte, ale snad je nás takových více, kteří to cítíme podobně. Možná by stálo za to, založit nějaké občanské sdružení na podporu slunečného počasí o víkendech. Nebo by jsme mohli založit nadaci a vybírat příspěvky na vědecké prošetření tohoto jevu. A co takhle založit politickou stranu? V dnešní době všeobecné nedůvěry obyčejných lidí v politiku a politiky samotné a natož v jejich programy, by se program "slunce na víkend" stal naprostým volebním šlágrem !!!

 Už vidím ty balónky, vlaječky, billboardy a miliony letáků s jasně žlutými sluníčky ! Naše strana by měla naprosto jasnou vizi a byla by kromě jiného vyjimečná i tím, že nedodržení volebního programu by bylo zcela viditelné a nepopiratelné. Prostě by začalo pršet a nikdo by se z toho nemohl nijak vymluvit či vylhat.

 A to by byla fakt paráda...

 ...takže nezapomeňte a příští volby volte nás, volte: 

:-) Stranu za slunečné víkendy !!! :-)
 Stranu, která rozumí Vaší blbé náladě !!!

*** 21.10 2002

 Minulý týden jsem byl na novém českém filmu Smradi. Příběh o rodině se třemi dětmi, z nichž jsou dvě adoptované a k tomu cikánského původu. Film nahlíží do situace celé rodiny, která se kromě svých problémů musí  vypořádávat s rasismem lidí kolem. Nebudu tady ten film dlouze popisovat, na to jsou recenze, stačí jen říct, že mě ten film oslovil a že vám ho doporučuju. (Pokud tedy chodíte rádi na filmy u kterých a po kterých se musí přemýšlet...)

 Ohledně té adopce jsem si uvědomil, jak moc si vážím a obdivuji ty, kteří jdou navzdory vlastnímu pohodlí i okolí do toho. Prostě chtějí někomu zlepšit život a tak přemýšlejí jinak než ostatní, jinak než je "normální".

 Taky jsme si byli posedět v sobotu s kamarády ze střední školy. Tak nějak jsme došli k tomu, že se pro nás zastavil čas a vnímáme se stejně jako kdyby jsme byli stále na střední škole. Sice je nám o 7 let víc, ale pro sebe jsme pořád ti kluci a holky. 

 A tak už se nesměju, když mi táta řekne, že si byl zahrát fotbal s klukama a já vím, že všem těm klukům je přes padesát. Najednou si uvědomuju, že v té hospodě by se někdo mohl smát i nám. Třeba někdo, komu ještě nerostou vousy :-)

*** 9.10. 2002

 Včera jsem byl v Brně na INVEXU. Pro toho, kdo neví - tak INVEX 2002 je, cituji: "mezinárodní veletrh informačních a komunikačních technologií". 

 K vidění bylo relativně dost zajímavého, třeba výstava IMB o historii PC. Kdo by nechtěl vidět první notebook, tedy přenosný počítač z osmdesátých let, vážící 15 kilo a větší než většina těch současných nebo fotky prvních sálových počítačů, údivy lidí nad miniaturizací techniky, když se jim počítač vešel jen do jedné kanceláře (a celou jí zabral :-)). Člověk postupoval kolem exponátů a fotografií a měl pocit, že na konci výstavy prošel historií lidstva až od pravěku:-) Jo, jo...kde jsou ty časy machrování se svou ultrarychlou 486DX2/100mhz :-)

 Nedávno jsem byl na filmu Minority Report, nejnovějším sci-fi filmu S. Spielberga s T.Cruisem v hlavní roli. Film se odehrává v budoucnosti za 50 let a je doslova prošpikován různými drobnostmi, které budou doprovázet náš život za 50 let. Od domácích spotřebičů, reklam, automobilů až po mobilní telefony. Aby byl film co nejvíce reálný, pozval si vyhlášený režisér filmu nejvyhlášenější futurology v USA a zorganizoval pro ně 3 denní seminář na téma "Jak bude vypadat svět v roce 2054". 
 
 Spielberg ani ti vědci se tohoto data asi nejspíš nedožijí a jestli já jo, tak to nebude asi moc velkej vodvaz :-), ale musím říct, že mě na letošním Invexu malinko zamrazilo, protože některé technické novinky jako Bluetooth komunikace využitá např. pro hansfree mobilního telefonu vypadá podobně jako mobil z výše popisovaného filmu. Stejně jako obrazovka o tloušťce 1 cm mi připadala podobná jako z budoucnosti.

 Stál jsem u ní a obcházel jí ve snaze najít nějaký fígl, jak to funguje...neúspěšně. Obraz na té desce skla běžel a já to nechápal. 

 Jednou z novinek na INVEXU byl procesor firmy AMD - OPTERON. Málo lidí si uvědomuje jakou revolucí budou 64bitové procesory - procesory nové generace. Ale nebudeme zabíhat do technických podrobností.  Na piedestalu stál rozebraný počítač, monitor zobrazoval pouze jakýsi technický nákres a kolem tohoto počítače stáli dva urostlý zaměstnanci nějaké bezpečnostní agentury. Ti měli zřejmě nejen zajistil, aby se z premiéry představení procesoru ve střední a východní Evropě nestala největší ostuda v Evropě celé :-), ale i jakousi reklamu, že v té nenápadné bedně se skrývá cosi důležitého. Všichni kolemjdoucí stáli v uctivém odstupu a dovolím si tvrdit, že možná polovina vůbec nevěděla o co jde, protože vlastně ani k vidění nic nebylo. Procesor nic nepředváděl 
 a vidět taky nebyl, protože v té bedně na něm byl nasazen masivní větrák. Vystoupil jsem z kruhu a namířil si to přímo mezi ty dva bouchače a naklonil se k počítači. Opravdu jsem nebyl schopný určit, zda v té blbé bedně vůbec něco takového jako OPTERON je, možná že je tam jen šikovně schovaný obyčejný dnešní procesor,  který se prodává v každé prodejně výpočetní techniky. Tak jsem se narovnal a zeptal se toho jednoho borce, zda tam ten OPTERON vůbec je? Borec blahosklonně pokýval, jako že jo. Tak tam asi tedy byl... :-)

 To nejhezčí mě potkalo na zpáteční cestě z Brna. Před Třeboní jsem viděl západ slunce. Pravý, originální.  Žádná napodobeninu z grafických karet. V podzimní jihočeské krajině plné rybníků je to fakt krása a tak jsem nějak přemýšlel, co bylo tím nejskvělejším a nejlepším, co jsem za ten den plný technických skvostů viděl.  Netrvalo to ani vteřinu, nebylo totiž na čím přemýšlet. 

 Miluju západy :-)))

*** 1.10. 2002

 Moc často do katolických kostelů nechodím. Včera jsem tam ale byl. Byli jsme pozvaní na varhaní koncert do hlavního kostela. Hrál se Handel, Bach a ještě někdo, na koho si teď nemohu vůbec vzpomenout, ale to není podstatné. Když pominu frontu Francouzů před kostelem, žebrající cikány a mladíka, který přes mě a celou frontu pořvával na jakési známé "Pojďte dopředu ke mě, těmhle lidem je to stejně jedno, ty mi nerozumí, jsou to Francouzi", proběhl celý koncert v naprostém pořádku.

 Při koncertě varhaníka nevidíte, ten se přijde představit před koncertem a pak odejde kamsi nahoru. Vy potom jen sedíte a posloucháte, takže možná o to více vnímáte hudbu, která jakoby přilétala odněkud jinud a pomalu se ve ztišených ozvěnách vracela zpět. Úžasné je to napětí před začátkem. To nervózní a natěšené ticho a pak, pak se ozve první tón, který je něčím úžasným, novým a tak originálním, že je v tu chvíli jedno, zda jste už byli na stovkách varhanních koncertů, zda slyšíte varhany třeba každou neděli.

 To první rozkrojení ticha je něčím posvátným...co nelze popsat. 

 Závěrečné děkování a potlesk několika stovek lidí v kostele byl tak intensivní, že se varhanice rozhodla  jako poděkování přidat ještě jednu skladbu. A v tom to přišlo! Nejsem vůbec odborník na vážnou hudbu, ale poznám hned podle prvních tónů skladbu "Vltava" od Bedřicha Smetany. Nikdy jsem jí ale pořádně neslyšel celou a nikdy ne v kostele na varhany. Bylo to tak krásné, že jsem v tu chvíli zapomněl na všechny předešlé autory a po dlouhé době si znovu uvědomil některé věci. 

 1. Ta nádherná skladba "Vltava" je z cyklu "Má vlast" a já najednou cítím, že je to
     opravdu MÁ VLAST a že ji miluju z celého srdce...

 2. Jsem hrdý, že jsem Čech a už mě nebaví plíživý pocit podřadnosti, který se do
     mě vkrádá při každém přejezdu západní hranice.

 3. Hudba je nebeský jazyk, obsahuje víc než jen slova - předává emoce a pocity.

 4. Hudba je dobrá nebo špatná. Je jedno zda jde o hudbu v chrámu nebo na taneční
     párty. Můžeme pak už jen rozdělovat styly hudby, ale to už není tak podstatné. 
    A kdo tohle nechápe, je o moc ochuzen...

 Když jsem z kostela odcházel, viděl jsem slzy v očích některých. Asi si každý z toho
 večera něco krásného odnesl.

 A to je moc dobře...

*** 24.9. 2002

 Nemůžu se nevrátit k včerejšímu dni, i když jsem už o něm psal. Při včerejší procházce  
 mě Ivka zavedla na místa, kde si jako dítě hrála. Nikdy jsme tam nebyli, nějak nebyl čas, 
 či co. Kousek od místa kde trávíme dovolenou je starý zpustlý mlýn, řeka a rozpadlý jez. 
 Přístup k jezu a mlýnu je zarostlý vysokou trávou a kopřivami, splétajícími se až do větví 
 starých ovocných stromů. Jelikož i tudy prošla letošní velká voda, je hodně tohoto nepropustného porostu pod písečnými dunami. 

 Iva se na ta místa dostala po dlouhých letech a začala mi hned ukazovat, kde a s kým si hrála. Jak to tam dříve vypadalo a co všechno tam zažila. Před Ivy očima začaly vzpomínky obkreslovat obrysy dnes již zničeného mlýna, pomalu se dokreslovali křivky rozbořeného jezu, zašedlé obrazy dostávaly barvu, odpadky a nahromaděné harampádí zmizelo, tráva nahradila všudypřítomné kopřivy a stromy v sadu měly najednou znovu smysl žít. V tu chvíli jsem snad i já zaslechl dětské bezstarostné hlasy a smích ... tak jsem tam jen stál a díval se na Ivu, jak přeskakuje přes chybějící kusy jezu a znovu si uvědomil, že z Ivy je alespoň na pár vteřin zase ta malá holčička, kterou má stále někde uvnitř.

 Uvědomil jsem si, že jsme všichni pořád děti. Nestárneme, akorát jsme unavené životem. Neseme si tolik nahromaděné bolesti ze všech dnů našich životů, že každým dnem pomalu to dítě v nás ztrácíme.

 A to je škoda...

 A tak jsem jen stál a byl vděčný za chvíle, kdy se minulost setkala s přítomností,
 a já byl při tom...a cítil jsem to.

*** 23.9. 2002

  Je večer. Kolem nás není v okruhu několika kilometrů zřejmě moc lidí, 
 možná žádný. Jen mi dva a chata ukrytá hluboko v údolí u řeky. Teď si Ivka 
 čte něco od Ivanky Devátý a u tý knížky se chvílemi směje nahlas. Vždy  
 když mi pak přečte to vtipné, to co jí rozesmálo, tak já se jen usmívám,  
 ale nikdy se nesměju tak jako ona .... čím to je?? Nevím, ale to je asi ten 
 rozdíl mezi muži a ženami :-)

 Celý dnešní den naší podzimní dovolený proběhl v naprosto pohodovým
 tempu. Nikam nemusíme chvátat a můžeme si dovolit vypnout si mobily.

 Obhlíželi jsme škody, které napáchala velká voda a je mi líto některých
 chatařů, protože mám pocit, že některé chaty by bylo lepší zbourat
 než opravovat. Naše chata leží vysoko ve stráni, zasazená do skály. 
 Tak se konečně vyplatila tátovi ta dřina při jejím stavěním....sice až po 30 letech, 
 ale aspoň někdy. Na některé věci se prostě čeká v životě hodně dlouho a někdy se 
 pravý smysl věcí a událostí kolem nás asi nikdy nedovíme. 
 My jsme třeba teď po 30 letech zjistili, že povolení postavit chatu tak
 nesmyslně vysoko, bylo nakonec naprosto skvělé...byť se na něj tehdy asi dost
 nadávalo:-)

 Minulý týden jsem byl jsem na filmu Signs - Znamení a film mě fakt sejmul tak, že jsem
 přemýšlel, zda Někdo nedává znamení tím filmem mně. Tak na tím v poslední
 době hodně přemýšlím...no, uvidíme. Teď mám na přemýšlení ještě několik
 krásných dní před sebou. Skvělej pocit...:-)

*** 19.9. 2002

 Příští týden mě čeká dovolená. Sladká dovolená... 

 Při slově dovolená se mi většinou v hlavě objeví obrazy moře, plavek a horkého slunce.
 A tak to taky mělo snad i být, protože tato dovolená byla plánovaná a v práci odsouhlasená na druhý týden v srpnu. Žel, srpnové události přicházely se stejnou dravostí a rychlostí, jako přišla ta ohromná spousta vody a na dovolenou najednou nebyl čas. Vlastně ani nebylo kam jet, či jak se tam dostat. Místo toho jsme trávili čas ve sklepech - taky fajn:-)

 Tentokrát to snad vyjde. Žádná další velká voda prý už tento rok nepřijde a my tak o svoji 
 srpnovou dovolenou taky ne. 

 A tak se těším na všechny ty barvy listů a vůni mokrého lesa. Těším se na ohníčky a večerní povídání. Těším se na zvuk mojí kytary, znějící do ticha údolím. Těším se na výlety, těším se na chození na houby a taky na to, že na sebe s Ivkou budeme mít spoustu času.

 Akorát s tím koupáním to vidím bledě. Ale plavky si přeci jenom zabalím s sebou. Znáte to přece?! Jistota je jistota :-)))

*** 12.9. 2002

 Tak nějak už mi ani nepřišlo, že to co se stalo před rokem v New Yorku,
 bylo tak strašné. Možná k tomu přispěla i určitá averze ke konzumní
 americké kultuře a k jejich "národnímu sebevědomí" , které přežívám 
 s vrzajícími zuby v každém druhém holywoodském filmu.

 Shodou okolností jsem včera viděl v televizi dokument mapující události
 z 11. září 2001. Znovu jsem si uvědomil, kolik věcem nerozumím a asi 
 rozumět nikdy nebudu. Při pohledu na tolik osobních tragedií, lidských
 slz a záběrů lidí skákajících z vysokých pater, nechtějících dál prožívat
 nekonečně dlouhé okamžiky čekání na jistou smrt, jsem přemýšlel jak 
 z něčeho takového může mít někdo radost. A dá se to vůbec nazvat 
 radostí? Dá se taková radost prožívat jen v kavárně na blízkém
 východě u televizních záběrů nebo se dá prožívat i při přímém
 pohledu do očí pozůstalým? Dá se taková radost z bolesti nepřítele
 prožívat i při odklízení trosek a těl?

 Kdo jsou ti lidé co řídili letadla? Čemu a komu uvěřili?
 Byli tito lidé v životě šťastní?
 Kolik jich takových chodí po světě?
 Kam kráčí náš svět? 
 Věříme v lepší budoucnost nebo v ní spíše věřit chceme? 
 Co nás ještě čeká?
 Co nás vůbec ještě čeká....?

*** 10.9. 2002

 Tak jsme se včera oficiálně rozloučili s létem. Možná, že to bylo předčasné, ale jistota je jistota a slušnost je slušnost. Třeba by pak příště nepřišlo a to by byla velká škoda.

 Po práci jsem se stavil pro Ivku a jeli jsem co nejrychleji na místa, kde se rádi v létě koupeme. Kvůli povodním se nedá koupat v budějckých řekách a tak jsme jeli na naše oblíbené pískárny. Znovu se potopit do chladné vody, udělat pod vodou několik temp a člověk se najednou cítí tak svobodný, jak jen to v tu chvíli jde. Léto odchází a já jím vůbec nejsem přesycen jako kdysi dřív. Ještě bych bral aspoň tak 2 měsíce léta, spokojil bych se snad i s měsícem. Škoda, že se mě na to nikdo neptá....kdyby to šlo, zorganizoval bych to:-)) Jo..a plavky zůstaly suchý, ani z tašky jsme je nevyndali :-)

 Taky jsem se po roce oholil. Ne, že bych se rok neholil, to ne...já si je zastřihával každej den a snažil se mít vousy jako Craig David :-), ale tak nějak už mě to začínalo štvát. Skvělej pocit, dívat se do zrcadla a naprosto jasně vidět, že jsem mladší. Kolikrát ještě tohle zažiju? Už několik let zažívám naprosto opačný pocity a lepší už to nebude, takže si tohohle pocitu musí člověk vážit.......

 Už musím končit, jdu se dívat do zrcadla :-))))) 

*** 9.9. 2002 

 Tak mi právě do uší hraje nová deska od kapely Morcheeba a cítím docela v sobě podzimní vítr. Nic moc pozitivního...

 Dneska jsem měl fakt divnej sen....

 .....šel jsem s Ivou nakupovat a zaparkoval jsem si auto na parkovištì, které se pomalu začalo 
 zaplavovat a já si myslel, že to ještě stihnu. Tak jsem pořád nakupoval a když jsem vyšel z obchodu, stál jsem tam s Ivou jenom sám, v ruce jsem držel novej notebook a město bylo úplně prázdný, všude stály protipovodňový stěny a já věděl, že auto je za těma stěnama. To je v pytli, říkám si....musím počkat, až ta hysterie přestane a pak si s autem odjedu. V tu chvíli jsem si všiml zvýšeného obzoru, zvedl hlavu a dostal závrať. Najednou jsem ztuhl a zůstal stát bez hnutí a hleděl k obzoru. Iva to zpozorovala, otočila se a podívala se směrem, kam jsem se díval. V dálce jsme viděli blížící se přívalovou vlnu, velkou tak, 
 jak velkou si lze vůbec představit. Byla jako hory, všude kam jsem na tu stranu podíval a rychle se blížila.

 Podíval jsem se Ivě do očí a oba jsme v tu chvíli věděli, že nemá cenu utíkat, že nemá cenu nic. Odhodil jsem všechny tašky z nákupu, odhodil jsem tak drahého notebooka a křičel na Ivu, aby utíkala. Takové zbytečné gesto. Nečekat s rukama v klíně.

 Poslední na co si vzpomínám byl obrovský pocit zmatenosti a naprosté nepřipravenosti a nechuti zemřít. Najednou jsem si uvědomil, kolik věcí a vlastních problémů bych si měl dát do pořádku, najednou jsem měl chuť se modlit, ale na to už nebyl čas...na nic už nebyl čas...

  ....pak jsem se vzbudil a zjistil, že ležím na svý posteli, hluboce jsem oddechl a několik minut přemýšlel, než jsem zase, tentokrát víc přitulený k Ivce, usnul.

 *** Tady je ... začátek :-)