Archiv deníku - 2003

 D - e - n -  í - k  (...blog) 2003

*** 23.12.2003
 Včera jsme byli v kině. Vypadalo jako začarovaný zámek. Strážce vstupní brány, 
 paní u pokladny mi prodala lístek a dodala, ať si sednu kam chci, že stejně přijde 
 jen pár lidí. Byl cítit zvláštní klid a na chodbách prázdno. I když bylo všude čisto, 
 jako bych procházel opuštěnými chodbami plnými velkých pavučin. Stará paní sedící 
 u šatny a za ní jen stovky prázdných háčků. Zhasnutý sál, který se pomalu rozsvěcoval 
 až těsně před představením. Ticho, klid a zvláštní napětí. 

 Vánoční atmosféra dýchala jen z filmu o "nebeské lásce".

 Skončil film a já vyndal z tašky foťák a udělal si pár fotek vyprázděného sálu.
 Pár fotek chodeb i na zdi pověšeného ocenění za nejlepší kino roku. Bylo z roku
 1995. Pro někoho pravěk, pro někoho včerejšek. Nikdo se mě neptal, proč to dělám.
 Paní ze šatny jen smutně pokývala hlavou. Každý z nás věděl.

 Loučil jsem se totiž s místem plného vzpomínek a emocí. S místem prvních hrůz
 z tajemných koutů vesmíru i červenání z poodhaleného poprsí Angeliky. Nesmělých
 držení za dívčí ruku i flákání a zabíjení prázdninových večerů s kamarády. Prvních 
 zážitků z filmového stereo zvuku i mnoho červnových školních představení. Skončení 
 týdeníků a prvních reklam před filmem. Tisíce emocí nejrůznější odstínů.

 Jak čas šel, stárnulo i kino, kdysi nejlepší ve městě. Přišla nová doba. Doba 
 popcornu a Coca-coly. Doba vypolstrovaných sedadel a doplňkových služeb.
 Rychlá doba. Pro tohle místo až moc rychlá ... 

 Odcházeli jsme do chladné noci a hustě sněžilo. Já přemýšlel jen o jednom.
 Končí čím dál více dobrých věcí, než začíná.

*** 16.12.2003
 Vánoce, vánoce přicházejí. Tak zní známá písnička. Dál pokračuje text písně 
 slovy "zpívejme přátele". Čím více se vánoce blíží a čím více přátel zpívá, tím více 
 bych se raději já vzdálil a nevydal ze sebe ani hlásku.

 Prý jsou to svátky klidu a míru. No, tak o klidu si v těchto dnech nechávám jen zdát. 
 V podnicích se finišuje, dělají se uzávěrky, státní podniky utrácejí poslední rozpočtové 
 peníze a podnikatelé zoufale hledají, cože by ještě dali do nákladů. Zkuste jít odpoledne 
 do centra města, zkuste se podívat do supermarketů a najdete čistou krystalickou negaci 
 slov klid a mír.

 Vánoce se zkrátka přiblížily, nepřišly ani zlehounka, ani potichu. Přijely v kamiónu 
 s Coca-colou a dorazily do prvních obchodů už ke konci října. Chcete-li vidět, co jsou 
 dnešní vánoce - zapněte si televizi a počkejte si na první reklamní blok. Nebojte, nebudete  čekat dlouho. Čím dál více mi připadá absurdní současná situace, kdy slavíme narozeniny někoho, koho neznáme a koho ani nechceme znát. A protože poznání vede vždy k odpovědnosti, zůstane pro nás ona tajemná postava navždy dítětem - Ježíškem, které nemluví, jen tak žvatlá.  Stačí, že je roztomilé. Nechceme jít do hloubky, kloužeme rádi po povrchu.

 Chcete-li vidět, co jsou to opravdové Vánoce, jděte se sami projít ztichlým lesem. Dívejte se  na hvězdy a připusťe si, že je něco nebo někdo, kdo nás přesahuje. Že za všechno nese člověk  svou odpovědnost a že život není jen jedna velká hříčka a náhoda.

 Tak tedy ... přeji všem ... hezké vánoce...

*** 2.12.2003
 Vzpomínám na jeden den, na jednu z mnoha chvil, kdy jsem chtěl a toužil zastavit čas. 
 Byl obyčejný podzimní den. Listy, které se držely větví z posledních sil, první zamrzlé 
 kaluže a ranní mlhy. Nás ale vlezlý mráz netrápil, vůbec jsme si na něj nevzpomněli.

 Trávili jsme svých 14 dní na Krétě a vyrazili na skútru na druhou stranu ostrova. 
 Projížděli horskými průsmyky a obdivovali tu divokou krásu kolem. Obdivovali pohled 
 na mořské pobřeží z tisícové výšky a snažili se zahlédnout africké pobřeží. 

 Na oběd jsme se zastavili v jedné pobřežní vesničce. Zapadlé místo na zapadlém ostrově. 
 Přesto tam žili usměvaví a šťastní lidé. Bílé domy, ženy oblečené v černém a všudypřítomný  kontrast sluncem spálené hnědé země a blankytně modrého moře. Nikdy předtím jsem takovou  modrou neviděl. Sedli jsme si do malé restaurace, postavené přímo nad mořem, takže pod námi  šplouchaly vlny a cinkaly tisíci bílými kamínky. 

 Nechal jsem tam Ivu na chvilinku samotnou a za několik minut se vrátil. Pohled, který se mi  naskytl, se mi vryl do paměti. Iva seděla u posledního stolu, jakoby přímo nad útesem a ladně si  podepírala rukou hlavu. Dívala se do dálky...nekonečné modři. Šťastná a vyrovnaná...taková jaká  by byla pořád,  kdyby život nebyl tak nevyzpytatelný příběh. 

 V tu chvíli jsem rychle vytáhnul foťák a tak, jak tam seděla, jsem ji vyfotil. Zachytil jsem ten  okamžik. Okamžik štěstí, okamžik, když člověk nechce od života víc, protože je toho krásného plný. 

 Vždy když tu fotku vidím, vidím víc než fotku ... fotka možná časem zešedne a ztratí barvu.  Moje vzpomínky ale barvy neztratí, jsou mým bohatstvím, které mi už nikdo nevezme. 

*** 28.11.2003
 Jsou chvíle, kdy každodenní realita zadupává do prachu jakoukoliv naději i světlou myšlenku.  Zdá se, že celý život se točí jen kolem příchodu a odchodu do práce. Vše se smrskne do krátkých  úseků a my máme celý den rozkouskovaný na desítky dílků. Většina z nich se pojí s nějakými  povinnostmi. Většina z nich musí být neodkladně provedena a zdá se, že některé dílky se tváři až moc důležitě.

 Zkusme se někdy zastavit a přemýšlet, zda některé části našich dnů jsou opravdu tak důležité  a zda nezapomínáme naopak na jiné. Zkusme si sednout, přemýšlet a seřadit si priority. 

 Znovu přemýšlím nad citátem "Co nemám, nepotřebuji".

 Znovu přemýšlím nad citátem "Nemáme čas na své děti, protože vyděláváme peníze, abychom mohli  svým dětem koupit věci, které je zabaví, když na ně nemáme čas."

 Nastává čas s kamarády vyrazit do ulic a zapomenout na svůj pracovní stůl nebo šéfa. Nastává čas  koupit té své kytku jen tak a strávit s ní krásný večer s vypnutým mobilem. Nastává čas vyrazit  do lesa a užít si to ticho, které k člověku promlouvá víc než tisíce zvuků města. Nastává čas dělat věci, tisíce věcí, které mají smysl....protože v tomhle čase brzkých západů a pozdních východů slunce, jsou teplé lidské vztahy tím jediným světlem v okolní tmě.

*** 18.11.2003
 Byl klasický listopadový den, pošmourno, zima která zalézala za nehty a venku šero, 
 jako kdyby večer přicházel už před obědem. Zpočátku bláznivá myšlenka nedělního výletu  dostala v průběhu týdne jasné obrysy a my tak mohli vyrazit k cíli naší cesty, ke skoro tisíc  metrů vysokému, kopcovitému vrcholu s rozhlednou a krásnou přírodou, schovanou dlouhá  léta v ochranné ruce hraničního pásma i obránců hranic naši lidově demokratické armády.

 Mnozí zůstali doma, mnozí pochybovali o úspěchu expedice a poukazovali na počasí, které se  podle předpokladů bude zhoršovat s přibývající nadmořskou výškou. Jejich obavy se pomalu  začínaly naplňovat, když jsme už zdálky hleděli k vrcholu a spatřili jen jeho úpatí, zatímco  většina kopce byla zahalena a husté mraky dávaly tušit blížící se arktické dobrodružství hodné otrlých polárníků.

 Nálada ještě nestačila klesnout k bodu mrazu, když jsme zažili ono skvělé překvapení. 
 Jak jsme se blížili k svému cíli, postupně mlha a šero slábly a my zahlédli první paprsky 
 a teplé doteky slunce. Nechtělo se nám tomu ani věřit, ale pohled z vrcholu rozhledny dolů  nám ukázal, jak mocná je paní jménem Inverze. Na tisícimetrovém kopci jsme si připadali  jako na osmitisícovce. Všude pod námi mraky, vypadající jako čerstvá šlehačka, ostatním vrcholkům vykukovaly jen čepice a sluníčko, azurová obloha a krásné barvy podzimu okolních smíšených lesů.

 Někdy se nám zdá, že je všude šero a zima. Přitom stačí jen zvednout zadek, 
 vydat se na do přírody a sluníčko si nás najde samo...

*** 12.11.2003
 Listopad přišel jako návštěva, která vás zaskočí nepřipravené i když jí čekáte. 
 Jako zazvonění telefonu. Leknete se, i když jste věděli, že někdo zavolá. Po krásném 
 letním září a studeném říjnu je tady listopad se svými závoji mlhy a tmavými večery. 
 Poslední listy spadnou na zem a vše se připraví na příchod paní Zimy. Listopad je jen 
 takový špinavý posel, krčící se a volající velká slova.

 Pro mě nejhorší měsíc v roce. Upínám se ke všemu milému, co mám. Utíkám do svých 
 útočištných měst. Nabízí zapomnění i konejšivý dotyk. V listopadu se vrací citové investice ze zbytku roku, investice bez kalkulu. Těžko mohu jinak přežít.

 Vzpomínám na jeden květnový večer či spíše už rodící se noc. Odněkud jsme se vraceli, 
 bylo pozdě a cítil jsem plížící se ospalost. Pak Ivu najednou napadl prostý nápad se projít. Zastavil jsem auto a šli jsme do parku blízko centra. Celý osvětlený, liduprázdný a se stromy vypadajícími jako by na nich listy explodovali. Znáte to, takový ten čas, kdy jsou listy na stromech nádherně zelené, mladé, jemné a vonící. Jedna z těch chvil, kdy chce člověk zastavit čas, ale nakonec jen pevněji stiskne ruku té, kterou drží. Po chvíli začaly padat velké kapky, blížila se květnová přeháňka teplého deště, který bubnuje do listů a celý park začal šumět. Stáli jsme  a otevírali pusu na dopadající kapky, schovávali se a pak se smíchem utíkali k autu. Usínali pak unavení a šťastní s myšlenkami, co všechno nás tohle léto ještě čeká. A k tomu všemu naslouchali, jak déšť bubnuje do dřevěné střechy chaty...

 Co na to říct? Snad jen, že zatnu zuby a přežiju svůj smutný listopad...

 Držte mi palce :-)

*** 31.10.2003
 Včera jsem se díval celý večer na televizi a přesto neměl pocit promarněného času. 
 To přece v dnešní době a programové skladbě komerčních televizí není samozřejmost.

 Viděl jsem tři dokumentární filmy, ale teď budu mluvit jen o tom prvním. To byl závěrečný dokument z cyklu Himalájské dobrodružství. Přiznám se, že jsem se ze začátku na první díly nedíval. Totiž, důvod je prostý. Všechny filmy z horolezeckého prostředí mě hrozně nervují. 

 Nervuju se u filmu "K2", nervuju se u filmu "Vertical limit"... nervuju se u takto podobných filmů,  ať už je jejich děj či výkon herců jakýkoliv. Stačí, aby někdo visel na skobě a já mám divný pocit  u žaludku. Je to asi tím,že nelze předvídat, jak to s těmi horolezci dopadne. Stejně jako ve skutečnosti. V horách je tolik nepředvídatelných faktorů, že i filmy jsou těžko předvídatelné.

 Teď mě napadl jediný film, kde někdo leze na skály a já se nenervuju - "Jak poslat tatínka do polepšovny".

 Alespoň jeden...:-)

 No a tak jsem si říkal, že se než se znovu nervovat, raději se nebudu dívat. Přesto jsem při druhém  nebo třetím dílu jen tak zkusil na dokument mrknout, na minutku :-), a už jsem zůstal a snažil se vidět  všechny další díly. Mám několik kamarádů, kteří, jak se říká, "lezou" a tak jsem si je všechny představoval. 

 Úplně jsem viděl Karla s rampouchama na vousech, funícího a zarytě odmítajícího použít k výstupu kyslíkovou láhev. Nebo Petru, zasekávající cepín do ledové stěny s nezdolným pohledem upřeným ke vzdálenému vrcholu. Nebo Štěpu, jak stojí už na vrcholu Everestu a rozhlíží se, kam by se dalo ještě vylézt, protože má stále dost sil a ona se jen tak něčemu nevzdává.

 Snad kvůli nim či kvůli tomu, co mě potichounku volá a láká ... jsem se díval a alespoň na malou chviličku taky stál po pás ve sněhu a bojoval s horami a taky sám se sebou...

*** 17.10.2003
 Určitě jste to již zažili. Pokud to bylo méněkrát, tím šťastnější máte život, tím lépe se vám
 dýchá, netíží vás vzpomínky, získané fobie a deprese.

 Ano, řeč je o bolesti a není to bolest fyzická. Je to něco jiného, co vás svírá kdesi uvnitř.
 S nečekanou vervou útočí na vaše myšlenky a připomíná znovu a znovu ony situace,
 slova či pohledy, které tu bolest přinesly. 

 Nejčastěji bolest přichází se skutečností, že nám někdo blízký zemřel nebo že umírá.
 Když neumírá někdo, tak umírá alespoň něco. Třeba manželství nebo vztah. Většinou
 něco končí nebo někdo odchází a my se s tím jen těžko smiřujeme. Hroutí se dávno
 vysněné plány, sny a představy. Vše padá a padá přímo na nás...

 Právě tohle jsou ty chvíle, kdy se chceme přenést dál, někam do lepších časů. Kdy chceme
 rychle a hned zestárnout, aniž si uvědomujeme, že jsme právě rychle zestárli, i když datum v kalendáři zůstal stejný a ručičky hodinek běží stále svým stejným monotónním tempem. Právě tohle jsou ty chvíle, kdy přemýšlíme, zda není lepší raději nebýt. Zda vyměnit všechny ty šťastné chvíle, které nás ještě mohou čekat, za skončení onoho nepopsatelného pocitu - pocitu bolesti, reality života, náhle viděné tak syrově, tak bolestně, tak pravdivě.

 A jedině láska, stejně tak jako v každé pohádce, je tou jedinou nadějí, která způsobí,
 že znovu chceme žít, doufat, věřit i milovat...  

*** 7.10.2003
 Včerejšek byl pro mě znovu ve znamení brněnského Invexu. Výstavy informačních technologií a všeho toho kolem. Když nad tím přemýšlím, tak vlastně nebylo zase tak moc o co stát ... zajímavé byly snad jen půvabné a věčně usměvavé šikmooké krásky z Taiwanu, několik zajímavých novinek z oblasti telekomunikace a možnost koupit si levněji cédéčka. Nic víc, nic míň.

 Nevím, čím to je, ale tento ročník jsem více negativně vnímal hlučné projekce některých firem. Jako kdyby více decibelů znamenalo kvalitnější nabídku, či co?! No, ale pryč od Brněnského výstaviště....

 Na zpáteční cestě jsem poslouchal jednu folkovou kapelu, sluchátka mi poskytla tolik potřebné soukromí před ostatními v autě i před komerční stanicí, která donekonečna opakuje staronové hity Heleny Vondráčkové. 

 Snad díky smutným zvukům kytar, snad kvůli začínajícím barvám podzimu za okny, jsem začal přemýšlet nad tím, kolik se toho změnilo za ten rok, co jsem jel tou samou cestou. Chvíli jsem přemýšlel a pak našel odpověď. Nezměnilo se nic a přitom všechno. Minulý rok nepřinesl žádné velké změny. Díky Bohu nikdo neumřel v mé rodině, žádná nemoc, žádná katastrofa, žádné tragédie. Přesto se změnilo mnoho věcí nejen ve mně, ale i kolem mě. 

 Tak nějak jsme všichni zestárli. Ne tolik věkem, ale spíše starostmi a postupnou odpovědností, která se na člověka lepí s každým rozhodnutím. Zestárli jsme novými zklamáními ze sebe i z ostatních lidí, možná i z vlastní rodiny, možná také z přátel a kamarádů kolem nás. Znovu jsme si uvědomili, že tolik vysokých plánů a ctnostných cílů zůstalo jen v naší mysli, přehlušené každodenními malichernými starostmi.

 A také jsme si znovu o kousek více přiznali, že některé sny zůstanou zřejmě navždy jen sny.

 Možná důvody pro depresi, možná realita, s níž je se třeba vyrovnat dříve, než nás převálcuje i s růžovými brýlemi. Já znám však někoho, kdo mi slíbil, že na některé sny a plány budu mít celou věčnost.

 Jestli ho neznáte, rád vám o něm budu vyprávět...

*** 29.9.2003
 Včera jsem se díval na ČT2 na "večer věnovaný 4% menšině". Ano, řeč byla o homosexuálních a lesbických párech. Shlédl jsem několik životních příběhů lidí s touto orientací, pár prostřihů z 600 tisícové demonstrace v Berlíně na podporu registrovaného partnerství a kdoví čeho dalšího.
 
 Nadšeného úřadujícího starostu města Berlína, který se ke své orientaci přiznal již před volbami a byl zaplaven sympatiemi z celého Německa, díky nimž nakonec volby i vyhrál.

 Z celého večera jsem si udělal znovu několik osobních závěrů:

 a) Jsem šťastný, že nejsem gay.
 b) Jsem šťastný, že nemusím tyto lidi soudit, či posuzovat. Věřím, že to za mě udělá jednou někdo jiný, který je o hodně více spravedlivý a často i tolerantnější než já.
 c) Nad těžkým osudem homosexuála, žijícího a vypadající jako každý jiný, se mi svírá srdce. Při pohledu na tančícího vypracovaného homosexuála v námořnickém oblečku, smyslně vrtícího boky a vystrkující jazyk do kamery, se mi nesvírá srdce, ale pěsti.
 d) Nic se nedá paušalizovat, házet do stejného pytle. Jinak řečeno, nic není černobílé.

***

 Taky jsem viděl před 14 dny nový český film Želary. Minulý týden byl českou filmovou akademií nominován za ČR na boj o amerického Oskara. Vy, kteří milujete filmy typu Charliho andílci nebo Sexy párty, nechoďte na to. Bylo by to pro vás nudné, zdlouhavé a nezáživné. Vy ostatní jděte. Prožijete silný příběh lásky, strachu i smutku v nehezké době uprostřed krásné přírody. A to v dnešní době, plné laciných hollywoodských klišé, není vůbec málo...

*** 22.9. 2003
 Kdysi jsem napsal příspěvek pro internetový magazín webImpulz. Zjistil jsem, že magazín ještě na netu existuje, zakonzervovaný, ale už léta bez nových impulzů. Můj článek se tehdy jmenoval "Moje lednové jaro" a po chvíli hledání jsem ho dokonce našel na této adrese:

 http://www.webimpulz.cz/archiv/990108.htm

 Tento víkend jsem si na něj, po čtyřech a půl letech, znovu vzpomněl. Přemýšlel jsem, jak 
 nazvat několik posledních dnů a napadlo mě jedině: "moje podzimní léto". Vím, že je to 
 trochu uhozený, ale jak jinak popsat to, co se právě kolem nás děje? Nemohu si vzpomenout, kdy jsem se naposled koupal, opaloval a pozoroval teploměr, jak leze přes rysku 30 C stupnů a přitom byla druhá polovina září!

 V pátek jsme byli na s Ivkou na výletě v Třeboni. Skvělý město, skvělý počasí, fajn průvodkyně na zámku a fantastický pstruh na smetaně v jedné oblíbené restauraci. Na zpáteční cestě jsme se koupali na pískárnách. Rozhlédnul jsem se kolem sebe do dálky a nikde nikdo, jen ticho a šumící borovice. Od dětského smíchu a zvuku hlasů nás dělil jen měsíc a přece se toho tolik změnilo. Najednou tam byl takový těžko popsatelný klid, který navzdory mým smyslům neochvějně ukazoval na blížící se zimní spánek.

 Všichni jsme dostali ještě kousek léta i na podzim. Jsem za to vděčný a snažil jsem se užít si to.  Kdoví, kdy budu mít zase tu příležitost. A ještě jedna věc, která se sluší. No přeci rozloučení. 

 Takže, ... Ahoj Léto, mám tě rád. Tak zase za rok nashledanou ...

*** 16.9. 2003
 Přišel jsem domu. Dveře zaklaply. Bundu jsem hodil na podlahu pod věšákem. 
 Stejně tak i tašky, které jsem nesl. Po náročném dni plném povinností, chvatu a všedních 
 maličkostí, jsem unaveně dosedl do svého oblíbeného křesla. Oblíbené místo v bytě, 
 to je takový malý azyl v neútulném světě kolem nás. Venku se stmívá a podzim pomalu, 
 ale jistě vyhrává svůj souboj s odcházejícím létem.

 Otočím hlavu a najednou vidím někoho jen kousek ode mě. Znal jsem ho už jako dítě. 
 Nevzpomínám si na všechno, co jsem s ním zažil, přesto toho mnoho zůstalo. Snad možná 
 proto jsem překvapen, jak dnes vypadá. Těžko se mi to posuzuje, jsem s ním totiž každý den a tak ty změny jen těžko zachytávám. Přesto nezapřu, že se změnil. 

 Jen já dobře vím, že uvnitř je stále ještě trochu dítětem. Zřejmě to zmizí, až bude mít 
 své vlastní dítě. To poslední dětské, co v něm ještě zbylo, odejde s přicházející odpovědností a zanechá jen vzpomínku.

 V pokoji se setmělo a pouliční lampy se rozsvítily. Dost přemýšlení, dost sezení ... ještě mám něco na práci. Odvrátil jsem pohled od velkého zrcadla na vestavěné skříni, zvedl se a odešel...

*** 9.9. 2003
 Právě prožívám takové malé výročí. Zkuste hádat jaké. Nezjistíte to pohledem do novin 
 ani hledáním v dobových kronikách. Je jen jedno místo na světě, kde se to dá zjistit.

 Když se podíváte až na konec této stránky, naleznete odkaz na stránku archivu, kde je další odkaz na archiv příspěvků. Tam se skladuje vše,  co jsem sem napsal. První článeček má nad sebou datum: 9.9. 2002.

 Přesně před rokem jsem si řekl, že zkusím začít psát svoje postřehy ze života kolem sebe. 
 Měl jsem k tomu nejrůznější důvody a jeden z nich byl a je, zachytit něco nepopsatelného, co po létech nezjistím z fotek ani z videa. Něco, co není vidět, ale přitom víme, že to existuje. Jsou to vztahy, pocity, vjemy a mnoho dalšího, co nelze ani pojmenovat. Tehdy před rokem jsem si řekl, že to zkusím do Vánoc. Dám si čtyři měsíce a uvidím. Třeba mě to přestane bavit a než se trápit, raději to vzdám.

 Rok uběhl a zatím mě to bavit nepřestalo. Kdy přestane a jestli přestane, to nevím. 
 Jedno ale vím - velkou zásluhu na tom máte vy, kteří čtete právě tyto řádky.

 Díky ...

***20.8. 2003
 Stalo se mi to už několikrát. Pokaždé to ale probíhá stejně. Někde...kdekoliv, objevím 
 starý film. Film do foťáku, takový ten v černém pouzdře, který je většinou v malé plastové 
 kulaté nádobce s víčkem. Většina z vás určitě ví, o čem tady mluvím.

 Tentokrát jsem našel nedofocený film přímo ve foťáku, kterým už jsem skoro rok nic nevyfotil, protože jsem používal foťák digitální, současného to krále moderní fotografie. Dofotil jsem tedy zbývající dvě fotky a uvědomil si, že absolutně nevím, co je na těch zbývajících čtyřiatřiceti. Chvatně jsem přemýšlel, jak to zařídit, abych tohle tajemství co nejrychleji odhalil. 

 Druhý den jsem dorazil do Fotolabu a musel bojovat s myšlenkou, nechat si fotky vyvolat 
 hned na počkání. "Stačí to do zítra".... procedil jsem skrze zaťaté zuby. Druhý den přicházím, platím, děkuji a vycházím chvatně z krámu. Hledám nějakou lavičku, místo, kam si sednout. Snažím se dostat do zalepené obálky s fotkami. Nejde to. Nakonec horní díl obálky roztrhávám a vyndavám fotky. 

 Najednou si připadám jako člověk, který se vzpamatovává z těžkého úrazu hlavy, kterému se postupně vrací paměť. S každou fotkou se mi vybavují pocity, zvuky, teplo nebo chlad. Dostávám se zpět do míst, na které jsem nejenom že už nevzpomínal, ale dokonce i trochu zapomněl.

 A tak přemýšlím a uvědomuji si, jak mě digitální foťák i přes všechny své nesporné výhody ochuzuje právě o to těšení, vzrušení i překvapení z toho, co nakonec vyndám ze zalepené obálky. Ale to je asi jako všechno v dnešním světě. Je to na první pohled ve všech směrech technicky vyspělejší, rychlejší, stylovější, ale nakonec tomu něco chybí ... že by emoce?

***16.7.2003
 Vídávám je skoro každý den. Postarší pár, opalující se na zahradních lehátkách. Klasický 
 pohled na plastový stůl s velkým slunečníkem, na každé straně lehátko a dva, do hněda opálení, lidé v plavkách. Na první pohled ničím neobyčejný pohled, který můžete vidět na každé druhé zahradě či koupališti. 

 To, čím tento pohled získává na pozornosti, je místo, na kterém se odehrává. Není to zahrada, není to pláž. Není to terasa rodinného domku, ani balkón činžáku. Je to malé zatravněné prostranství před řadou garáží. Od rušné silnice ho dělí jen zašlý plot a chodník s plevelem v rozpukaném asfaltu. 

 Když v odpoledním horku ujíždím z nervozity a horečky ucpaného města, působí na mě tento výjev jako obrázek z jiného světa. Auta se míhají a střídají se s těžkými kamióny a pár metrů od nich probíhá totální idyla na několika málo metrech čtverečních. Nezávisle na tom, co se děje kolem. 

 A tak mě napadá, že skromnost je dnes už hodně vzácná věc a některým lidem stačí ke klidu málo. Tak málo, že dokáží navodit pohodu tam, kde by jiný byl znuděný, že se dokáží radovat nad něčím, nad čím by jiný už dávno ohrnoval nos. 

 Kdyby bylo takových lidí více, byl by svět lepším místem k žití ...

 *** 7.7.2003
 Včera jsem se vrátil z několikadenní dovolené. Oficiálně se jí říká "aktivní" dovolená. 
 Člověk při ní jenom tak neleží na pláži nebo u rybníka, kde je jeho největší výkon přesunutí se do stanu či otočení na druhý bok. 

 Při "aktivní" dovolené vezme, jako například v našem případě, svoje kolo, připne na něj speciální tašky, do kterých doslova narve vše potřebné, co ho napadne. Při balení vzniká boj o kompromis. Na jedné straně více věcí s sebou přináší větší komfort, ale zároveň přidává na kilech nákladu a ubírá tak sílu při ubíhajících kilometrech. 

 Každý balí oblečení, jídlo, hygienické potřeby, vařič, stan, spacák, karimatku a pak takové ty drobnosti, které charakterizují osobnost každého. Knížku nebo tři tabulky čokolády, minirádio nebo nářadí. 

 Tentokrát jsme jeli přes kopcovité Novohradské hory a postupně dorazili na rovinaté třeboňsko. Nevím, jak to říct, ale každý jednotlivec zanechává ve skupině určitou stopu. Určitou barvu, chuť, tón. Jako jedno sklíčko v barevné mozaice, jako jiný dobrý druh houby ve smaženici, jako další hudební nástroj v orchestru.... Ať už chce nebo nechce, zanechává svůj vliv a ovlivňuje tak celkovou atmosféru skupiny. 

 Čím více nad tím přemýšlím, tím více si uvědomuju, že tentokrát byl na barevné mozaice krásný obraz, že tentokrát mi smaženice moc chutnala, že tentokrát byl zvuk orchestru plný a krásný ...

 Díky za to vám i Jemu ...

 *** 19.06.2003
 Tak nějak zjišťuju, že začínám přicházet do fáze útlumu. Letní síla slunce ze mě asi vysává poslední zbytky aktivity i odpovědnosti ke splňování všemožných povinností. Když na mě Iva mluví, často kývám i odpovídám "hmm" a "ano", ale přitom vůbec nevím, co mi říká. Nebo vyjdu z domu a pak zjistím, že jsem něco zapomněl nahoře v bytě. Běžím nahoru, beru inkriminovanou věc a nechtěně tam zase věc jinou zapomínám. Neodcházím z domu jako většina jiných lidí. Nezasvěcenému mohu připomínat člověka, který si ráno přivstane, aby si ještě než půjde do práce, zaběhal a zacvičil. A tak běhám, funím, zapomínám, nadávám a nevím co s tím.

 Někdy přemýšlím, zda jsem na tom tak špatně a hledám kolem sebe ještě horší exempláře. Když si člověk někdy potřebuje říct "no, nejsem na to ještě tak špatně"...vždy se najde někdo, s kým se může vítězně srovnávat.

 Mám několik kamarádů a ti jsou na tom ještě hůř. Jeden z nich si u mě schoval kolo. Prý si pro něj přijede během příštího týdne. Po několika měsících jsem mu oznámil, že u mě stojí jeho kolo skoro celé léto. Dodnes nevím, zda předstíraný bohémský klid a nadhled neměl zamaskovat totální výpadek paměti dotyčného. Jednoduše možná už nevěděl,kde to kolo nechal, a bylo mu hloupé se každého ptát :-)

 Nebo druhý kamarád...slíbil mi, že mi něco půjčí. Napoprvé nic, napodruhé nic. Napotřetí jsem mu pro jistotu zavolal. Sliboval, že nezapomene. Zase nic. Napočtvrté jsem mu zavolal, on se omlouval a zadával si upozornění do mobilu. Zase nic. Mobil vyzváněl a upozorňoval, on si vzpomněl...mobil vypnul....a dál to už znáte. Nakonec mi onu věc přinesl, s připomínkou...že měl takový napjatý večer a také, že se mu blbě spalo, protože byl nervózní, že to zase zapomene :-) Byl z toho sám tak nešťastný, že jsem ho musel 
 konejšit, aby si to tak nebral. Taky mu prý jeho matka říkala, aby bral nějaké prášky na paměť a prý to myslela vážně. No...asi s ním má své zkušenosti.

 Takže......když se podívám kolem sebe, nejsem na tom zase tak špatně.

 Ještě, že má člověk ty kamarády...:-)

 *** 04.06.2003
 Jako dítě jsem si myslel, že každá věc, kterou mám rád, má duši. Panáček, kterého jsem vozil  v autě na podlaze, měl samozřejmě radost z projížďky. Stejně tak jako se plyšáci radovali, že můžou spát u mě v posteli. Když jsem vzal k sobě do postele jednoho, nemohl jsem usnout kvůli pocitu, že těm ostatním, kteří ten večer nebyli vybráni, je to líto.

 Dnes si na to vzpomínám s úsměvem, přesto ve mně tento pocit zůstává. Někdy jako by věci v mé blízkosti ožívaly, měly svoje emoce, svoje vlastnosti. Jde hlavně o věci, které mi dlouho a dobře sloužily, které jsem měl ve své blízkosti, kterým patří mnoho mých vzpomínek.

 Mohl bych teď psát o svém snubním prstýnku, knihách, kytaře, autě i skůtru a miliónu dalších věcí a věciček, které jsem získal darem či za pár korun nebo jsem na ně tvrdě šetřil. Dnes chci ale psát o jednom autě, a paradoxní je, že to auto není, ani nikdy nebylo, moje. 

 Před třemi roky jsem zažil dovolenou, o které jsem si tehdy nemyslel, že se zařadí v mé hlavě do kolonky "nezapomenutelné". Z naprostého nadšení se čtyři mladí lidé domluvili a vydali se na 4tisíce kilometrů dlouhou cestu se značně unaveným a přestárlým autem. Vydali se na cestu napříč Rumunskem až na vytoužené bulharské pobřeží. Za ty dva týdny toho mnoho zažili. Kvůli závažné poruše motoru se podívali do garáží i domácností obyčejných rumunských lidí, s mnohými jinými si povídali, objímali i fotili. Auto pro nás bylo místem bezpečí, místem, kam se dá schovat před paprsky slunce nebo před kapkami deště. Místem, kde se dá spát, jíst, převlékat, povídat i zpívat. Stalo se strojem času, a v případě rumunského venkova, strojem času vezoucím nás do minulosti.

 Když si vybavím všechny zážitky na té dlouhé cestě, nemohu to auto jednoduše z hlavy vymazat. Stalo se totiž pátým členem expedice. Přispělo do atmosféry té dovolené víc než kdokoliv z nás a já ho dokonce podezřívám, že se tehdy rozbilo schválně. Abychom něco zažili. Aby to nebylo tak jednoduchý. Aby byla nějaká sranda.

 Tento týden se toto auto prodává. Vlastníci, členové tehdejší expedice, mu vystrojili smuteční hostinu a poslední rozloučení. Dostal jsem parte a pozvánku a přišel jsem rád. Společně jsme všichni zavzpomínali, podívali se na fotky z minulých let a společně se naposled s nebožtíkem vyfotili. Já jsem navíc tohle autíčko pohladil, naposledy do něj sedl a nasál do sebe nostalgii z toho všeho kolem.

 A závěr? Pokud nějaká auta mají duši, pak tohle mezi ně rozhodně patří...:-)

 *** 23.5.2003
 Matrix Reloaded - dvakrát nevstoupíš do jedné řeky...

 Včera jsem měl možnost vidět tolik očekávané pokračování filmu Matrix, označovaného 
 většinou jako kultovní. Co k němu říct, ... splnil očekávání miliónů fanoušků na celém světě či se stal dalším filmem trpícím syndromem nepodařeného druhého bratříčka?

 Na začátku chci hned napsat jednu věc. Každý film lze jednoduše shodit a zkritizovat. Ne 
 každý má však karty předem rozdány tak nevýhodně jako Matrix. Ten byl podle všeho původně zamýšlen jako jeden samostatný film, který nejen že končil totálním vítězstvím hlavního hrdiny, ale také ukázal během filmu velmi překvapivou pointu.

 Film Matrix Reloaded je jednoduše řečeno jiným filmem než původní Matrix. Kdo se s tímto faktem nevyrovná, bude pokračováním zřejmě zklamán. V zásadách filmové branže platí, že pokračování filmové série musí nabídnout vždy něco navíc. Více triků, více výbuchů, více  monster, více akce, více erotiky.... 

 Matrix Reloaded ukazuje více triků a akce. Na některé záběry jsem opravdu koukal s otevřenou pusou a budou asi důvodem, proč budu chtít vidět Reloaded ještě podruhé. Souboje se stovkou agentů najednou, záběry ve zpomaleném bullet time a hlavně ona akční honička na dálnici je něčím, co tu ještě nebylo. Matrix Reloaded ukazuje více lidí a více vztahů mezi nimi. Ukazuje město Sión se vším, co k tomu patří. Ukazuje více agentů a více nepřátel. Ukazuje více "filozofie" a více lásky mezi hlavními hrdiny. 

 Film trpí určitou nevyvážeností, kdy na jedné straně lapáte po dechu při akčních sekvencích a jste zvědaví, jak se příběh pohne dál...až po nevěřícné zírání na některé scény filmu, ve kterých vypadá Sión jako jedna velká rave párty či ve kterých se marně snažíte pochopit, kdo je vlastně čí nepřítel a komu o co jde. Postrádá onu "jednoduchost" prvního dílu. Tam jste si uvědomovali hrůzu lidské situace, báli se kohokoliv, kdo připomínal agenta už na dálku a prožívali strach o každého člena posádky. Scénář nenabízel moc nesrovnalostí a vyzýval k přemýšlení nad tím, jak žijeme a zda opravdu není něco "za oponou".

 Co se tvůrcům povedlo je závěrečná pointa při vstupu do samotného jádra systému, která mě po několika nepříliš přesvědčivých dialozích o matrixu, realitě a hlavně o osudu a našem předurčení, přišla originální a nepředvídatelná. Povedená je i hudba k filmu, kterou si sice nepustím doma před spaním, ale do filmu dokonale zapadá. 

 Matrix Reloaded je, v porovnání s ostatními, dobrý film. V porovnání se svým prvním dílem ale prohrává na celé čáře. Jinak a lépe řečeno, první film Matrix je tak dobrý, že natočit lepší pokračování je nemožné, i když se o to bratři Wachowští snažili. Slovy filozofie filmu -  předem věděli, že je to zbytečný pokus...jen chtěli zjistit, proč se tak rozhodli :-))

 PS. Podle oficiálního žebříčku tržeb vydělal Matrix Reloaded za první týden jen v USA 
 přes 134 miliónů dolarů.

 *** 20.5.2003
 Žijeme ve světe matrixu. Zaujati sami sebou a svými zálibami, zapomínáme na věci, kterých je třeba si vážit, na věci, které jsou důležité a o kterých se vyplatí přemýšlet.

 Na prvním místě vytlačíme ze svých myšlenek cokoliv, co by nám mohlo připomínat naši pomíjivost. Nemyslíme na naši křehkost, na každodenní nebezpečí, kdy může náš život skončit. Nemocniční budovu pro dlouhodobě nemocné postavíme až na konec nemocničního komplexu, aby nebyla moc na očích. Domovy důchodců stavíme na konci města či do klidných zákoutí periférií. 

 Vysníme si ideál lidstva a toho se držíme a neustále si ho připomínáme. Mladý muž a mladá žena. Úspěšní. Zajištění. Oblečení stylově. Mají jasné názory na život a jsou nároční, protože na to mají. Ani stopa po vráskách. Ani stopa po tuku, po celulitidě, po akné. Ani stopa po náznaku nejistoty. Žádný strach, žádné deprese, žádné nepříjemné otázky. 

 Nechci být součástí tohohle matrixu, chci procitnout a znát realitu i když z ní budu, jako Neo v prvním dílu Matrixe, strachy zvracet.

 *** 30.4.2003
 A je to tady. Znovu a v plné síle. Je tady první letní ráno. Den se probouzí a ospale si mne oči. Slunce je nízko a přitom je už cítit jeho dotek. Všechno je v takovém zvláštním klidu, jako kdyby se celou zimu čekalo právě na tento den. Je tady prostě první letní den, kdy teploty vystoupí do takové výšky, kam se jaro už dávno neodváží. Já nevím jak vy, ale já tam s létem vystoupím rád....

 Znovu uvidím, jak se horký vzduch "chvěje" v dálce na silnici. Jak si ráno vezmu ze skříně krátký kalhoty. Jak budu trávit na zahradě večery bez televize a přitom bude na co se dívat a co poslouchat. Znovu ucítím, jak voní šeřík nebo smrková smůla. Budu zase dlouhé minuty stát a poslouchat, jak velké kapky bubnují na listy kaštanů, budu v letní bouřce koukat do nebe a otevírat pusu. Budu na obloze hledat Velký vůz, budu znovu sedět u ohně a vyprávět nějakou legraci, kterou jsem zažil. Těším se na koupaní bez plavek i na milování s modrým nebem nad hlavou.

 Prostě je to tady a já si tenhle čas nenechám jen tak proplout mezi prsty. A co vy?

 *** 24.4.2003
 V záplavě žertovných emailů přišel jeden, který se od těch všech ostatních odlišoval. Přílohou mailu byla jedna fotka. Jedna obyčejná naskenovaná fotografie. Kdyby ta fotografie přišla někomu jinému, asi by ji nechápavě smazal a nic dalšího by neřešil. Jenže pro mě to byla osobní záležitost. Fotka totiž pocházela z jedné dovolené před několika lety a poslal ji jeden vtipálek, který na té dovolené byl také.

 Zřejmě jí našel při úklidu či stěhování, zapadlou a zaprášenou. Podíval se na ní a najednou se to stalo. Najednou tady byly. Vzpomínky. A bylo jich tolik, že se rozhodl tuhle vzpomínkovou lavinu poslat dál. Fotku naskenoval a převedl tak do tajemného světa jedniček a nul, které se postupně procpaly až ke mně. 

 Já jsem bez varování otevřel email i obrázek do něj vložený a spustil tu lavinu i ve mně. Najednou jsem viděl Ivu s dlouhými vlasy a sebe s tolika ideály o životě. Vzpomněl jsem si na hluk španělského města i na dobu, kdy mi skončily poslední prázdniny. Najednou jsem věděl, že ta doba voněla naším zráním i prvními reálnými plány o společném životě. 

 A tak jsem si znovu a znovu prohlížel tu fotku před sebou a najednou zjistil, že se dívám na jiného člověka, než kterým jsem dnes. 

 A na malý, opravdu malý okamžik jsem znejistěl, jestli to je dobře či ne.....

  *** 18.04.2003
 Co po nás jednou zůstane? Co se jednou stane, až skončí naše kapitola v té velké knize lidských životů? Země se bude otáčet dál a na stránkách novin i časopisů budou možná zrovna hloupé zprávy o rozvodu či sňatku nějaké celebrity, či o otevření nového supermarketu nebo multikina. 

 Nikdo o nás nikde nenapíše. V hlavním televizním zpravodajství pro nás nezůstane taky ani vteřina. Rádio i internet budou spiklenecky mlčet. Maximálně někdo z našich známých o nás na chatu prohodí slovíčko, které se ztratí v vyprázdněné cache počítače či v příliš dlouhém logu na serveru.

 Zůstaneme tak jen v myšlenkách nám kdysi blízkých lidí, kteří ale postupně také odejdou. Co pak? Pak se staneme součástí té anonymní masy nazývající se "generace před námi" nebo "lidé žijící na přelomu 20 a 21 století" či "naši předci". 

 To bude naše místo v lidské historii. To bude to, co pro nás zůstane. 

 V Bibli jsem jednou četl větu kterou vykřikl Job. "Já vím, že můj Bůh, který mě jednou zachrání, je živ a jako poslední se postaví nad mým prachem."

 V jeho nezáviděníhodné situaci představovala jedinou naději, kterou měl.

 V mé situaci je jedinou nadějí, kterou mám. Jinak žiji život s oprátkou na krku ... a takový život já žít nechci....

 *** 3.4.2003
 Jdu spát. Po dlouhém dni by vždycky měla přicházet i dlouhá noc. Tak dlouhá, aby člověk měl ráno pocit, že se krásně vyspal a že se do nového dne těší. Kouknu se na hodiny a v mžiku mi naskočí počet hodin, které spánku dnes věnuji. Zjišťuji, že na ranní pocit krásného vyspání si můžu nechat zajít chuť.

 Usínám a tolik věcí se mi honí hlavou. V tom zaslechnu hlasy. Doléhají ke mně přes dvojité okenní tabulky zvuky jakého si pokřiku, který se zvyšuje. Hlasy, které provolávají slávu hokejovému klubu našeho města rostou na svoji intenzitě. Ulicí jde několik opilých lidí, kteří provolávají nahlas slávu klubu, který v play off ve čtyřech zápasech čtyřikrát prohrál a dnes, právě dnes, to bylo počtvrté a tedy i naposledy v sezóně. 

 Nikdo na to není v tuhle noční hodinu zvědavý. Někteří lidí by možná pochopilo, kdyby ti mladí lidé oslavovali postup svého klubu, kdyby oslavovali vítězství. Ale tohle?

 A tak mi jich bylo najednou líto. Najednou jsem se nemohl ubránit dojmu, že je kolem mě tolik lidí, kteří jdou za něčím či na za někým, kdo za to ve skutečnosti vůbec nestojí. Najednou jsem pochopil, že ti lidé nenašli zřejmě v životě nic lepšího, za co se postavit, za koho "bojovat".

 Hlasy postupně slábly a ustaly docela a ulicí se rozhostil znovu klid.

 Uvnitř mě ale žádný klid nebyl. Začal jsem totiž přemýšlet o sobě a pokládat si ty samé otázky, které jsem v duchu pokládal jim.

 *** 26.3.2003
 Tak je to už jistý. Je tady JARO a nikdo to nezpochybní. Prostě je teplo a o víkendu má být prý až 20 stupňů. 20 stupňů??? Vzpomínáte, že když je dvacet stupnů v červenci, mluví se hned o zimě a všichni navlíkáme mikiny a nadáváme na počasí? Všechno je relativní.....tak si teď všichni važme toho, že pro nás 20 stupňů znamená horko, protože za chvíli to bude normální a pak to bude zase zima a pořád dokola...

 Taky jsem vytáhnul po půl roce skůtra. Mám psát skůtra nebo scootera? Asi zůstanu u skůtra. Takže jsem vytáhl skůtra a to je to nejlepší znamení pro celý svět, že přišlo JARO. Vlastně ani nemusíte koukat do kalendáře nebo sledovat teploměr, zprávy v televizy, sloupky v novinách.
 
 Stačí si počkat a ve chvíli, kdy začínám jezdit na skůtru, to máte jistý.... 

 Ale abych trochu mluvil vážně, tak vám řeknu jeden příběh. Kdybych ho nezažil, asi bych tomu nevěřil. Nedávno jsem šel do květinářství, chtěl jsem koupit pro Ivu růže. Přede mnou ve frontě stál pár docela sympatických i když ne moc vkusně upravených mladých lidí. Zřejmě lidé z vesnice, řekl jsem si při pohledu na obnošený kožíšek se vzory leoparda, který mladá žena měla na sobě. Z jejich nesmělého projevu prodavačka po chvíli pochopila, že mají zájem prohlédnout si katalog svatebních kyticí. Mladý pár si prohlížel se zájmem katalog a já dostal strach, že budu muset čekat, až tohle jednání skončí a že tak strávím ve frontě svoje mládí. 

 Ale pak to přišlo, ten mladý pár si vybíral svatební kytici a při dotazu prodavačky na termín pro přípravu té reprezentativní kytice, odpověděli, že si ji odnesou hned. Ano, jednou z věcí, která je  na svatbě přísně v časovém harmonogramu je svatební kytice, je to přece ozdoba nevěsty. Ale tihle si mysleli, že se takové kytky ubalí asi jako nějaký joint za minutu. Prodavačka vyprskla, znovu se zeptala, pak se znovu zeptala, ale to už na to, zda si z ní náhodou nedělají srandu. Do mdlob šla zřejmě romanticky založená květinářka ve chvíli, kdy ji budoucí manžel i s nevěstou ujišťovali, že to nemusí být nic extra, jen tak nějaká kytka a něco zelenýho kolem. 

 No vidíte, všechno je relativní, tam kde lidé ztrácejí nervy, protože těch sto drobných růžiček ve svatební kytici mělo v katalogu více meruňkový nádech než je tomu ve skutečnosti, staví se mladý pár "cestou z práce, mezi nákupy" pro svatební kytici na zítřejší ráno a stačí jím nějaká kytka a k tomu něco zelenýho.

 ....tak neztrácejte nervy, je přeci JARO....:-)

 *** 21.3.2003
 Jsou týdny, kdy se toho zase tak moc neděje a nemusí to být vždy v termínu okurkové sezóny. Zprávy jsou složeny spíše z lokálních problémů, kdo co na koho v politice řekl, kde někdo naboural a kde zkrachoval další podnik či banka:-) Jsou to zprávy, které považuje za naprosto aktuální a burcující pouze skupina lidí, kterých se tyto události bezprostředně dotýkají.

 Ale z globálního hlediska je klid. Z globálního hlediska byl klid i minulý týden, kdy jsem se podrobil chirurgickému zubařskému zákroku, jehož účelem bylo, zbavit mě zubu moudrosti.

 Globálně nic, co by stálo za řeč a přeci jsem tu hodinu na zubařském křesle neprožíval nic jiného na světe intenzivněji, než právě probíhající zákrok.

 Zato tento týden je situace úplně jiná. Svět má svoje globální téma a novináři znovu o čem psát. Válka v Iráku už není jenom válkou v přímém přenosu, jako tomu bylo před dvanácti lety, je to přímo reality show a dokonce se spekuluje, zda CNN nenabídne "na živo" i probíhající boje se vším všudy.

 Divnej svět...ani se mi o tom moc nechce psát, protože mě napadají jenom chmurný vize.

 Jednoduše řečeno - zlatá osmička. Jednou jsem si ji nechal vytrhnout a budu mít od ní celý život pokoj. Škoda, že to takhle nefunguje i na poli mezinárodního práva a vztahů.

 *** 6.3. 2003
 Tak jsem viděl první sněženky. Každoroční rituál, každoroční svátek. V jedné zahradě, v závětří, tam seděly tak tiše a opatrně, jakoby se bály, že přišly moc brzo. Jako když kluk přijde na první rande o trochu dřív, to jen tak pro jistotu. Jako předčasně narozené dítě, ze kterého mají ti kolem radost, ale přeci jenom si říkají "nemělo to být až za měsíc"?

 Tohle dítě je ale hodně chtěné a očekávané. Čekal jsem na něj několik dlouhých měsíců a teď je na světě a nikdo nezastaví jeho dospívání ve zdravé léto....

 Mezi seznam časopisů, které čtu, se postupně zařazuje týdeník "Nový prostor", prodávaný lidmi na okraji společnosti. Jelikož takoví lidé nejsou jenom v Praze, mohu si od "svého" bezdomovce koupit "Novy prostor" i v našem malém velkém městě. Musím říct, že kromě zlepšující se úrovně časopisu a jeho nevšedního stylu i pohledu na věci kolem nás, mám skvělý pocit z jeho samotného nákupu. Peníze necpu do mezinárodního mediálního mamuta, ale do naděje a snahy člověka, který se snaží žít důstojnějším způsobem života, než je v jeho kruzích běžné. 

 Skláním se hluboce před lidmi, kteří tento projekt rozjeli a kteří do pomoci těmto lidem vkládají svoji energii, čas i sílu. 

 *** 26.2.2003
 Po víkendu stráveném v Praze, po skvělém víkendu stráveném v Praze jsem se vrátil do svých milovaných Buděj(ovi)c a přivítalo mě jaro. 

 Nečekaně a trochu bojácně přišlo po špičkách a já jsem ho málem propásl. Nebýt sílících paprsků a zpívajících ptáků, skoro by mi to uniklo. 

 Teď ale vím, že přichází. Zdá se, že jsem přežil další zimu a s ní mnoho šedých a pošmourných týdnů a měsíců. Zdá se, že mě čekají milióny každodenních dobrodružství, všedních úžasností beroucí dech, ať už jde o letní bouřky nebo louky plné rozkvetlých pampelišek.

 Těším se na noční koupání i slanou chuť mořské vody. Mám rád, když mě brzy ráno budí sluníčko, když se stmívá až po deváté a ptáci zpívají, jako kdyby večer měl být tím posledním na zemi.

 Mám rád ten čas, uvědomuju si, že žiju, že jsem.  V těch chvílích cítím, že život je dar.

 *** 12.2.2003
 Včera jsem přišel po týdnu do práce. Byl jsem doma a snažil jsem se zbavit  chřipky nebo něčeho podobnýho. Pokud je venku takový smutný počasí, jsem rád doma. Vlastně nemám vůbec ani chvilinku na to, abych se nějak nudil nebo doma bloumal a nevěděl, čeho se chytnout. Jsem tak nadšenej množstvím volnýho času, že nevím co dřív. Najednou je čas na čtení knížek, koukání na hromadu dokumentů a filmů, které se mi nastřádaly na videu za několik měsíců, je čas na poslouchání muziky, proste na spoustu fajn věcí, na který mi nezbývá v pracovních dnech místo.

 Taky se začínám těšit na jaro. Už je nejvyšší čas to v sobě začít cítit.  Vždyť často to nejkrásnější na věcech kolem nás je těšení se na ně.  Tak proč si to neužít....

 Včera jsem večer koukal na televizi. Dva publicistické pořady a moje jedna hlava. Dozvěděl jsem se o HIV-pozitivním homosexuálovi, který dál nezávazně "žije", o sexuologovi léčícím problémy se sexem svérázným způsobem, totiž vlastním aktivním přístupem k pacientkám přímo v ordinaci, o nenavrácených  penězích z rozkradených kampeliček a mnoho dalších informací. 

 Tak jsem si řekl, že se příště budu, radši než na televizi, dívat z okna. 
 Možná toho nebudu tolik vědět, ale určitě, určitě se mi bude potom lépe usínat :-)

 *** 29.1.2003
 Znáte ten pocit, když se, někdy i nedopatřením, dostanete do nějaké společnosti, kde jste naprostým nováčkem? Najednou zjišťujete, že zde existují psané i nepsané zákony, které vy samozřejmě neznáte a tak se chováte nanejvýš opatrně a pokud možno nenápadně.

 Je jedno zda jde o skautské camporee, hasičskou soutěž mezi nejbližšími vesnicemi, sjezd politické strany či katolickou mši.

 Přiznám se, že mám tyto průniky rád. Je mi sympatická zapálenost lidí pro danou věc a já z odstupu náhodného hosta celou situaci rád pozoruju, poslouchám a snažím se něco pochytit a naučit se. Asi by stačilo říct frázi typu "rád si rozšiřuju obzory", ale přijde mi to takový nějaký blbý :-)

 Nicméně jsem se včera odhodlal proniknout do další mě nepoznané komunity. Šel jsem na přednášku o astronomii. Pozor, neplést s astrologii. Astronomie je totiž velmi seriózní věda a přednáška se konala v místním planetáriu. Součástí přednášky byly i pouštěné dokumentární filmy a vše se točilo kolem měsíce ledna - "černým měsícem" pro americkou astronautiku. Černým proto, že se stalo několik tragických nehod, ale to už asi znáte...nebo vám nic neříká slovní spojení "raketoplán Challenger"?

 Asi je teď jedno o čem všem ta přednáška nebo filmy byly. Spíše jsem chtěl psát o nadšených lidech - astronautech-amatérech:-), které jsem tam včera viděl. Někteří v důchodovém věku, přesto s očima svítícíma jako malým klukům při pohledu na scifi komiks na zadní stráně "ábíčka". Chtěl jsem psát o nadšeném zápalu přednášejícího, který při předem oznámené hodinové délce přednášky měl problém za 2 a půl hodiny skončit, protože jak sám řekl "je toho ještě tolik, kolik bych Vám chtěl říct, ale to by bylo na hodně dlouho a tolik času už nemáme...."

 Chtěl jsem psát o lidské touze překonat sebe sama, o lidské touze dotýkat se hvězd a o ochotě tomu obětovat i svůj život.

 Ale to by bylo na hodně dlouho a tolik času už nemáme....

*** 15.1. 2003
 Dnes jsem zase znovu v práci. Po týdnu v zasněžených Krkonoších to je docela šok. I když ne takový jako přijet od moře do říjnovo-listopadových plískanic, ale přesto teď zažívám svou malou odvykačku a do hlavy se mi cpou neodbytné existencionální otázky o smyslu našich životů. Znovu si uvědomuju, že jsem v nebezpečí, kdy mě všední dny tolik zavalují a otupují, že nežiju, ale pouze přežívám, kdy vydělávám peníze a život dělím na většinu dne v práci a pár hodin pro sebe i ostatní večer. Zdá se to jako zamotaný koloběh bez naděje na změnu. Vydělávám na věci, které nepotřebuju a toužím po věcech, které mě ještě 
 víc odvádějí od podstatných věcí, na kterých stojí za to stavět život.

 Na horách jsem se seznámil s novými lidmi.Bylo úžasné po večerech jen tak sedět a u skleničky něčeho dobrého poslouchat jejich příběhy. Úžasné...., kolik lidí, tolik příběhů. Stačilo vzít poznámkový blok a psát scénář na Knoflíkáře/Samotáře II. 

 Tolik bizarností, zamotaných situací i veselých chvil dokáže napsat jen jeden scénárista a tím je život.

 Mě zatím píše docela klidné a romantické story, doufám že to není jen takový úvod do děje, který má sloužit jako kontrast k pozdějším dramatům. 

 Mám docela rád happyendy a tak doufám, že až ten můj příběh jednou skončí, pár lidí si utře slzy jako v kině po skončení filmu a řeknou si "to bylo hezký".........